Trpký konec bolívarismu

16. února 2015, 00:00 - Daniel Deyl
16. února 2015, 00:00

Venezuelská revoluce v praxi – devět litrů benzinu za korunu, osmnáct tisíc korun za kondomy a továrna na toaletní papír na každém rohu

Hugo Chávez se musí obracet v hrobě. Bolívarská revoluce bývalého venezuelského prezidenta, již měla jeho země rozšířit po celé Latinské Americe coby humánní protiklad západního kapitalismu, je katastrofálně švorc. Současný propad cen ropy může být posledním hřebíčkem do rakve chávezovské reinkarnace jihoamerického socialismu – a její pohřeb vyjde draho i leckoho dalšího.

Jedním z těch, kdo na revoluci a její pád doplácejí již dnes, je Simon Nobile, dvaasedmdesátiletý majitel rodinné továrny na těstoviny v Caracasu. Vyrábí každý měsíc pět tisíc tun těstovin, ale obává se, že bude muset podnik po pětasedmdesáti letech zavřít. „Mohli bychom klidně vyrábět dvojnásobek i více, ale nevyplatí se to,“ řekl reportérovi americké rozhlasové firmy National Public Radio. Důvodem je zmrazení cen potravin, k němuž loni sáhla administrativa prezidenta Nicoláse Madura tváří v tvář rostoucímu nedostatku. Nobile si proto nesmí za kilogram špaget účtovat více než zhruba dvě koruny čtyřicet; při cenách jinak prudce stoupajících tak prodává pod výrobní cenou. „Je to jednoduché – čím více vyrábíte a prodáváte, tím víc peněz proděláváte,“ stěžoval si. Ještě před dvěma lety měl v zemi na 40 konkurentů – dnes je v celé Venezuele pouze pět výrobců těstovin.

Nobileho potíže jsou však jen jedním z drobnějších absurdních dopadů Madurovy politiky. V zemi, kde průměrný plat čítá zhruba 20 tisíc korun, si natočíte třicetilitrovou nádrž nejlevnějšího benzinu na světě za něco málo přes tři koruny a ze špaget si můžete postavit dům, když na to přijde – ale když si v něm budete chtít udělat večírek, zjistíte, že za balíček kondomů dáte až 800 dolarů. Na černém trhu, samozřejmě, protože kondomy nejsou, stejně jako není skoro nic jiného.

Ideologie a neschopnost Jak se stane, že země, z níž fyzicky tryskají desítky milionů dolarů denně v podobě husté ropy, nemůže svým obyvatelům zaručit ani základní potřeby? Od chvíle, kdy se v roce 1998 Chávez chopil moci, bylo zvykem na Západě psát o tom, jak to s Venezuelou jde ekonomicky od deseti k pěti. Chávezův režim znárodňoval, postupně přitvrzoval měnovou kontrolu a zároveň tvrdě masíroval odpůrce. Celou dobu však zůstával u chudší poloviny Venezuelanů populární, protože – zjednodušeně řečeno – dokázal ropnými penězi platit bohaté sociální programy. Chávezovi to však nestačilo a začal revoluci vyvážet, převážně formou nevýhodného prodeje ropy (viz tabulka). Výsledkem bylo, že dnes má Venezuela dolarové rezervy ve výši zhruba dvaceti miliard (pro srovnání, Česká republika se třetinovým počtem obyvatel, bez ropy a s historií vroubenou rozhazovačnými ministry financí má zhruba trojnásobek.)

Až v roce 2012, těsně před Chávezovou smrtí, se začala jeho konstrukce hroutit. Ale byl to až Maduro, kdo musel sáhnout k nejtvrdším opatřením, jako je právě zmrazení cen. Mělo to několik důvodů – zaprvé potřeboval po těsném volebním vítězství konsolidovat moc, pochopitelně za vydatné pomoci státní pokladny (například absurdně nízká cena benzinu je jeho dílem). Zadruhé za jeho vlády míra ekonomické nekompetence ještě prudce stoupla. Ministr financí a plánování Jorge Giordani podle listu Financial Times například přišel loni o práci kvůli následujícímu: „Navrhoval jsem, abychom přestali dovážet tolik potravin a produkovali je sami.“ Maduro jej propustil, a když Giordani letos nazval jeho rozpočtovou politiku „fiskální nymfomanií“, začal jej provládní tisk nazývat zrádcem.

Jiný případ popsal venezuelský opoziční deník El Nacional. Vláda řešila delikátní krizi – kvůli logistickým průtahům se na mnoha místech země najednou nedostávalo toaletního papíru. Jeden z ministrů trval na tom, že by tedy továrna na toaletní papír měla stát v každém z 32 venezuelských států. Neprosadil svou jen proto, že musel z jednání předčasně odejít.

A konečně loni přišla poslední kapka, zlevnění ropy. Peníze tak Madurovi došly ve chvíli, kdy si jeho země zavřela dveře před finančními trhy (rating jejího dluhu se ustálil na hodnocení „bezcenné“), odradila všechny případné zahraniční investory, kteří by mohli například modernizovat zastaralé a nevýkonné ropné těžební technologie – a doma mu poprvé hrozí vážné nepokoje.

Výsledky jsou až komické. Podle agentury Bloomberg v první polovině února jezdil prezident v převlečení po Caracasu a díval se, ve kterých obchodech jsou fronty. „Moji odpůrci chtějí uměle vyvolat fronty v obchodech, aby vytvořili zdání nedostatku,“ citovala jej agentura. (Měli tak činit zaprvé schováváním potravin, zadruhé nasazováním nízkého počtu pokladních.) Když narazil na supermarket Día a Día, kde fronty skutečně byly, následující pondělí jeho vláda řetězec supermarketů bez cavyků převzala, znárodnila či ukradla.

Platí i ostatní Nepěkný konec chávezovské revoluce se však podepíše i na zahraničních subjektech. Agentura Reuters napsala, že například čtyřicet velkých amerických firem (všechny jsou součástí indexu S&P 500) může očekávat miliardové odpisy.

Tyto firmy drží nejméně 11 miliard dolarů aktiv v bolívarech, jejichž hodnota se ovšem odvíjí od oficiálního nerealistického kurzu venezuelské měny. Při reálném zhodnocení by dnes tato aktiva ztratila přes devadesát procent své dolarové hodnoty, a to Nicolás Maduro na konci ledna naznačil, že přijde další kolo devalvace.

Co tedy uděláte, když se vám země takto rozpadá pod rukama? Madurova reakce je typická: financuje revoluci jinde. Tentokrát ve staré vlasti, ve Španělsku. Pokud má pravdu zpráva amerického deníku The Miami Herald, má Pablo Iglesias, šéf krajně levicové (a v současné době nejoblíbenější) španělské strany Podemos, dva asistenty jménem Juan Carlos Monedero a Inigo Errejón. Oba jsou Iglesiasovi univerzitní kolegové v Madridu, ale v minulosti pracovali v Caracasu pro Cháveze. Od Madurovy vlády měli loni obdržet několik plateb v celkové výši přesahující milion eur. Pokud si Španělé zvolí Iglesiase a spol. do vlády, mohou za to poděkovat i bolívarovým pohrobkům.

O kolik přijdou

Měnit peníze ve Venezuele není legrace. Přijedete-li jako turista, měníte v oficiálně platném kurzu, podle něhož vám jeden dolar koupí 6,3 tamního bolívaru. Jako importér dostanete k dispozici kurz 12:1, a jako „preferovaný“ importér dokonce 50:1. Ani to však neodpovídá kurzu na černém trhu, podle něhož stojí jeden americký dolar 190 bolívarů (a než tento článek dočtete, asi to bude ještě více). A když už jste to spočítali, musíte zažádat o povolení obchodovat v dolarech, což trvá 35 dnů, případně rovnou o nákup dolarů, což trvá dnů devadesát.

Firma Současný kurz Hodnota aktiv při Hodnota při současném kurzu „preferovaném“ kurzu (v mil. USD) 50:1 (v mil. USD)

General Motors 12:1 1500 360

Procter & Gamble 6,3:1 620 77

Procter & Gamble 12:1 460 111

Citigroup 12:1 1050 250

Halliburton 6,3:1 660 82

Merck 6,3:1 610 76

Mondelez 12:1 520 129

DirecTV 12:1 500 124

Pfizer 6,3:1 480 60

Colgate-Palmolive 11:1 440 115

Zdroj: U.S. Securities and Exchange Commission, Reuters

Venezuelská ekonomika v číslech (není-li uvedeno jinak, údaje jsou za rok 2013)

Počet obyvatel 30 000 000

HDP na obyvatele 12 401 USD

Ekonomický růst 2013 1,3 %

Ekonomický růst 2014 –3,5 %

Investice –9,0 %

Nezaměstnanost 7,5 %

Počet lidí žijících v chudobě (2014) 48,4 %

Inflace 58,2 %

Základní úroková sazba 14,74 %

Kurz bolívaru k dolaru (oficiální) 6,30

(pro většinu zahraničních firem) 12,5

(na černém trhu) 190

Vývoz (meziroční změna) –8,6 %

Dolarové rezervy 21,5 mld.

Vnější dluh 34,3 % HDP

Zdroj: World Bank, www.focus-economics.com, Bloomberg

Chávezovo dědictví ropné štědrosti • Čína (2007): denně putuje do říše středu kolem 500 000 barelů ropy coby splátka za úvěry v celkové čerpatelné výši 50 miliard USD; loni Peking slíbil investovat ve Venezuele 20 miliard dolarů • Kuba (2000): ostrov svobody odebírá denně 100 000 barelů ropy výměnou za zdravotnické služby a technologie; venezuelská státní monopolní ropná firma PDVSA drží vlastnický podíl v tamní rafinerii Cienfuegos • dohody Petrocaribe a Caracas Energy Agreement (2005): celkem 15 signatářských zemí odebírá zhruba 250 000 barelů ropy denně výměnou za potraviny (v roce 2013 takto Venezuela obdržela 650,217 tuny potravin); kupující navíc platí jen 40 procent účtované ceny, zbytek platby je rozložen do 25 let s dvouletým odkladem a ročním úrokem ve výši 1 až 2 procenta • Argentina (2008): dohoda uzavřená během argentinské energetické krize zaručuje pro Buenos Aires denní dodávku 27 000 barelů topného oleje a 8000 barelů nafty výměnou převážně za dobytek • Ekvádor (2007): Quito dodává do Venezuely za proměnlivých, ale velmi výhodných cenových podmínek až 60 000 barelů surové ropy denně výměnou za ropné produkty Zdroje: Reuters, The Guardian

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče