Už jen hrob nestačí

01. července 2013, 00:00 - Michal Kubal
01. července 2013, 00:00

Američané kvůli finanční krizi šetří na pohřbech, hrobaři proto hledají nové zdroje příjmů

Kolem nás s hlukem projel malý bagr.

Vůbec se sem, doprostřed hřbitova, nehodil. Ale i tak sem patřil víc než ten malý čtvereček smaltovaného plechu, na který jsem se právě díval. Vedle pečlivě vyrytého jména na náhrobku a dvou postav, které se na naleštěném kameni objímaly v zapadajícím slunci, vypadal jako vetřelec z jiného rozměru.

Virtuální realita a pohřební tradice Z toho úplně tuctového náhrobku, jakých na malém hřbitově ve městečku Crawfordsville v americké Indianě byly stovky a po celé Americe miliony, ale právě ten kousek smaltu možná představuje milník. Z muže s řídkým knírkem, kterému patří místní firma na tesání náhrobků, dělá posla nových časů a revoluce v jednom z nejtradičnějších odvětví lidské tvořivosti. A on sám doufá, že z něj časem udělá i boháče. Bere do ruky svůj telefon a otevírá scanner QR kódů. Když jej přiloží k tomu malému plechovému čtverečku, na obrazovce jeho smartphonu se otevře stránka. A na ní ožije někdo, kdo už léta není mezi živými. Usmívá se na ní z fotografie paní, kterou kolem ramen drží manžel. A na titulu té internetové stránky stojí stejné jméno i data narození a úmrtí jako na náhrobku přede mnou.

Za chvilku vím, že Maggie bylo 78 let, zemřela po těžké nemoci v roce 2007. Že se narodila v Crawfordsville, žila a pracovala v Crawfordsville a tamtéž i umřela. Stačí kliknout na složku Obrázky a vidím děvčátko, jak si hraje se sourozenci na verandě dřevěného domku, děvče s mladým mužem na pláži, opět tu fotku ženy, kterou kolem ramen drží manžel, a nakonec i bělovlasou paní, která sedí v křesle a drží v ruce drátěného anděla.

„Dlouho jsem přemýšlel, jak skloubit moderní technologie a tuhle naši práci,“ vykládá Randy Allen, onen muž s řídkým knírkem, v kanceláři své malé firmy za městem. Ve vedlejší místnosti obyčejně znějí brusky a kladiva kameníků. Dnes ne, krize dolehla i sem, práce už není tolik, aby tu museli dělat každý den. Randy přemýšlel, jak to změnit.

Jak přilákat zákazníky, jak otevřít další pole v odvětví, které ustrnulo v minulých staletích.

„Tohle je ono,“ ukazuje mi s nadšením ten malý kousek plechu, který před pár lety ozdobil první náhrobek.

QR kódy znají majitelé smartphonů po celém světě. Stačí naskenovat kód pod reklamou a internetový prohlížeč sám otevře stránku výrobce. Randy se rozhodl, že ve virtuálním světě vytvoří království vzpomínek. Jediné kliknutí tak člověka zavede na stránku se životopisem, fotkami i videozáznamy zemřelého. Možnosti jsou nepřeberné. „Mám klienty, kteří si sami připravují své posmrtné stránky – vybírají fotografie, píší svůj nekrolog, někteří dokonce nahrávají vzkazy pozůstalým,“ vykládá nadšeně Randy. „Představte si, že rodiče nebo prarodiče mohou i po letech promlouvat ke svým dětem nebo vnoučatům!“ Zájemců je prý hodně a jeho vynález se začíná šířit. A se svým nápadem už prorazil i do velkých médií. „Před vámi tu byla už i CNN nebo Chicago Tribune,“ chlubí se.

Pohřebnictví v krizi Randy je symbolem toho, jak se v Americe průmysl s obratem 13,4 miliardy dolarů ročně začíná měnit. Uprostřed krize už se Američanům nechce platit průměrně v přepočtu 155 tisíc korun za pohřeb. Když v roce 2009 vrcholila v Detroitu krize a krachovaly automobilky, vršila se v tamních márnicích těla.

Většinou to byli lidé bez přímých příbuzných, ke kterým se jejich vzdálenější rodina nechtěla znát. Hlavně kvůli tomu, aby nemusela platit za pohřeb. A město, které dříve podobné věci platilo, mělo dost starostí, aby udrželo v chodu policii, hasiče a alespoň nějaké veřejné osvětlení.

Detroit je extrémní případ, ukazuje však, jak Američané začínají šetřit tam, kde jinde měly pohřební společnosti hotový zlatý důl. S tím souvisí i raketový vzestup kremací. Podíl kremací na pohřbech činil v USA před deseti lety 17 procent, v roce 2011 to bylo už 42 procent a odborníci očekávají, že do roku 2017 to bude přesně polovina.

Jedním z hlavních důvodů jsou samozřejmě peníze – kremace vyjde ve srovnání s pohřbem do země podstatně levněji, sotva na třetinu.

Do hry ale vstupují i další faktory – Američané jsou mnohem mobilnější než kdykoli dřív. Vyrůstají v jednom státě, studují v jiném a práci najdou hned v několika dalších. A urna s popelem se dá přemístit snadněji než rakev. Byznys kolem smrti se tomu začíná přizpůsobovat.

Firmy nabízejí urny v těch nejbizarnějších podobách. Fanoušek sportu může spočinout třeba v baseballovém nebo basketbalovém míči, vyznavač televize v dálkovém ovladači. Politický jedinec si může vybrat urnu se symbolem republikánů či demokratů, kdo má rád přírodu, zvolí třeba umělý špalek.

Ve městech vyrůstají nová krematoria.

A protože Američané vědí, že jsou nejtěžším národem na světě, jsou nové pece konstruované na 450 kilogramů. A když někoho trápí představa, že jeho tělo skončí v plamenech o teplotě 982 stupňů Celsia, může zvolit vodní cestu. Kombinace vody, chemikálií a tepla je podle zastánců této metody šetrnější k přírodě.

Dalším polem pro podnikatelskou kreativitu je pak způsob, jakým lze s popelem naložit po kremaci. Uložení do korálového útesu nebo vystřelení do vesmíru už patří mezi konzervativnější způsoby. Kdo chce, může si svého blízkého vystřelit jako rachejtli při ohňostroji, namalovat jím obraz, nosit ho ve svém oblíbeném šperku, vypálit z brokovnice nebo přehrát jako vinylovou desku.

Peníze za smrt Ruben z Kalifornie poznal na vlastní kůži plusy a minusy jednoho z nejkontroverznějších byznysů, který se v USA kolem smrti rozjel.

Před šesti lety mu našli nádor v hlavě. Bylo mu 36 a předpovídali mu, že oslaví maximálně už jen jedny narozeniny. Za rok a půl mu mozek operovali třikrát, skoro přestal chodit, promluvil maximálně pár slov. Přišel o práci i o úspory. Něco mu ale zůstalo – životní pojistka na půl milionu dolarů.

Životní pojistky – to je v USA byznys, ve kterém se točí 18 bilionů dolarů. Je to produkt, ze kterého mají mít prospěch pozůstalí, ne ten, kdo jej platí. To se ale začíná měnit. Rubenovi pomohla specialistka na pojištění.

Věděla, že existují firmy zaměřující se na podobné případy. Zváží riziko, tedy pravděpodobnou dobu dožití klienta, za příslušnou sumu odkoupí jeho pojistku a zavážou se ji platit až do doby plnění – tedy do smrti.

Rubenova poradkyně poslala investiční firmě šest krabic jeho lékařských záznamů. Po prostudování přišla nabídka – 250 tisíc dolarů.

Nakonec se ale investory podařilo přesvědčit, že pacient je opravdu vážně nemocný, a cena vzrostla na 305 tisíc dolarů.

Ve světě, který zoufale hledá další oblasti, kam investovat, je takovéto sázení na život a na smrt kupodivu ještě v plenkách. Z oněch 18 bilionů dolarů změnilo v roce 2010 majitele necelých 3,8 miliardy. Jen zlomek těch, kdo vlastní životní pojistky, vůbec tuší, že je lze přeprodat.

Právě na tom je celý byznys založený. Víc než dvě třetiny pojištěných přestane dřív nebo později platit. Někdo si raději koupí léky, než aby dal peníze na další splátku, jinému zemře ten, kdo měl dostat peníze, dřív než pojištěný. Důvody jsou různé, ale následek vždy stejný – pojistka propadá. A to činí podstatnou část příjmů pojišťovacích domů. Investoři tak tvrdí, že umožňují lidem v nouzi aspoň něco mít z peněz, které zaplatili.

Třeba Ruben si za vyplacenou pojistku mohl pořídit pečovatelskou službu. Investorům se ale nevyplatil. Tři roky po datu, na něž mu lékaři prorokovali smrt, stále žije a jeho stav se zlepšuje. Ovšem jen pět procent pacientů s takovou diagnózou dokáže přežít tak dlouho jako on.

Je to zvláštní byznys. Ruben je ale investice, která se člověku musí vyplatit. Stačí trocha soucitu. Jedna možnost je, že na ní investor vydělá docela slušné peníze. V tom druhém případě ho může hřát dobrý pocit, že někde žije člověk dny, na které podle všech tabulek a vědeckých odhadů neměl mít vůbec nárok.

Fanoušek sportu může spočinout třeba v baseballovém nebo basketbalovém míči, vyznavač televize v dálkovém ovladači.

13,4 mld. USD za jediný rok proteče v americkém pohřebním průmyslu. Pohřeb do země stojí v přepočtu 155 tisíc korun, kremace přijde na 50 tisíc.

O autorovi| Michal Kubal, vedoucí redaktor zahraniční redakce ČT

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče