Ultima ratio

24. listopadu 2014, 00:00 -
24. listopadu 2014, 00:00

Dokud stát nezbaví poplatníky nejistoty při aplikaci daňových zákonů, nemůže trestně postihovat jejich snahu vyložit si daňový předpis tak, jak se jeví jako výhodnější

V moderních právních řádech je trestní právo považováno za ultima ratio, nejzazší prostředek k nápravě poměrů. Trestně postihovat má stát jen ta jednání, u kterých jakýkoli jiný prostředek ochrany společnosti z objektivních důvodů selhává.

Jistě nejen já mám v poslední době pocit, že se na tuto zásadu u nás zapomíná.

V současnosti se v legislativním procesu dostává znovu do hry myšlenka zavést trestnost zkrácení daně již ve fázi přípravy. Připomeňme si, že přípravu trestní zákon chápe jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvláště závažného zločinu – tedy takového, za který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně deset let. Trestnost přípravy pak zaniká, pokud pachatel dobrovolně od svého připravovaného jednání upustí a zamezí vzniku škodlivých následků. Jinak řečeno, stačí, že pachatel dospěje k závěru, že pro něj spáchání trestného činu představuje příliš velké riziko, a svůj záměr si rozmyslí dřív, než dojde k nějaké škodě.

Jenže jak by to bylo u přípravy zkrácení daně? Úvaha o trestnosti přípravy byla doprovázena medializovaným vysvětlením, že bude možné včas nasadit odposlechy! S takovým vysvětlením se těžko můžeme spokojit. Džungle daňových předpisů Základní problém při výběru daní nespočívá totiž v tom, že není trestná příprava, a není tak možné včas nasadit odposlechy. Prvotním problémem je legislativní úroveň daňových předpisů, jejich komplikovanost, opakované novelizace, doplňování, změna interpretace a tak dále. Zmíněné skutečnosti vedou k nejistotě poplatníků, co a jak vlastně mají daňově uplatnit. Nejistoty je pak nezbaví ani to, že se s žádostí o radu obrátí na orgány finanční správy – ty totiž většinou ve svých stanoviscích nevyloučí, že konkrétní případ bude v praxi posouzen jinak a že konečné slovo má tak jako tak soud.

Dokud stát nezbaví poplatníky nejistoty při aplikaci daňových zákonů, nemůže trestně postihovat jejich snahu vyložit si daňový předpis tak, jak se jim v daném okamžiku jeví jako výhodnější. Koneckonců i Ústavní soud se opakovaně vyslovil pro závěr, že při nejistotě výkladu daňového předpisu musí být uplatněna zásada in dubio pro libertate, tudíž se musí respektovat výklad pro poplatníka příznivější. Jistě nejsem sama, kdo zaznamenal nesouhlasné projevy finanční správy, že takový výklad jen chrání daňové delikventy. Věřte, není tomu tak.

Samostatným problémem při výběru daní je nepochybně i skutečnost, že se státu nedaří postihovat takzvanou šedou ekonomiku a přimět občany platit daně tak, jak mají. Z prostého důvodu – i eventuální daňová kontrola se soustředí na správné uplatnění daňových nákladů nebo odpočtu DPH u přijatých plnění, zatímco prakticky bez postihu zůstávají hotovostní příjmy z ruky do ruky a bez dokladu. Tento problém by chtěl stát řešit odposlechy a trestností přípravy zkrácení daně?

Prevence, nebo represe Dalším důvodem, proč trestnost přípravy zkrácení daně považuji za absurdní, je praktické vyloučení možného zániku trestnosti.

Představa předkladatelů zákona je zřejmě taková, že se podaří (především asi díky těm tolik vychvalovaným odposlechům) objasnit a odstíhat daňový únik ještě předtím, než bude realizován – a tudíž pachateli bude odepřena možnost, aby si vše rozmyslel a trestnost uvažovaného jednání zanikla.

Představme si, že podnikatel bude mít plán, který bude považovat za legální daňovou optimalizaci. Po návštěvě daňového poradce, který jej upozorní na možná rizika, od svého plánu upustí. Z dnešního pohledu se nic nestalo – podnikatel se poradil, rady si vzal k srdci a státu zaplatil to, co měl. Pokud bychom měli trestnou přípravu zkrácení daně, dokážu si reálně představit odposlechy u daňového poradce a „kobru“ číhající před jeho dveřmi. Jak by pak zmíněný podnikatel prokázal, že se šel jen poradit a že si vše po poradě rozmyslel, mi už jasné není.

Notoricky známá zásada účinnosti trestní represe vychází z toho, že to, co pachatele odradí od spáchání zločinu, není výše trestu, ale míra jistoty, že bude odhalen a potrestán. To samé lze vztáhnout i na postihy při placení daní – to, co poplatníka odradí od daňového úniku, nebude trestnost přípravy, ale jistota, že se na daňový únik přijde a bude muset daň doplatit včetně penále.

Odpovědnost za výběr daní leží na státu a je jeho věcí, jak se s touto odpovědností vypořádá. Prvním krokem by rozhodně měly být jednoduché, přehledné a srozumitelné daňové předpisy. Druhým krokem daňové kontroly zabezpečené nejen dostatečně erudovanými odborníky, ale především v takové frekvenci, že bude prakticky vyloučeno, aby někdo spekuloval s tím, že než na něj s kontrolou přijde řada, bude jeho ne zrovna legální daňová optimalizace promlčená. Jen ti, kteří ani za těchto okolností nebudou váhat a dopustí se zkrácení daně – ve formě dokonaného trestného činu – by pak měli být postihováni v trestním řízení. Jedině tak bude zásada ultima ratio naplněna.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče