Unie v ohrožení

05. října 2015, 00:00 - Daniel Deyl
05. října 2015, 00:00

Šestadvacet zemí, třicet let, čtyři sta milionů lidí a jeden sen: na osudu Schengenské dohody závisí budoucnost celé Evropské unie

Byla horká srpnová sobota a autor těchto řádek sotva lapal po dechu, když vláčel svoji nadváhu na bicyklu kdesi v Jizerských horách. „Proč jsou tady nápisy německy, když říkáš, že jsme v Polsku?“ zeptala se prepubertální dcerka. Ale ne, z Polska už jsme vyjeli, tady jsme v Německu, dostalo se jí otcovského ujištění. A skutečně, cedule se stylizovanou černou orlicí a nápisem Bundesrepublik

Deutschland, která na Nise značí přechod z Polska do Německa, je skromnější než sousední reklama na zmrzlinu. Idylická cesta ze severočeského Frýdlantu do saského Ostritzu přes několik polských vesniček trvala něco přes hodinu; sotva jste na ní potkali živáčka.

O několik set kilometrů jižněji v téže chvíli lidé umírali, aby měli šanci onu ceduli s orlicí spatřit. Řeč je o běžencích z Blízkého východu a severu Afriky, kteří (ti šťastnější z nich, kteří nezůstali v troskách pašeráckých lodí ve Středozemním moři) zaplavili Itálii a Řecko v počtech, s nimiž si nikdo neví rady. Zůstávali v narychlo zřízených táborech nebo se dopravovali vlakem i pěšky směrem na bohatý a relativně vstřícný sever Starého světa. Zanedlouho měli způsobit povyk, jaký západní Evropa nezažila od druhé světové války: vlaky přestaly jezdit, na hranicích vyrostly zátarasy a u nich se začali šikovat vojáci.

Oba výjevy jsou paradoxně důsledkem jediného politického opatření, Schengenské dohody, jež od roku 1995 postupně naplňuje sen sira Winstona Churchilla o cestě Evropou bez pasu. Od původních pěti signatářských zemí se prostor, v němž se můžete pohybovat, aniž byste narazili na celníka, rozšířil na šestadvacet zemí a téměř čtyři tisíce kilometrů od Tallinnu po Lisabon.

Samostatně, bez Unie

Z břehů Mosely v místech, kde se u lucemburského města Schengen stýkají hranice Beneluxu, Francie a Německa, byl před třiceti lety vidět jenom ten první obraz svobodného cestování (pochopitelně se všemi výhodnými ekonomickými dopady, jež k tomu patří a o nichž je řeč jinde v čísle). Po Mosele dodnes pluje výletní loď Princesse Marie-Astrid; na palubě její stejnojmenné předchůdkyně podepsali v červnu roku 1985 Němci, Francouzi, Lucemburčané, Nizozemci a Belgičané dohodu o tom, že na společných hranicích zruší kontroly. Přejet hranici mezi Německem a Francií, za staletí vzájemných válek důkladně prosáklou krví, najednou mělo být stejně jednoduché jako dostat se z okresu Liberec do okresu Česká Lípa.

Trvalo deset let, než tato dohoda – původně zcela nezávislá na struktuře budoucí Evropské unie – vešla v praxi. Od roku 1995 se však přihodilo, že ze Schengenské dohody (lidově prostě Schengenu) se stala samozřejmost.

Lidé ze zemí exkomunistického bloku, kteří se domnívají, že „za bolševika bylo líp“, dnes zhusta argumentují, že jim není nic platná svoboda cestovat, když (doplňte podle

vlastní zkušenosti – je drahé pivo, je drahý benzin, nejsou zájezdy ROH a tak podobně). Svoboda cestování není vnímána jako civilizační triumf, nýbrž jako samozřejmý rys lidské existence. Jinými slovy, Schengen se – vedle společné evropské měny – stal nejviditelnějším a nejsrozumitelnějším rysem evropské integrace (noví členové EU mají dokonce povinnost své hranice otevřít). To s sebou nese rizika, jichž Kohl s Mitterrandem v roce 1985 nedohlédli, a dohlédnout ani nemohli.

Stačil jeden jediný víkend a ze Schengenu se stal viník všeho zla. Na začátku září de facto padlo takzvané dublinské ujednání, jež mluví o tom, že když do zemí Schengenu přijde žadatel o azyl, stará se o něho ta země, do které vstoupí jako do první. Ukázalo se, že pravidlo, které za normálních okolností funguje dobře, je k ničemu ve chvíli, kdy za prvních osm měsíců letošního roku zavalilo jih Evropy více než 600 tisíc migrantů. Prakticky všichni šli přes Řecko a Itálii a prakticky všichni chtěli do Německa.

Na začátku září proto oznámila německá kancléřka Angela Merkelová, že když to tedy jinak nejde, nebude její vláda vracet syrské uprchlíky (jichž je v celkovém počtu migrantů téměř polovina, viz graf) do zemí, kam by podle Dublinu měli patřit. Systém pravidel Schengenu, jenž kromě volného pohybu osob organizuje policejní a administrativní spolupráci členských zemí, se začal drolit. A pak, následující víkend, do Německa přijelo 40 tisíc migrantů najednou. Z bavorsky fungujícího Mnichova se na pár dnů stalo město třetího světa. Bylo jasné, že tímto tempem nebude stačit ani supervelkorysý německý plán (jakkoli motivovaný i demograficky) na přijetí 800 tisíc migrantů.

Německá zpátečka

Němci tedy zařadili zpátečku a uzavřeli hranice s Rakouskem, kudy k nim většina cizinců proudí. Vídeň si to nenechala líbit a zavedla ze své strany hranice kontroly. Mezitím berlínská diplomacie začala tlačit na ostatní členské země Unie, aby se také migrační vlně otevřely. Vicepremiér Sigmar Gabriel pohrozil (trochu nelogicky, jak píšeme jinde v čísle) zkomplikováním cestování zemím, jež se nebudou chtít přizpůsobit. Rakouský kancléř Werner Faymann zase přišel s myšlenkou podmínit rozdílení peněz z evropských strukturálních fondů přijímáním migrantů.

I z druhé strany zaznívala dramatická prohlášení: Litevci a Poláci argumentovali, že coby křesťanské země nechtějí muslimské migranty (jichž je pochopitelně drtivá většina).

Náhlou příchylnost k Bohu v sobě za účelem téhož argumentu našel i slovenský premiér Robert Fico, jenž jinak silou své křesťanské víry nevyniká. Obzvlášť citlivě museli berlínský požadavek vnímat Bulhaři a Rumuni, kteří již splnili kritéria pro přistoupení k Schengenu, ale v současných dramatických podmínkách jim to bylo málo platné. Maďarský premiér Viktor Orbán mezitím nechal postavit plot na srbských a chorvatských hranicích a povolal armádní zálohy, aby jej bránily. A lodě s migranty přistávají dál.

Kategorický imperativ předejít, či alespoň ulevit humanitární krizi (na některých hraničních bodech, například v Srbsku, už situace charakter humanitární krize má) přitom naráží na složitější realitu. Například během prvních osmi měsíců letošního roku zažádalo o politický azyl 37 tisíc lidí z Kosova, přičemž za celý loňský rok to bylo jen 14 tisíc lidí. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se poměry v Kosovu od loňska tak radikálně zhoršily, aby to rozumně odůvodnilo více než trojnásobnou emigraci. Smutná pravda je, že nikdo neumí dostatečně rychle a spolehlivě rozpoznat pravé důvody, pro které se dotyčný rozhodne, že chce namísto své vlasti žít v Německu, Rakousku nebo Švédsku.

A žádná evropská země proto nejen nedokáže, nýbrž vlastně ani nemůže věřit kterékoli jiné zemi, že se zhostí své role stran imigrace tak, jak má.

Co ještě zbývá

Celkem vzato není divu, že se množí hlasy o tom, že Schengen má na kahánku. Právě to píše renomovaný britský týdeník The Economist; George Friedman z velmi dobře informovaného bezpečnostně-zpravodajského serveru Stratfor.com napsal článek stejného vyznění. Někdejší diplomatický editor londýnských Times Michael Binyon tvrdí v textu pro server Politico.com, že dohoda je již prakticky mrtvá, ačkoli na papíře přetrvává. Mezi důvody uvádí: zaprvé celoevropský vzestup izolacionismu v podobě volebních úspěchů nacionalisticky naladěných politických stran, zadruhé zmiňuje jistou ochotu ke stádnímu uvažování.

„Paušální znovuzavedení hraničních kontrol by bylo velice nákladné a způsobilo by obrovská zpoždění a rozladilo by podnikatele i turisty stejnou měrou,“ píše Binyon, „ale není třeba kontrolovat každého. Pasové kontroly by mohly být selektivní, ať už by byly volené náhodně, nebo na základě poznatků dodaných zpravodajskými službami. Už jen ta možnost výslechu by posílila evropskou bezpečnost.

V Británii a Irsku to tak funguje.

Němci si mohou snadno říci, že když už zavedli kontroly na rakouské hranici, mohou je zrovna tak zavést na všech svých hranicích – koneckonců, jistě tím pomohou omezit ilegální imigraci a pašování lidí. A přes nářky evropských idealistů nebude většina veřejnosti proti. Dny Schengenu jsou sečteny.“

Takový vývoj by ohrozil budoucnost celého evropského projektu. Letošní řecká dluhová krize zřetelně odhalila slabiny společné evropské měny. Když tedy víme, že euro funguje jen tak tak, a padne Schengen, jaká velká myšlenka federalistům zbývá?

Odkud přicházejí migranti…

2014 2015 (leden–srpen)

Celkem 435 00 626 000

Sýrie 123 000 51 000

Afghánistán 26 000 41 000

Kosovo 14 605 37 805

Eritrea 9 000

dále Súdán, Somálsko, Nigérie, Irák, Pákistán

… a kam míří

Německo 203 000

Švédsko 82 000

Itálie 65 000

Zdroj: Stratfor.com

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče