Už se všemu jen směju

15. června 2015, 00:00 - Petr Holec
15. června 2015, 00:00

Libor Pešek překročil osmdesátku, stále ale diriguje Dirigent Libor Pešek seděl v kavárně Obecního domu a pil martini. Koncem června oslaví dvaaosmdesáté narozeniny, začátkem července ale bude ve zdejší Smetanově síni v rámci Prague Proms dirigovat Poctu nezávislosti, koncert u příležitosti největšího amerického svátku. Bývalý šéfdirigent a umělecký šéf Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu má možná o něco bělejší vlasy a pomalejší chůzi, nic však neztratil z pověstného šarmu muže, který má rád život.

Včetně žen, samozřejmě. Slavný dirigent občas plní i bulvár, to když se na veřejnosti ukáže s mladou zpěvačkou a herečkou Dášou Zázvůrkovou. S ní se seznámil, když v Národním divadle dirigoval jazzovou operu režiséra Miloše Formana Dobře placená procházka. Před dvaceti lety krátce býval i v redakční radě časopisu Playboy, když ho vedl spisovatel Arnošt Lustig, další bonviván. Když Peškovi řeknu, že jsem v časopisu tehdy páchal své rané autorské zločiny, jen se usměje. „To jste musel být ještě dítě, ne? Začal jste brzy. Víte, až vám bude osmdesát let, budete se všemu už jen smát. Strašně to pak letí,“ říká.

DALŠÍ SÁL NEPOTŘEBUJEME Protože Pešek mluví tišším hlasem, navrhuji, že se z hlučného přízemí přesuneme do klidu prvního patra. Nechci ho však připravit o nedopitý drink. Jen nad tím mávne rukou a nahoře si hned objedná sklenku červeného vína, které má rád stejně jako ženy a auta. Diriguje raději v Obecním domě, nebo v Rudolfinu, ptám se. „Každý sál je trochu jiný, oba mám ale rád. A taky si myslím, že Praha nepotřebuje další velký koncertní sál, i když mě za to mnozí nemají rádi,“ odpovídá nositel Řádu britského impéria, jenž si stále občas zahraje s bigbandem.

Pešek se tak neshodne ani se šéfem a majitelem Českého národního symfonického orchestru (ČNSO), trumpetistou Janem Hasenöhrlem, s nímž Prague Proms před deseti lety spoluzakládal a jehož orchestr diriguje. Hasenöhrl si totiž před časem posteskl nad tím, že velká symfonická hala s kapacitou až 1500 lidí měla původně být v pankráckém nákupním centru Arkády, jenže to nakonec skončilo jako většina developerských projektů: symfonickou halu nahradily obchody a vážnou hudbu nákupní muzika.

Ani Hasenöhrl ovšem není rozmazlený státními dotacemi, jež rozděluje moudrá komise. Jeho početný orchestr, který ročně stojí kolem 100 milionů korun, funguje převážně komerčně – bez státních dotací. Ročně proto odehraje dvacítku koncertů v Praze a dalších 40 v Evropě. Většina jeho členů není ve stálém angažmá a třeba stěhování mezi koncerty si orchestr zajišťuje sám, aby ušetřil. Mimo jiné kvůli složitější ekonomice vážné hudby Hasenöhrl kdysi zakládal Prague Proms, letní festival fúzující vážnou hudbou s jazzem, operou a letos i živou muzikou z populárních videoher doprovázenou laserovou show.

HLEDÁ SE MLÁDÍ Právě komerčnější akce totiž dokáže do sálů dostat publikum, které by jinak na vážnou hudbu nepřišlo. Není problém v pojmu vážná hudba, který může spoustu lidí odradit, ptám se Peška. Nemluvě o tom, že leckterá vážná hudba není vůbec vážná, pokud nelpíte na dvouhodinovém varhanním teroru. „Ano, je to trochu nebezpečný název. Ne každý chce být vážný, a už vůbec ne v mládí,“ souhlasí dirigent a vezme mě za ruku. „Ta hudba zezdola z restaurace mi pořád hlučí do uší. Když budete mluvit víc nahlas, tak mi to pomůže. Profesionální deformace,“ žádá mě někdejší jazzový trombonista ve vlastním Orchestru Libora Peška. On sám v mládí býval všechno možné, jen ne vážný. Ostatně z koncertů se domů vracíval až k ránu.

Na mladší publikum míří i Prague Proms, koncertní sály totiž stále plní hlavně starší lidé. „Všechny orchestry se dnes snaží upoutat mladší lidi, kteří nemají dost trpělivosti, aby se vrhli do vážného kumštu. Když teď přijdou, tak aspoň uvidí, že nejsme žádné muzeum a že i naše hudba může být přitažlivá,“ vysvětluje Pešek. Státní financování vážné hudby, které z ní na rozdíl od Karla Gotta svým způsobem dělá oficiální státní umění, vůbec není automatické. Ostatně dnešní vážná hudba kdysi nebyla vážná ani sponzorovaná státem; nejdřív si ji platila šlechta, pak se stala měšťanskou hudbou a až poté ji začaly platit naše daně.

Navíc se poslední dobou stále víc přibližuje komerčnímu popu přinejmenším tím, že si její hvězdy žádají hvězdné gáže. Pešek uznává, že i vážnou hudbu by klidně mohly platit soukromé peníze, problém ovšem je, že pro ně nebývá dost atraktivní, přestože třeba v Praze jsou koncertní sály slušně zaplněné. „Sponzoři se dnes mnohem lépe zviditelní fotbalem než vážnou hudbou. Tak to prostě je, musíme s tím žít. Většina orchestrů je proto permanentně před bankrotem,“ usmívá se dirigent. Podle něj pokrýval i v Liverpoolu třetinu nákladů na filharmonii stát, třetinu město a jen třetinu vstupné.

ZLODĚJI KOMUNISTI Anebo i sám dirigent. Právě Pešek kdysi v Liverpoolu zaplatil tři tisíce liber, v osmdesátých letech nemalé peníze, za velký kostelní zvon, který orchestr potřeboval pro Straussovu skladbu Tak pravil Zarathustra. Zvon nechal původně ulít perkusista orchestru Graham Johns, který za něj zaplatil šest tisíc liber. Když to uslyšel Pešek, nabídl, že zaplatí půlku. „Ano, to je pravda. Graham tehdy jen řekl, že si kvůli zvonu pro orchestr neudělá střechu na baráku,“ vzpomíná dirigent.

I Liverpool ví, co to je bankrot, o němž mluví Pešek. Kdysi bohaté přístavní město včetně filharmonie málem zbankrotovalo během turbulentních osmdesátých let, kdy jej zachvátily občanské nepokoje. Ty probíhaly jen kousek od koncertní síně, a tak tam členové orchestru sami vozili vystrašené návštěvníky. Na méně velkorysé podmínky v Liverpoolu si ještě nedávno stěžoval současný šéfdirigent tamní filharmonie, Rus Vasilij Petrenko; ten v novinách mluvil o studeném pokoji, malé posteli a zkoušení v sálu, v němž dělníci mlátili kladivy.

Pešek, jenž liverpoolskou filharmonii vedl deset let od roku 1987 a vydobyl jí prestiž, si na podobné podmínky nestěžuje – naopak.

„Orchestr byl tehdy v dobrém stavu, přebíral jsem ho konsolidovaný. I když i jeho členové byli mizerně placení podobně jako u nás, tak na holou existenci. Jediné, co jsem s orchestrem udělal, bylo, že jsem s ním jedenáct let soustavně pracoval. A mimochodem: znáte Rusy. Oni vždycky chtějí něco extra. Navíc Petrenko je hodně velký, takže pro něj bude malá každá postel,“ podotýká Pešek.

Přesto si i on postěžuje na finanční situaci v Liverpoolu, byť zaviněnou z Česka. Komunistický režim tehdy nechal dirigenta na Západě pracovat s tím, že mu za výjezdní doložku sebere většinu peněz, které v Británii vydělá: státní agentura Pragokoncert si tak brala z jeho gáže plných 80 procent. Vyplatilo se vůbec na bohatším Západě pracovat? „Řekl bych, že ani ne. Proto taky bylo načase, aby se to u nás změnilo,“ směje se Pešek, jenž uvažoval o emigraci už koncem 60. let během svého nizozemského angažmá.

BEZ DIRIGENTA NE Peška si v Británii zamilovali nejen kvůli jeho přirozené eleganci, ale také kvůli velkorysému řízení orchestru. Dejvický patriot nikdy nebyl dirigent-diktátor, jehož většina souboru upřímně nenávidí. „Zaprvé jsem tyto sklony už neměl, když jsem přišel do Liverpoolu, i když jako mladý jsem tím trpěl i já. A zadruhé to dnes už nejde i z toho důvodu, že dirigenti nemají nad orchestry takovou moc jako dřív, protože je mnohdy angažují na jediný koncert,“ vysvětluje Pešek.

Na závěr si nemůžu odpustit otázku, která mě vždycky napadá, když na koncertě koukám na dirigenta: hrál by bez něj orchestr hůř, stejně, anebo lépe? A není dirigent tak trochu dekorativní podvod na diváky? Pešek se znovu usměje. „Víte, orchestr je příliš velký na to, aby hrál sám. Jednotliví členové sedí daleko od sebe a nevědí o sobě. Dirigent jim musí dát dobu,“ hájí svou profesi. Na závěr pak ještě mile dodá: „Takže teď už to víte.“

Všechny orchestry se dnes snaží upoutat mladší lidi. Když teď přijdou, aspoň uvidí, že nejsme žádné muzeum a že i naše hudba může být přitažlivá.

100 milionů korun ročně stojí fungování Českého národního symfonického orchestru.

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče