Úskalí, která přetrvala

10. září 2012, 00:00 -
10. září 2012, 00:00

Správní řízení v sobě stále nese řadu nástrah. Příkladem mohou být žádosti o povolení, licenci či přiznání jiného nároku od státu

Reformy správního soudnictví a správního řízení účinné od 1. ledna 2003, respektive 1. ledna 2006, přinesly v mnoha ohledech zásadní posun v dosavadní značně fragmentární úpravě správního práva a významně přispěly k posílení ochrany subjektivních práv v oblasti veřejného práva.

Namístě je připomenout například zavedení podstatně efektivnějšího přezkumu ze strany nově zřízených specializovaných soudů a senátů, zavedení funkčních mechanismů ochrany proti nečinnosti a nezákonným zásahům, adresnou úpravu dříve jen teoretických institutů jako opatření obecné povahy, veřejnoprávní smlouvy a řízení o výběru žádosti nebo rozšíření katalogu procesních práv účastníků správního řízení s účelem zabránit zneužití moci v oblasti správního práva.

Oproti řízením o udělení sankce nebo jiném následku porušení povinnosti, tedy správnímu trestání, kde současná úprava v zásadě dostatečně brání svévoli správních orgánů, se však v praxi, bohužel, ukazuje, že ani takto komplexní změna nepřinesla dostatečné řešení v oblasti správního povolování a přiznávání různých pozitivních nároků, se kterou se ve svém běžném životě setká v podstatě jakýkoliv občan a ve zvýšené míře pak podnikající právnické osoby.

Zásadním problémem zvolené koncepce správního řízení a soudnictví je absence dostatečně efektivního mechanismu, který by dotčeným fyzickým a právnickým osobám umožňoval procesně vymoci nárok na udělení povolení nebo jiného pozitivního benefitu. Správní soud má totiž pouze právo zrušit rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost nebo přikázat nečinnému správnímu orgánu rozhodnout, nemůže ale správnímu orgánu uložit, aby vydal rozhodnutí o určitém specifickém obsahu, ani nemůže účinně přikázat, aby správní činnost vyústila v určitý hmotným právem předvídaný výsledek. Ruku v ruce s tímto principem pak jde i pravidlo, že soud zásadně může rozhodnutí správního orgánu pouze zrušit pro nezákonnost, ale nemůže pochybení sám jakkoli napravovat. Praktické následky je pak třeba spatřovat ve dvou nepříznivých ohledech.

Viník nenese následky Prvním z nich jsou jen velmi omezené možnosti dotčeného účastníka překonat případnou neochotu správního orgánu vydat pozitivní rozhodnutí o nepochybně existujícím právu. To je dáno tím, že správnímu orgánu v zásadě stačí cesta řízené obstrukce. Správní orgán sice nemůže být úplně nečinný, ale pokud opakovaně v rozporu se zákonem rozhoduje o nevydání povolení či nepřiznání benefitu, pak může vydání povolení či přiznání benefitu zabránit či zcela neúměrně zdržet, i když soudy příslušná rozhodnutí opakovaně zrušují. V zásadě stačí vydržet v hledání zástupných důvodů, aniž by došlo k úplné nečinnosti. Za druhé vede popsaná situace k tomu, že žadatel nese v rámci příslušných řízení následky chyb, kterých se dopustí správní orgán, i tehdy, když sám učiní vše správně. To lze ilustrovat na příkladu povolování stavební činnosti, kdy rozhodnutí je často rušeno z podnětu jiných účastníků, například nevládních ekologických organizací či sousedů. Nikoli tedy proto, že by bylo nesprávné nebo nezákonné z pohledu hmotného práva, ale proto, že správní orgán porušil jejich procesní práva (např. právo řádně se vyjádřit).

Když se správní orgán takové chyby dopustí, nepomůže žadateli o povolení, že učinil vše správně – rozhodnutí je soudem zrušeno pro nezákonnost a správní orgán o věci musí rozhodovat znovu. Následky nesprávného jednání, často v podobě letitých zdržení, tedy nese někdo jiný, než kdo tyto následky způsobil.

Oddělit rozhodování Popsané problémy jsou evidentní, velmi četné a pro běžný život i chod ekonomiky dosti tíživé, což si zřejmě mnozí sami zažili například právě u stavebního povolení. Jejich řešení ale není jednoduché. Napravit tyto problémy totiž neznamená pouze kosmetické úpravy, ale vyžadovalo by hlubokou revizi stávajícího systému správního rozhodování. Jednou z možných cest by například bylo zavedení systému, kdy by v rámci správních úřadů byla strukturálně oddělena rozhodovací pravomoc od ostatní činnosti a úředníci nadaní rozhodovací pravomocí byli vybaveni nezávislostí do jisté, byť nikoli samozřejmě plné míry obdobné nezávislosti soudcovské. Další možnou cestou může být určité rozšíření pravomocí soudů ve správním soudnictví. Jakkoli by příslušné změny byly obtížné, nepochybně by vedly k významnému posílení právního státu a zvýšení efektivity ekonomických procesů.

Správnímu orgánu v zásadě stačí cesta řízené obstrukce

O autorovi| Martin Kramář • partner, Weil, Gotshal & Manges

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče