Údržbáři umění

03. února 2014, 00:00 - Blahoslav Hruška
03. února 2014, 00:00

Manažeři a sponzoři Národní galerii nespasí. Alespoň dokud bude fungovat jako stát ve státě

Otevřená, komunikativní galerie řízená adekvátně zaplacenými manažery, o niž se sponzoři poperou a kde si návštěvníci rádi koupí tričko a dají si po výstavě s vysokou návštěvností dobrou kávu. Tak v kostce vypadá vize kunsthistorika Jiřího Fajta, který by měl od 1. července šéfovat Národní galerii (NG). Při pohledu do stálých expozic instituce, kde si dveře podávají školní výpravy s těmi turistickými, to vypadá jako pokus o malou revoluci. Jenže to, co by se dalo na první pohled označit za neschopnost starého managementu, má své hlubší kořeny. Národní galerii dusí přebytek nevyhovujících budov a přílišná závislost na politice ministerstva kultury. A jednoduché recepty, které dobře fungují jinde, se tu neuplatní.

Fajt se netají názorem, že současné vedení první galerie v zemi byznysu nerozumí a nedokáže přitáhnout soukromé peníze. „V prvé řadě bude zapotřebí kultivovat vztahy s privátním, zejména podnikatelským sektorem a navazovat trvalejší oboustranně prospěšná partnerství. S některými majiteli firem jsem již v kontaktu a bavíme se o formách naší případné spolupráce,“ říká Fajt. Zní to slibně. Jenže až Fajt usedne na ředitelské křeslo v pražském paláci Kinských a začne Národní galerii šéfovat, s firemními bossy jako rovný s rovnými jednat nebude.

Národní galerie je podle stále platného zřizovacího zákona z května roku 1949, pod nímž je podepsán Klement Gottwald, „státním ústavem“ podřízeným ministerstvu kultury. Peníze dostává jako příspěvková organizace, což mimo jiné znamená, že co čtvrt roku musí pravidelně reportovat o svých aktivitách ministerstvu kultury, kterému předkládá ke kontrole i účetnictví. A resortní šéf může ředitele NG odvolat jediným podpisem pera. Což se loni v dubnu přihodilo Vladimíru Röselovi. Totální závislost své funkce na jediném politikovi si ostatně zažil i Fajt, jehož nástup do čela galerie byl již dvakrát odsunut.

SPONZOŘI SE NEHRNOU

Vít Vlnas, respektovaný odborník na baroko, který měl NG původně řídit jen dočasně, si tak dočasnosti užije déle než rok. Za tu dobu stačil obejít také pár sponzorů. Jenže zatímco Fajt sází na společenskou zodpovědnost byznysmenů a finančníků a tvrdí, že spousta z nich jsou mecenáši a filantropové, Vlnas se představám o nalákání sponzorů mírně usmívá.

„U nás to nefunguje jako v anglosaském světě.

Navíc v posledních letech sponzoři hromadně prchají do sportu a do charity, kde jsou více vidět. Firmy vám na rovinu řeknou, že mají jinou marketingovou strategii, do níž kulturní organizace nezapadají,“ vysvětluje Vlnas.

Problémem je podle něj také slabý a hlavně nejistý mandát při vyjednávání. „Podpora pro jednotlivé výstavy se sjednává hodně dopředu a sponzor nemá jistotu, že tu jako ředitel galerie ještě budete,“ vyjmenovává Vlnas úskalí vrtkavé pozice ředitelského křesla NG.

Kromě více sponzorů Fajt slibuje, že od léta nastartuje i vyšší ekonomickou soběstačnost instituce. „Za posledních 15 let došlo obecně v příjmových aktivitách galerie k výraznému poklesu efektivity. A tento trend bude třeba změnit,“ myslí si designovaný ředitel.

Pravdu má v tom, že třeba kvalitní knihkupectví západního stylu galerii chybí. Stejně jako razantnější prezentace v médiích. Jenže pohled do účetních uzávěrek nijak tragický není. Národní galerie v roce 2012 na prodeji lístků, pronájmech, licencích nebo třeba čerpáním norských fondů vydělala 65 milionů korun, a pětinu svého ročního rozpočtu tak pokryla ze svého. „Když to říkám kolegům v západní Evropě, tak to obdivují, protože oni jsou třeba na osmi procentech,“ líčí Vlnas.

Je zbývajících 270 milionů ročně od státu ještě důstojnou sumou na to, aby galerie mohla „odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti“, jak jí ukládá archaický zákon? „Příspěvkové organizace se vždy budou cítit podfinancované. Ale je to také otázka měřítka. Ve srovnání s Louvrem jsme na tom jistě hůře, ve srovnání třeba s Rumunskem, kde některá muzea již propouštějí vysokoškolsky vzdělané odborníky a nahrazují je levnějšími středoškoláky, dopadáme ještě dobře,“ lavíruje Vlnas. Podle něj není největším problémem objem peněz, ale struktura výdajů.

Rozpočet Národní galerie tak trochu připomíná stát ve státě - stále více peněz mizí na mandatorní výdaje a na vlastní výstavní nebo vědeckou činnost musí galerie hledat další dotace a granty. „Čím dál častěji suplujeme roli Národního památkového ústavu, protože se staráme o historické budovy. Vlastní výnosy musíme investovat do provozu,“ připomíná Vlnas. Jen v roce 2012 Národní galerie protopila a prosvítila 51 milionů korun.

Dalších 31 milionů dala do oprav a údržby historických objektů, které spravuje. Ani jeden z nich přitom není původně určen pro galerijní účely a neodpovídá modernímu pojetí výstavnictví. Když do nákladů promítneme i externě nakupované služby, jako je ostraha objektů, vyjde roční provoz NG na 190 milionů korun. Zkrátka - více než polovinu svého rozpočtu galerie utratí za to, že je v jejích budovách teplo a světlo a hlídá je ochranka.

Národní galerie tak na vlastní náplň své činnosti musí ušetřit jinde. Třeba na akvizicích.

Svou uměleckou sbírku rozšiřuje ze svého jen výjimečně. Například předloni NG pořídila z vlastního rozpočtu jediné dílo: kresbu Vladimíra Boudníka. Ostatní přírůstky získala zdarma nebo na ně použila Program integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví (ISO), který běží pod ministerstvem kultury. Fond ISO ale dlouhodobě peníze na nová díla suplovat nemůže.

KVALITA ZA PROVINČNÍ PLATY

Šetří se i na platech. Průměrný zaměstnanec NG předloni vydělával 21 800 korun hrubého měsíčně, což je hluboko pod pražským průměrem. S tím chce nový ředitel Fajt skoncovat. „Přijde mi nevhodné, aby galerie neustále jen zneužívala entuziazmu stávajících zaměstnanců. Není možné požadovat mimořádné výkony v nejvyšším mezinárodním standardu v provinčních podmínkách,“ říká.

Fajt se netají tím, že si do galerie přivede své lidi a zavede manažerský způsob řízení.

Na druhé straně přiznává, že do hospodaření NG vidí jen díky výročním zprávám a tabulkám, které si vyžádal od ministerstva kultury. Na jednom se ale s Vlnasem, který má nálepku knížákovce, shodne. Dokud Národní galerie nezíská status veřejnoprávní instituce a s ním i garantovanou výši státní dotace na několik let dopředu, nic se k lepšímu nepohne.

První krok tedy musejí udělat politici. A zatím to vypadá, že Národní galerii vyjdou vstříc. Veřejnoprávní model je každopádně obsažen v koaliční smlouvě mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Byť v jediné větě.

Vlnasův nástupce Fajt navíc prokázal, že je s novou garniturou zadobře. Dopis za jeho urychlený nástup do čela NG adresovaný tehdejšímu šéfovi kultury Jiřímu Balvínovi loni v prosinci podepsali hned dva kandidáti na ministry - Martin Stropnický a Daniel Herman.

Druhý jmenovaný navíc bude jako nový ministr kultury Fajtovi šéfovat.

NEJSME HOLLYWOOD

Veřejnoprávní status mimo jiné znamená, že Národní galerii nebude řídit ministr, ale zvláštní rada. Obdobná, jakou má rozhlas i televize. Příměr platí i po ekonomické stránce. „Budeme také moci se ziskem sami nakládat jako České televize,“ nastiňuje Vlnas. Na rozdíl od Fajta by se ale jednomu srovnání rád vyhnul.

Úkolem galerie podle něj není honění sledovanosti, tedy zvyšování počtu návštěvníků za každou cenu.

„Milan Knížák říkával, že vlastně ani nechce, aby do galerie chodilo moc lidí, protože má zájem jen o ty kultivované, kterých je spíš málo. Já bych tak radikální nebyl. Ale faktem je, že nelze dělat samé blockbustery. My nemůžeme být jen Hollywood, musíme produkovat i komorní filmy pro chytré diváky, které sice nasbírají ceny po evropských festivalech, ale do kin se na ně lidé nehrnou,“ uzavírá Vít Vlnas.

Snímky z kategorie low-budget se leckdy šlágry opravdu stávají. Jen je třeba dodat, že takové filmy málokdy vznikají pod drobnohledem ministerstva.

Dokud NG nezíská status veřejnoprávní instituce a s ním i garantovanou výši státní dotace na několik let dopředu, nic se k lepšímu nepohne.

KLESAJÍCÍ DOTACE

Příspěvky a dotace ministerstva kultury do rozpočtu NG (v Kč)

2009 2010 2011

Provozní příspěvek 224 924 212 747 197 956

Neinvestiční dotace 110 440 60 194 61 933

Investiční dotace 85 519 102 457 31 745

Celkem 424 883 375 398 291 634

2012 2013 2014

204 167 224 167 219 240

47 123 39 916 *

10 574 26 930 *

261 864 288 013 *

* dotace se udělují v průběhu roku

Zdroj: ministerstvo kultury

PŘÍLIŠ DRAHÝ PROVOZ

Náklady a výnosy NG za rok 2012 (v mil. Kč)

Zdroj: Národní galerie

O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče