Války už nejsou levné, jako bývaly

12. srpna 2013, 00:00 - Hana Adamcová, Tomáš Pohanka
12. srpna 2013, 00:00

Už mě neláká někam jezdit a nechat po sobě střílet. Důležité věci se dají fotit i jinde, říká český fotograf Michal Novotný

To, co tam viděl, bylo natolik šokující a šílené, že nebyl schopen normálně uvažovat. „Pokud vidíte něco tak silného, ani vás nenapadne zmáčknout spoušť.

Když si pak jeden z kluků zapálí cigaretu nebo si prohlíží Bibli, kterou tam přinesli nějací misionáři, připadá vám to jako nuda,“ vypravuje Michal Novotný o tom, jak před lety fotil dětské narkomany v Oděse.

Z okna pražské Staroměstské radnice hned vedle orloje kouká z plakátu na kolemjdoucí turisty oko slepého Liberijce. Od počátku srpna v tamních prostorách probíhá výstava reportážního fotografa Michala Novotného. První po patnácti letech. Měla by skončit 25. srpna.

* Jak se český fotoreportér dostane k tomu, že fotí dětské narkomany v Oděse?

Tehdy jsme s kamarádem Markem Vítkem byli na reportáži v Černobylu v bývalé jaderné elektrárně, vlastně už nevím proč. Seznámili jsme se však s jedním Čechem, který v Kyjevě pracoval pro Organizaci spojených národů a díky němuž jsme se setkali s ukrajinským fotografem, který nám vyprávěl o dětech žijících v kanálech. Ony tam čuchají lepidlo, protože stejně jako jinde na světě přišly na to, že je to nejjednodušší a nejlevnější droga. Jenže ten Ukrajinec mi říkal, že jestli chci opravdu vidět něco drsného, ať jedu do Oděsy. Tam totiž děti drogy užívají nitrožilně, říkají tomu baltuška a je to pěkné svinstvo. Efekt té drogy je velice krátkodobý a ve stadiích, kdy jsem je fotil, měly rozvinutou tuberkulózu nebo poslední stadium AIDS a drogu musely brát třeba osmkrát denně. Kontaktoval jsem proto nějakou neziskovou organizaci, která tam rozvážela jídlo a rozdávala injekční stříkačky. Zpočátku jsem jezdil s nimi, aby mě dětem ukázali, že jsem hodný „ďaďa Miša“, a seznámil se s nimi. Když jsem se ale pak vrátil do Prahy, zjistil jsem, že na všech fotografiích si děti píchají nebo křičí bolestí, jenže to nevypovídá jejich příběh. Zkrátka se to nedalo použít. Proto jsem se po půl roce těsně před Vánocemi do Oděsy vrátil. A ačkoli z té původní party, kterou jsem předtím fotil, žil jen jeden klučík, ti ostatní mezitím nejspíš zemřeli, už jsem věděl, do čeho jdu, a získalo to nový rozměr. Takže při druhé návštěvě jsem to dotáhl do finální podoby.

* Na základě čeho si vybíráte kam jet?

Ono se to v průběhu času dost změnilo. V devadesátých letech jsem hodně sledoval CNN, a když jsem viděl, že se někde začalo řinčet zbraněmi, okamžitě jsem tam chtěl jet a snažil se cestu co nejrychleji zorganizovat. Teď už mě jednak moc neláká někam jezdit a nechat po sobě střílet – a ne že by mě to tehdy zvlášť bavilo – a jednak zhruba v době války v Iráku v roce 2003 nastala změna, zejména oproti válkám na Kavkaze. Na Kavkaz jsem třeba vyrazil se sto dolary v kapse, a ještě jsem osmdesát přivezl zpátky. Jízdenka vlakem z Moskvy do Baku stála tehdy asi dva dolary první třídou a v Ázerbájdžánu už jsem neutratil vůbec nic. Místní lidé si nás předávali: jeli jsme na frontu, potom za kandidátem na prezidenta, zkrátka člověk tam byl jako host a přes to nejel vlak, aby ho nechali něco zaplatit. Pak se ale začaly náklady zvyšovat a tenhle trend pokračuje. Když do Afghánistánu zkusil projet první konvoj poté, co na Tálibán zaútočili Američané, vytáhli z něj nějaké italské novináře a zastřelili je. Muselo se proto platit poměrně dost za ochranu. Navíc když jsme se na místo dostali, pronájem auta stál sto dolarů denně, dalších sto dolarů jsme utratili za tlumočníka, 150 dolarů jsme zaplatili za to, že jsme spali v nějaké konferenční místnosti v jediném hotelu, který tam fungoval… Průvodce přitom nebyl žádný expert, který by se vyznal – toho si zaplatili novináři ze CNN. Ten náš trochu uměl anglicky a trochu se orientoval. Ještě později na Haiti třeba chtěli pět set eur za auto, což bylo pro jakákoli česká média úplně nereálné.

* Takže částečně z finančních důvodů?

Ano, ale ani mě to do válečných zón už netáhne. Už od začátku jsem inklinoval spíš k typu fotografií, které publikuje National Geographic. K focení válek jsem se dostal kvůli tomu, že byla sametová revoluce a viděl jsem, jak to vypadá, když někde „jdou dějiny“, pokud to nezní příliš jako klišé. A stejně silné zážitky jsem našel i jinde. Když jsem byl nedávno v Indii, tak jsem se už na sociální témata ani nesoustředil. Byl jsem tam kvůli svátku, který se koná jednou za šest let a sjede se na něj během měsíce sto milionů lidí, aby se vykoupali v Ganze. Do Indie jsem ale začal jezdit již od druhé poloviny devadesátých let, protože tam pobyt vyšel levněji a bylo možné tam být dlouho. Volba jezdit do Asie nebo Afriky tak byla poměrně logickým vyústěním. Když totiž na místě strávíte delší dobu, najdete si tam přátele, získáte kontakty a od nich se dozvídáte, kde se děje něco zajímavého.

* Nakolik se fotožurnalistika změnila od druhé poloviny devadesátých let, co v ní působíte?

Hlavní změnou byly technologie. Tím, že jsem pracoval v magazínu Lidových novin, dlouho jsem digitální fotografii odolával. Přesto když má člověk obrazové vidění a je schopen vyhodnotit svoje chyby, může mu digitální fotoaparát pomoci hodně se zlepšit. A myslím, že to pomohlo i mně. Já nikdy příliš neuměl fotit s bleskem a díky digitálu jsem se v tomto směru zdokonalil. Zároveň se ale zvětšuje konkurence. Objevuje se spousta mladých neznámých fotografů, kteří zazáří skvělým snímkem, nicméně u fotografování dlouho nevydrží. Možná i proto, že v západní Evropě je ještě těžší se tímto povoláním uživit než v Česku. A myslím, že i kvůli digitálu.

* Jak se fotografováním živíte vy?

Dlouhodobě spolupracuji se dvěma mezinárodními agenturami, první fotografie spíše distribuuje a Getty Images častěji posílají práci. Důležité však je, že tito lidé vědí, že jednou za čas vyfotím něco zajímavého. Prodávat snímky typu pracující děti v Bangladéši je v podstatě nemožné, nebo minimálně dopředu těžko předvídatelné. Například když jsem fotil indické zápasníky, byla to úspěšná série publikovaná v mnoha médiích po celém světě. Vyšlo to ve Francii, v Itálii, na Tchaj-wanu i leckde jinde. S blížící se olympiádou v Londýně jsem se pak snažil uvažovat jako obchodník a říkal si, že by mohly být sportovní příběhy žádané, tak jsem nafotil zápasníky v západní Africe. Jenže z toho se nikdy neprodala jediná fotka.

Kromě reportáží ale pracuji na komerčních zakázkách a ty mě živí. Díky nim si vydělávám na cesty. V Česku v současné době moc nepublikuji. Upřímně řečeno se mi nechce s někým dohadovat, jestli mi za fotoreportáž zaplatí deset nebo dvanáct tisíc korun, když jenom letenka mě stála šestnáct tisíc… Proto moje snímky vycházejí v tuzemských časopisech a novinách minimálně.

* Vyrážíte na cestu za konkrétním tématem, nebo reportáže vznikají nahodile?

Jak kdy. Liberijští slepci, za které jsem dostal cenu World Press Photo v kategorii Daily Life, třeba vznikli úplnou náhodou. Byl jsem v Libérii dělat reportáž o českých vojácích a nedaleko domu, kde jsem bydlel, byla škola pro nevidomé, o níž jsem se nějak dozvěděl od místních. Nakonec jsem to nafotil asi za týden, přičemž tuhle kategorii obvykle vyhrávají fotografové, kteří tématu věnují měsíce, nebo spíše roky.

Podobnou náhodou vznikla série fotografií slepých chlapců v indickém Haridváru. Tehdy jsem se vydal s úmyslem fotit jogíny do severní Indie. Pečlivě jsem se na cestu připravil, dokonce jsem si před odjezdem udělal knihu fotografií v nákladu jednoho kusu, protože člověk hned vypadá lépe s vlastní knihou, když někoho chce fotit. No, trošinku jsem je sice šidil, ale fungovalo to. Guru jednoho ašrámu si totiž všiml těch fotek liberijských slepců a říkal, že asketičtí staří jogíni sice poblíž nežijí, ale může mi ukázat nedalekou školu pro nevidomé chlapce. A ačkoli indičtí slepci žádnou mezinárodní cenu nedostali, tak si jich vážím mnohem víc než těch liberijských, protože je podle mě strašně vidět, že tu druhou věc jsem dělal týden, zatímco v Indii jsem fotil měsíc a věnoval se tomu do posledního detailu…

Michal Novotný (40) Za své snímky získal mnoho prestižních mezinárodních i tuzemských ocenění, díky nimž patří k nejuznávanějším českým fotografům. Má cenu World Press Photo, dvakrát získal ocenění v soutěži Best of Photojournalism a obdržel přes dvě desítky cen v soutěži Czech Press Photo. Na výstavě na Staroměstské radnici rozdělené do šesti tematických celků jsou k vidění soubory snímků, které Michal Novotný vytvořil za posledních dvacet let ve více než šedesáti zemích světa, například v Libérii, Indii, Kongu, Afghánistánu, na Ukrajině, v Senegalu, Bangladéši, Kosovu, Iráku, Kambodži, Súdánu a jinde. Novotný v současné době publikuje převážně ve světových časopisech a novinách, jako jsou Geo, The New York Times, Stern, The Sunday Times, L´Express, El Mundo, Time, Focus, Vanity Fair nebo L´Equipe.

O autorovi| Hana Adamcová • Tomáš Pohanka, adamcova@mf.cz • pohanka@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče