Úklid po nepodařeném projektu

09. března 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
09. března 2015, 00:00

MMF důkladně ohnul vlastní pravidla, aby zachránil Řecko, vlastně eurozónu

Pokud se Evropa před zbytkem planety chtěla znemožnit, předvedla to dokonale na lénu, které jí připadlo v rámci poválečného uspořádání světa. Lénem je míněno reciproční zvykové právo, podle nějž pozice šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF) připadne Evropanům, zatímco Spojené státy mají vyhrazeného prezidenta Světové banky. Tohle samo o sobě je sice zpozdilé, ale oproti ohýbání interních pravidel a standardů při „záchraně“ Řecka je to v podstatě bagatelní záležitost. Dnešní text uveřejněný v rámci rubriky Project Syndicate se elegantně trefuje do celého angažmá MMF v Řecku.

Všechno to začíná slavným pozičním dokumentem Default in Today’s Advanced Economies: Unnecessary, Undesirable, and Unlikely, kde jeho autoři, ekonomové MMF, zdůrazňují, že státní bankrot v případě Řecka není ani nutný, ani žádoucí. Přitom z čísel v tabulkové příloze té samé studie vyplýval pravý opak, a to ještě MMF vůbec nepředpokládal hloubku ekonomického propadu, který nastal. Jelikož jednoho ze spoluautorů dobře znám, vůbec neberu v potaz klasické distancování organizace od názorů a závěrů ve studii obsažených. Člověk nemusí být detektiv, aby mu vzhledem k datu publikace (září 2010) došlo, že se touhle formou zpětně hledalo akademické zdůvodnění a zahlazovaly okolnosti schválení pomoci Řecku v květnu 2010.

NaŠPONOvaNÁ PRavIDLa V roce 2010 MMF počítal s tím, že do roku 2012 klesne řecký HDP asi o 5,5 procenta, ve skutečnosti byl propad zhruba trojnásobný. Nezaměstnanost kulminovala na úrovni, která byla o deset procentních bodů výš, než ukazoval model MMF. V zájmu spravedlnosti je třeba ale zdůraznit, že v příliš optimistických odhadech vývoje Řecka nebyly mezinárodní organizace zdaleka osamoceny.

V podstatě stejným postupným „zpřesňováním“ hloubky pádu si prošla ekonomická obec jako celek, pokud bereme projekce londýnské analytické společnosti Consensus Forecast jako dostatečně reprezentativní.

Je jasné, že s tím, jak padalo Řecko, padaly pod stůl i veškeré kalkulace udržitelnosti řeckého dluhu. Vtip je v tom, že mimořádný objem finanční pomoci MMF v rámci řeckého programu, který je zdaleka nejvyšším násobkem členského podílu (kvóty), jaký kdy byl členské zemi poskytnut, má také nějaká pravidla. MMF v případě Řecka ohnul minimálně pravidlo, že se smí půjčovat pouze zemi, jejíž veřejný dluh je střednědobě udržitelný, pod což se zodpovědní pracovníci nechtěli podepsat. Není divu, když s každým dalším měsícem bylo stále zřetelnější, že řecká pozice udržitelná není, a v roce 2012 komerční věřitelé museli značnou část hodnoty svých pohledávek odepsat.

Řecko tedy nakonec peníze dostalo proto, aby nedošlo k dominovému efektu a ohrožení eurozóny a světové ekonomiky jako celku. Jinými slovy – negativní externalita, již mohl řecký bankrot způsobit, byla přijata jako akceptovatelné zdůvodnění, i když o udržitelnosti dluhu byly pochybnosti. Kdo trochu zná neuvěřitelně zdlouhavé rozhodovací procesy v mezinárodních organizacích, musí žasnout nad skutečností, že tuhle radikální změnu pozice přijal MMF na zasedání výkonných ředitelů, které mělo rozhodnout o řeckém stand-by arrangementu (SBA) v bezprecedentním objemu 30 miliard eur (květen 2010, v březnu 2012 zrušen a ihned nahrazen jinou finanční linkou).

Obětaví Řekové Teď přijde celá pointa, na níž je dnešní příspěvek Project Syndicate postaven: Řekové mohou zcela legitimně argumentovat tím, že v květnu ve skutečnosti vůbec nešlo o záchranu Řecka, ale že byla naopak řecká vláda přinucena k přijetí programu proto, aby se zabránilo rozvalu eurozóny. S trochou jižanského hochštaplerství by se dalo říct, že se Řekové v květnu 2010 ve skutečnosti pro eurozónu a globální blaho v podstatě obětovali… A pak už se s tím naše čtveřice ekonomických profesorů ani trochu nemaže: za těchto okolností se vzniklý dluh nemá platit, a vůbec – celý projekt eurozóny by bylo nejlepší rozpustit, dluhy přiměřeně odepsat a začít znovu. Mimochodem, najdete opravdu dost akademických ekonomů, kteří tohle vidí jako řešení, pokud se nepodaří vytvořit politickou a fiskální unii, čemuž ale nikdo nevěří.

Samozřejmě že jiní ekonomové by chtěli eurozónu zachovat, včetně Řecka v ní, a to i tehdy, když žádná fiskální federace nebude. Pak si musíte vybrat jednu ze čtyř možností. Zaprvé, s věřiteli vyjednat odpis dluhu (politicky pro věřitele velmi obtížné). Zadruhé, spláchnout dluhy inflační vlnou (nepřijatelné pro čisté věřitele, a nejde jen o Němce). Zatřetí, nápad Thomase Pikettyho na zamáznutí velké části veřejného dluhu „solidární“ daní z čistého majetku bohatých vlastníků kapitálu (sami víte, jaké jsou šance na přijetí něčeho podobného, a Piketty je v tom dost osiřelý). Začtvrté, doufat, že cyklické oživení v Evropě bude natolik silné, že zvedne i ty nejchatrnější loďky.

A v mezidobí Řeky zatlačit do kouta a potichu jim poskytnout nějaké úlevy.

Řecko tedy nakonec peníze dostalo proto, aby nedošlo k dominovému efektu a ohrožení eurozóny a světové ekonomiky jako celku.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče