Tvrdé peníze za měkké rady

12. října 2015, 00:00 - VÁCLAV KLAUS
12. října 2015, 00:00

Mohou být selhání mezinárodních rozvojových institucí ještě větší, ptá se Václav Klaus

Respektované – chce se mi říci rádoby respektované – mezinárodní ekonomické instituce Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka nevarovaly Řecko před vstupem do eurozóny, ač je jejich členskou zemí. Byla to jen analytická chyba?

Nemyslím si to. Souhlasím s ostrým výrokem známého profesora Harvardovy univerzity Richarda Coopera, že „Mezinárodní měnový fond v případě Řecka podřídil své analytické soudy politickým preferencím evropských úředníků a politiků“. To velmi oslabilo důvěryhodnost MMF. Někteří kritici dokonce tvrdí, že se ve svém chování vůči Řecku MMF neřídil svým původním mandátem, ale byl použit k tomu, aby pomohl zachraňovat Evropskou měnovou unii. Nestalo se to poprvé a Řecko není jediným příkladem. Stále si pamatujeme fatální pochybení MMF v případě Thajska a Indonésie v devadesátých letech. Jsem přesvědčen, že by případová studie nedávného řeckého dramatu byla perfektním úvodem k naší dnešní diskusi. Nechci se o to ale teď pokoušet.

Falešný pocit šlechetnosti

Abych byl spravedlivý, nechci předstírat, že znám či umím předpovídat „budoucnost mezinárodních rozvojových institucí“. Namísto spekulování o budoucnosti bych však chtěl říci, že mám mnoho pochybností o pozitivním přínosu těchto institucí k ekonomickému rozvoji a blahobytu kdekoli ve světě. Můj názor je blízký názorům ekonomů, kteří jsou kritičtí i vůči konceptu rozvojové pomoci jako takové. Stejně jako oni jsem přesvědčen, že tyto instituce mnohem více prospívají lidem, kteří v nich pracují, než lidem v rozvojových zemích. Dávají politikům v bohatých zemích dobrý – byť falešný – pocit toho, jak jsou šlechetní.

Můj další problém – silně ovlivněný mou zkušeností s životem v Evropě, v zemi, která se před jedenácti lety stala členem Evropské unie – souvisí s otázkou, jak se vyhnout nebezpečí, že tyto mezinárodní instituce potlačí, nebo minimálně podstatně naruší suverenitu jednotlivých zemí, svých členských států. V této souvislosti mohu být také negativně ovlivněn tím, že jsem strávil téměř půl století v komunistické zemi, která byla součástí sovětského impéria a kvůli tomu ztratila svou suverenitu. Obávám se, že se něco podobného odehrává před našima očima v těchto dnech v Evropě – členské státy Evropské unie také ztrácejí svou suverenitu.

Mezinárodní spolupráce, přátelské vztahy mezi zeměmi, ekonomické otevírání se, volná směna zboží a služeb jsou principy, které jsou naprosto zásadní a nezpochybnitelné. Jsem rezolutním zastáncem volného trhu.

Otázkou zůstává, jaký druh institucí by měl monitorovat fungování trhů a dohlížet na něj, kdo by měl koordinovat politiku zemí účastnících se mezinárodního systému. Měly by být tyto instituce postaveny na mezivládních principech, nebo na principech supranacionalismu? Budu vždy obhajovat první typ těchto institucí a jsem velmi ostře proti typu druhému. Klíčovým rozdílem je jejich dopad na suverenitu národů (států). Supranacionalismus ji podkopává.

Mezinárodní organizace existují proto, že ekonomika je globální, ale státy jsou suverénní. I to však vyvolává mnoho otázek. Pomáhají mezinárodní organizace koordinovat politiky jednotlivých zemí způsobem, který je prospěšný pro všechny? Nebo jsou prostředkem toho, jak jedny země vnucují svou politiku jiným? Nebo jsou dokonce prostředkem vnucování vůle globální nomenklatury všem zúčastněným zemím? Bernard Connolly je v posledním čísle časopisu The International Economy v tomto ohledu naprosto skeptický.

V dnešní globální ekonomické a politické situaci je ambice pomoci všem nerealizovatelná: „Za současných okolností mohou mezinárodní organizace fungovat pouze jako prostředek vnucování vůle některých zemí zemím ostatním nebo vnucování vůle nomenklatury všem.“ Obavám se, že má Connolly pravdu.

Nedostatečné znalosti

Reálné fungování těchto institucí, ne sliby, proklamace a propaganda, je to, na čem záleží. Neměli bychom tedy mluvit o mezinárodních rozvojových institucích teoreticky, jako kdyby existovaly ve vakuu. Neměli bychom o nich mluvit ani výlučně normativním (nebo preskriptivním) způsobem, tedy jaké by být měly. Tyto instituce jsou zcela reálné. Pracují tam normální lidé, nejsou to andělé ani všemocní a nestranní služebníci lidstva. Jsou vedeni svými zájmy, nikoli rozumem jako takovým, obecným dobrem, veřejným blahem, neutralistickými vědeckými poznatky či nadpřirozenou moudrostí. V těchto institucích pracují omylné lidské bytosti. Bez ohledu na to, kolik prvotřídních ekonomů najmou, nemohou vyřešit nepřekonatelný problém nedostatečnosti lidských znalostí, centralizovaných na jednom místě. Myšlenky Friedricha von Hayeka – tak dobře popsané v jeho slavném článku Využití znalostí ve společnosti (1945) – nám to říkají naprosto jednoznačně.

Nemluvím o evidentních pochybeních těchto institucí, která v tolika dobře zdokumentovaných případech nastala. V článku v The International Economy německý ekonom Klaus Engelen popisuje případy těchto selhání následujícím způsobem: „Podkopávání struktury řízení těchto institucí. Užívání politického tlaku k likvidaci nezávislosti a neutrality institucí. Ohýbání pravidel jejich jednání z důvodů politické účelnosti. Umožnění masivního střetu zájmů, který eroduje objektivní rozhodování. Ztrácení důvěryhodnosti u veřejnosti. Umožnění silným mezinárodním hráčům dominovat a blokovat schválené reformy. Svádění viny na nedostatky těchto institucí a odvádění pozornosti od role národních politiků a zkorumpovaných elit.“ A tak lze pokračovat dále.

MeNší KoMpeteNce

Neexistuje žádný způsob, jak tyto defekty odstranit. Jediný způsob, jak minimalizovat jejich důsledky, je minimalizovat kompetence těchto institucí. To také vyžaduje, aby zůstaly mezivládní, nikoli nadnárodní. Vyžaduje to, aby odpovídaly dnešnímu rozložení sil ve světě, aby rozšiřovaly počet svých členů a tím i svou politickou legitimitu, aby přizpůsobovaly své rozhodovací procesy rostoucímu podílu rozvojových zemí na světovém obchodu a HDP.

Mezinárodní rozvojové instituce tady jsou a budou i nadále. Jejich budoucnost nebude od současnosti moc odlišná. Nejlepší taktikou jednotlivých členských zemí je přispívat k neutralitě těchto institucí a chovat se maximálně racionálně doma, aby nebyly nuceny žádat tyto instituce o pomoc. To byla vždycky má osobní strategie, i když se to těmto institucím a jejich představitelům moc nelíbilo. Dovolte mi, abych své vystoupení zakončil vzpomínkou na své – více než dvě desítky let staré – prohlášení, které jsem učinil ve své funkci ministra financí na konferenci Světové banky ve Washingtonu: „Nejsem ochoten platit tvrdé peníze za měkké rady.“

Za současných okolností mohou mezinárodní organizace fungovat pouze jako prostředek vnucování vůle některých zemí zemím ostatním nebo vnucování vůle nomenklatury všem.

O autorovi| VÁCLAV KLAUS • exprezident Ceské republiky

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče