Válka o makrely

18. února 2013, 00:00 - DÁŠA HYKLOVÁ
18. února 2013, 00:00

Island pozastavil přístupová jednání s Evropskou unií. Členství v EU přestává být pro něj atraktivní. Jedním z důvodů jsou i ryby

U severních hranic Evropské unie se vede makrelová válka. Přispělo k ní i globální oteplování. Vzestup průměrné roční teploty na severní polokouli způsobuje, že hejna těchto dravých ryb pronikají ve velkém dále na sever. V průběhu pěti letních měsíců, kdy putují za potravou, se jich v posledních letech objevilo ve vodách kolem Islandu více než milion tun. A zatímco islandské rybáře tento vývoj těší, kolegům u břehů starého kontinentu, zejména ve Skotsku, jejich dřívější úlovky chybějí. A Brusel se zlobí. Ztrácí totiž kontrolu nad migrujícími rybami, a hlavně nad kvótami určenými k jejich lovu.

Drobky pro Island Počátkem února učinil Island, který prozatím nevstoupil do Unie, ale je členem Evropského hospodářského prostoru (EHS) a i Schengenu, vůči EU vstřícné gesto. Oznámil, že pro letošek snižuje kvóty vztahující se na lov makrel ve srovnání s rokem 2012 o 15 procent, což představuje 123 182 tun. Z pohledu Evropské komise se však jedná o příliš velké množství.

A tak boj o makrely pokračuje. „Mrzí nás, že Island rozhodl o vlastních kvótách pro další rok jednostranně a bez konzultací s partnery,“ komentoval nejnovější krok malého severského státu Oliver Drewes, mluvčí Marii Damanakiové, eurokomisařky pro rybolov a námořní záležitosti. Jak dodal, „komise zůstává odhodlaná najít multilaterální řešení se všemi pobřežními partnery a vyzývá Island k tomu, aby se vrátil k jednacímu stolu s trvale udržitelnou a konstruktivní nabídkou“.

Island se dalším rozhovorům ohledně makrel nebrání. Právě naopak. Také doufá, že se pobřežní země na jednání vrátí a proberou s ním konkrétní návrhy. „Jsme ochotni dále snižovat naše úlovky, pokud se však k tomu zavážou i další pobřežní státy,“ uvedl Steingrímur Sigfússon, islandský ministr průmyslu, (do jehož kompetencí rybolov spadá) v prohlášení, které se počátkem února objevilo na internetových stránkách jeho úřadu.

Malý ostrovní stát zdůrazňuje, že v minulosti si členové EU a Norsko nárokovali dohromady až na 90 procent doporučovaných úlovků makrel. O zbylých deset procent se měly podělit Island, Rusko a Faerské ostrovy. Přitom to bylo již za situace, kdy se ve vodách Islandu nacházelo mnohem vyšší procento počtu těchto ryb. Není divu, že se Reykjavík cítil znevýhodněn. Podle něj neodpovídal tento matematický vzorec realitě, a hlavně nebyl vůči islandským rybářům spravedlivý. V loňském roce stoupl podíl Islandu na celkovém lovu makrel díky zvýšeným kvótám na 16 procent.

Vidina bezpečného přístavu Islandský rybářský průmysl představuje důležitou část tamní ekonomiky. Jeho produkty tvoří přibližně 40 procent exportu. Na tvorbě hrubého domácího produktu se podílí zhruba desíti procenty. Dává také práci kolem osmi procentům obyvatel, kterých žije na Islandu 320 tisíc. Tamní vládě přišlo docela přirozené, že využije stěhování ryb ve prospěch domácího hospodářství. Zatímco v roce 2010 stát povolil ulovit celkem dva tisíce tun makrel, o rok později to bylo díky novým početným hejnům již 146 tisíc tun. Pro srovnání, EU si společně s Norskem pro rok 2011 určily kvóty týkající se lovu makrel ve výši necelých 584 tun.

Reakce Evropské unie na sebe nedala dlouho čekat. V září 2011 byl přijat zákon umožňující „zabránit dovozu ryb ze zemí, jejichž praktiky mohou ohrozit zdroje ryb, o které se dělí s Evropskou unií“. Islandu bylo naznačeno, že jeho lodě plně naložené makrelami nejsou v přístavech Unie vítány.

Přistoupení Islandu k EU je nejvíce polarizujícím tématem islandské politiky. Islanďané podali přihlášku do Unie teprve v roce 2009 a jednání o podmínkách vstupu byla zahájena v červnu 2011. Otázka členství v EU se stala velmi aktuální v době finančního kolapsu a hospodářské krize země v roce 2008, kdy Island spatřoval v Unii jakýsi bezpečný přístav.

Když v září toho roku zbankrotovaly tři hlavní islandské bankovní domy - Glitnir, Landsbanki a Kaupthing, výše jejich závazků byla přibližně devítinásobně větší než roční výkon islandské ekonomiky. V období mezi lednem a zářím 2008 se islandská koruna vůči euru propadla o více než 35 procent.

Island tehdy zachraňoval Mezinárodní měnový fond a také půjčka od severských států, dohromady to činilo kolem 4,6 miliardy dolarů. Reykjavík následně provedl drastické škrty ve státních výdajích, zkrachovalé banky dvakrát neřešil, jejich ztráty přenechal věřitelům. Vyplatilo se. Island vrací vypůjčené peníze s předstihem. Loni v červnu tímto způsobem poslal dvě splátky MMF, v březnu 450,6 milionu dolarů a v červnu 483,7 milionu a dalších 490,3 milionu dolarů vrátil severským státům. Jedná se pouze o další důkaz toho, že se země vzpamatovala z nejhoršího a začíná se jí opět dařit. Roste domácí spotřeba, ale také export. Island těží i z čilého turistického ruchu.

Ryby jsou doopravdy problém Island je nejstarší parlamentní demokracií na světě. Tamní parlament zvaný Althing byl založen již v 10. století. Plnou nezávislost však země získala až v roce 1944 (od 14. století byl ostrov pod nadvládou Dánska), o pět let později vstoupil Island do NATO. Ač o plnohodnotném členství v EU od počátku evropské integrace neuvažoval, historie jeho vztahu s tímto seskupením (dřívějším ES) je poměrně dlouhá. Již v roce 1974 byla mezi ES a Reykjavíkem podepsána dvoustranná Dohoda o volném obchodu a na základě dohody mezi EU a Evropským sdružením volného obchodu (ESVO) se Island stal v roce 1994 členem Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 se stal přidruženým členem Schengenské dohody, která zrušila hraniční kontroly. Důvod, proč se islandská vláda rozhodla k ní přistoupit, byl praktický. Obávala se ztráty výhod, které s sebou přinášela takzvaná Severská pasová unie (Nordic Passport Union). Ta od poloviny padesátých let umožňuje obyvatelům Dánska, Švédska, Norska, Finska a Islandu mezi těmito státy volně cestovat, aniž by k tomu potřebovali platné vízum. Letos v polovině ledna však Island přerušil přístupová jednání s EU. Nynější vláda složená ze Sociálně-demokratické aliance (SDA) a strany Levicoví zelení (LG) tak učinila v souvislosti s dubnovými parlamentními volbami. Koalice se obává zneužití tématu v průběhu kampaně. Mohlo by prý nahnat vodu na mlýn euroskeptickým stranám, které by rozhovory s Bruselem nejraději zastavily nadobro.

Hnacím motorem snah o přistoupení k EU jsou na Islandu tamní sociální demokraté.

Strana nezávislosti, dlouhé roky nejsilnější v zemi, prohrála volby v roce 2009. Nicméně podle posledních průzkumů je její obliba u voličů opět na vzestupu. Její představitelé podporují liberální ekonomickou politiku a orientaci na USA. Přístup Islandu k EU však odmítají. Stejně tak i Pokroková strana, jejíž tradiční voliči pocházejí z řad zemědělců.

Samotná přístupová jednání s EU nejsou pro tamní voliče žádným lákadlem. Ještě v roce 2011 otevřel Island jedenáct kapitol z celkového počtu 35 a předběžně jich již deset uzavřel. Dalších osm zůstává rozdělaných. Přístupová jednání byla hned v úvodu v případě Islandu mnohem jednodušší než u jiných žadatelů o členství. Ovšem až do doby, než mělo dojít na rybolov a potažmo zemědělství. Tyto kapitoly se staly hlavní brzdou vyjednávacího procesu. Brusel stanovuje v rámci jednotné unijní rybolovné politiky pro každou členskou zemi vlastní roční kvóty. Zavedl také přísná pravidla pro rybářské náčiní a praktiky. Island frustroval zejména fakt, že Evropská komise se k otevření kapitoly týkající se rybolovu moc neměla. Nutno však dodat, že koncem roku 2011 skončil ve vládě ministr zemědělství a rybolovu Jón Bjarnason ze strany Levicoví zelení kvůli tomu, že EU otevřeně kritizoval a jednání s Bruselem v podstatě bojkotoval.

Zbavili se koule u nohy Původně chtěl Reykjavík dokončit přístupová jednání s EU ještě letos. Poté měli členství Islandu v EU definitivně schválit tamní voliči v referendu. Ti již hlasovali, ovšem o jiné „evropské“ záležitosti. A to dokonce dvakrát. Islanďané v referendech uspořádaných v letech 2010 a 2011 odmítli podpořit návrh vlastní vlády, který vycházel vstříc Británii a Nizozemsku, dvěma členům EU. Ty se po krachu islandských bank v roce 2008 rozhodly nahradit svým občanům ztracené vklady u Icesave, internetové pobočky banky Landsbanki, a poté žádaly po Reykjavíku, aby jim téměř čtyři miliardy eur nahradil.

Velká Británie a Nizozemsko se s celou záležitostí obrátily na soud ESVO. Ten však koncem ledna rozhodl, že Island neporušil zákony o ochraně bankovních vkladů, když odmítl Britům a Nizozemcům nahradit jejich vklady u banky Icesave. Islandu se ulevilo.

„Icesave již přestala být překážkou k uzdravení islandské ekonomiky,“ prohlásilo islandské ministerstvo zahraničí.

Island svoji první malou válku s velkou EU vyhrál. Ta druhá, o makrely, pokračuje. S tím, jak se zlepšuje domácí ekonomická situace a zároveň se prohlubují potíže eurozóny, však členství v Unii začíná u Islanďanů pomalu ztrácet na atraktivitě.

S tím, jak se zlepšuje domácí ekonomická situace a zároveň se prohlubují potíže eurozóny, členství v Unii začíná u Islanďanů pomalu ztrácet na atraktivitě.

O autorovi| DÁŠA HYKLOVÁ, hyklova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče