Třináct procent je jen začátek

15. prosince 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
15. prosince 2014, 00:00

Případné selhání Francie zasáhne Evropu mnohem víc, ne si dovedeme představit

Začneme trochou populistických statistik, jež obětavě a nestranně dodává internetový vyhledávač Google. Zkuste si zadat, proč Francie selhává, tedy „Why France is failing“, a dostanete sto dvacet milionů výsledků hledání. Změňte dotaz na to, proč je úspěšná, a dostanete těch odezev pětaosmdesát milionů. Udělejte to samé v případě Německa, a dostanete sice méně odezev, ale otočené poměry: Německo je podle internetu úspěšná země, zatímco Francie není a totéž mimochodem platí ve zhruba stejném poměru jako pro Francii i pro Česko. Klasická „ googlovina“ pro pobavení; začněme raději analyzovat tvrdá data.

Francie je druhou nejsilnější ekonomikou eurozóny, měla a má jeden z nejlepších zdravotních systémů na světě, velmi dobrou infrastrukturu, pár opravdu dobrých globálních firem, celosvětově elitní postavení v luxusním zboží (kromě aut). Připočtěte mimořádně štědrý systém péče o rodiny s dětmi včetně předškolních zařízení a s tím souvisejících služeb, který se musel zasloužit o přece jenom lepší porodnost, než je evropský průměr.

Francie dovede velmi štědře saturovat i své penzisty (tedy nikoli ty z řad OSVČ). Mašin?íra z francouzských státních železnic, který má odpracovaná předepsaná léta, jde do penze s osmdesáti procenty svého platu v šedesáti – kdo by tohle nechtěli?

NEUDRŽITELNÁ KVALITA Kvalita života ve Francii byla a dosud je vynikající; otázkou je, nakolik je udržitelná.

Francouzský stát má v sobě zabudované sociální závazky, jež jsou v mezinárodním měřítku mimořádné: na sociální výdaje dává ekvivalent 31,9 procenta HDP, suverénně nejvíc ze všech zemí OECD, o šest procentních bodů více než Německo, o jedenáct procentních bodů více než Česko a o jednadvacet procentních bodů více než třeba Jižní Korea. Přitom stejných zhruba dvacet procent jako v Česku vydávala na tyhle účely Francie naposledy v roce 1980.

S celkovými veřejnými výdaji přesahujícími 56 procent HDP (o zhruba třináct procentních bodů více než Česko) hraje Francie opět první housle. Při této míře přerozdělování a sociálních výdajů, jež se chovají proticyklicky, takže v hubených časech rostou, nikoli klesají, se francouzské veřejné finance z definice musejí dostávat do problémů, jakmile ekonomika přestane růst. Na grafech vidíme, že Francie naposledy solidně rostla před nějakými patnácti lety. A současná nízká inflace znamená, že mizerný je nejen reálný, ale i nominální růst HDP, od nějž se odvozují daňové výnosy.

Zároveň platí, že nízký nominální růst se promítá do schodkového hospodaření a postupné akumulace dluhu, který loni dosáhl na 92,2 procenta HDP a od finanční krize nabobtnal o 25 procentních bodů (v Česku o sedmnáct).

Francie má tradičně vysokou daňovou kvótu (s více než 45 procenty HDP druhou nejvyšší v OECD po Dánsku při celkových příjmech včetně nedaňových 51,9 procenta), takže dál šponovat daňovou zátěž už si netroufá ani socialistický prezident François Hollande, proslulý pokusy o 75procentní zdanění příjmů bohatých Francouzů.

Hádejte, kdy měla Francie naposledy vyrovnaný státní rozpočet? Jsou to už skoro dvě generace – v roce 1972, tedy před první ropnou krizí.

Problém Francie ale nespočívá jen ve vysoké daňové kvótě, ve vysoké míře přerozdělování – koneckonců severské země jsou na tom docela podobně, ale dovedou to kompenzovat jinými přednostmi a zároveň překvapivě dobře držet fiskální disciplínu. Mají evidentně jiný sociální kontrakt.

Takže francouzské fiskální „uklouznutí“ trvá již velmi dlouho, ale zároveň přes všechny iniciativy, včetně té poslední, která chce liberalizovat povolení brzdící stavební aktivitu, zrychlit a snížit náklady na řešení pracovních sporů a mírně uvolnit pravidla pro otevírací dobu v maloobchodu, nenachází šém na urychlení potenciálního tempa růstu a srovnání veřejných financí.

NEZMNITELNÁ REALITA Ačkoli si drtivá většina Francouzů „potřebu změny“ uvědomuje, Francie potřebuje mnohem víc, než co si vůbec troufá establishment dodat a co jsou Francouzi od své „řídící vrstvy“ schopni vstřebat.

Je­li na Francii něco pro Čechy opravdu poučného, pak je to právě to její současné zacyklení, kdy „modus vivendi“ je fiskálně a ekonomicky neudržitelný, všichni to vědí, ale je neuvěřitelně obtížné jej změnit.

Přemýšlejme o tom, když máme momentálně utkvělou představu, že „odbornost“ je klíčem ke šťastné budoucnosti. Francie má asi nejlepší školu na úřednické vládnutí na světě – École nationale d’administration (ENA) a tento typ vzdělávání dovedla k jistému druhu dokonalosti, jehož pravděpodobně ani za jednu, ani za dvě generace, ale nejspíš nikdy nedosáhneme. Tedy ne že by česká státní správa nepotřebovala zvednout kvalitu, ale absolutně to není náhrada za rozumně nastavený hospodářský a sociální systém ponechávající dostatečný prostor osobní odpovědnosti a iniciativě a nepřerozdělující víc, než je nezbytné.

Francie jako jedna z nejbohatších, nejlépe byrokraticky řízených a největších ekonomik poválečné éry dokázala vytvořit téměř dokonalou kulturu přiznaných nároků a vrcholného přerozdělování. Nyní se tahle superiorně hrdá a v mnoha ohledech obdivuhodná země velmi trápí sdělením, že ten kontrakt už neplatí, protože nemůže. Oněch necelých 13 procent podpory prezidenta Hollanda je jenom začátek.

Když Francie nevybere tuhle zatáčku, ovlivní to Evropu neskonale víc, než si vůbec představujeme.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče