Tři šípy reforem

05. srpna 2013, 00:00 - Tomáš Plhoň
05. srpna 2013, 00:00

Japonský premiér Šinzó Abe zvítězil ve volbách. Snaha oživit ekonomiku dostala zelenou

Jen málo politiků má tu čest, že se jejich jméno užívá v souvislosti s určitým druhem vládnutí. Margaret Thatcherová měla thatcherismus, Ronald Reagan zase reagnomiku a současný americký prezident si vybojoval svoji obamacare. Teď se k nim přidal i japonský premiér Šinzó Abe. Jeho politika masivní podpory ekonomiky, která má ukončit 15letou stagnaci, si mezi Japonci vysloužila pochvalné označení abenomics.

A nejsou jediní, kdo energického předsedu vlády chválí. Abenomics je velkým tématem také mezi světově uznávanými ekonomy, a to z velmi pragmatického důvodu: ať už bude úspěšná či nikoli, může poskytnout odpovědi, jak nastartovat chřadnoucí hospodářství krizí oslabeného Západu.

Abeho tiskárna „Jsem zpátky a brzy bude i celé Japonsko,“ prohlásil Abe, kterého nyní po vyhraných volbách čeká už třetí termín v čele vlády. To hlavní, co od něj obyvatelé třetí (podle některých měřítek čtvrté) největší ekonomiky světa čekají, je šíp. Třetí šíp – tak svou vlastní terminologií přezdívá třetí fázi ekonomické reformy, kterou zahájil už na začátku roku. První dva vystřelil už během minulého období, a jak vyplývá z čísel, které Japonsko vykazuje, terč zasáhly přímo do černého.

V první fázi spustila Abeho vláda rozsáhlé rozšíření monetární báze, chcete-li pumpování peněz do oběhu. Pomocí metody takzvaného kvantitativního uvolňování (QE), kterou známe dobře ze Spojených států nebo z Velké Británie, natiskne centrální banka do konce roku 2014 nové jeny v objemu 1,4 bilionu amerických dolarů. Za ně bude nakupovat vládní dluhopisy. Mimochodem, podobná operace amerického Fedu je co do vynaložených prostředků stěží poloviční.

„Naléhal jsem na centrální banku, aby dělala svou práci. A to v rozsahu, o kterém si dosud mysleli, že je pro ně nemožný,“ popsal premiér monetární operaci. I když z výroku vyplývá, že zdánlivě nezávislou centrální banku jen popostrčil, ve skutečnosti do jejího čela prosadil svého člověka, Haruhika Kurodu.

Důvěra ze všech stran Pokud jste měli pocit, že jde o lehce kontroverzní postup, druhý šíp vás zasáhne ještě hlouběji. V druhé fázi totiž Abe spustil nevídaný fiskální stimul. Jeho vláda zvýšila jednorázově výdaje o deset bilionů jenů, v přepočtu asi 117 miliard dolarů. Ty směřují do rekonstrukce oblastí poškozených zemětřesením a tsunami v roce 2011, na veřejné projekty, infrastrukturu a další výdaje. Díky nim by mělo vzniknout až 600 tisíc nových pracovních míst. Kritici Abemu vyčítají, že v současné situaci není vhodné navyšovat státní dluh. Jenže zadlužení vlády představuje mnohem složitější otázky, k nimž se ještě dostaneme.

Důležité je, že prvotní část reformy provedená během předchozích osmi měsíců, měla nevídaný úspěch. Nálada mezi spotřebiteli roste, i přes nedávný pokles se nachází na hranici svého šestiletého maxima. Firmy solidně exportují. Sice zatím nedokázaly na trhu nabýt většího podílu ve srovnání se zahraničními rivaly, ale hodnota jimi prodaného zboží vzrostla meziročně o desetinu.

Objevují se známky inflace a – co je hlavní – nálada v zemi vycházejícího slunce začíná nabírat optimističtějších kontur.

Vláda má podporu téměř dvou třetin obyvatel, což je nejen v Japonsku nevídaná bilance.

Třetí největší ekonomice světa věří také investoři. Během osmi měsíců vzrostl index japonské burzy o více než 60 procent, přitom ještě před časem to byly právě japonské akcie, které platily mezi investory za nevýnosný byznys. Index Nikkei dosahoval pravidelně horších výsledků než ostatní světové burzovní indexy. To už dnes rozhodně neplatí.

Zavřít a podusit Vyjmenované úspěchy přinesly nejen ekonomické, ale také politické plody, a Abeho tak čeká několik let vlády s většinou v parlamentu. Kam tedy zasáhne dlouho očekávaný třetí šíp? Právě tam, kde Japonsko potřebuje nejvíce. Podpora ekonomiky pomocí kvantitativního uvolňování a fiskálního stimulu jsou krásná věc, ale dlouhodobě stagnující ekonomiku vrátit na výsluní nedokážou. Dvě ztracené dekády neprožila země pro nic za nic, ale zjevně díky strukturálním problémům.

Například trh práce: japonské firmy dnes díky rigidním zákonům prakticky nemohou nikoho propustit.

Týdeník The Economist se zmiňuje o šokující praxi takzvaných oidashi-beya neboli „vypovězených místnostech“. Řada japonských firem prokazatelně posílá stovky zaměstnanců do speciálních prázdných místností, kde je jejich úkolem po celou pracovní dobu nedělat nic. Oficiálně mají sloužit k rekvalifikaci a školení, vzhledem k prázdným stěnám se ale dá vcelku snadno odvodit jejich skutečný účel – dohnat přebytečné pracovníky k výpovědi. Podobné případy jsou jen vrcholem ledovce. Skutečným problémem jsou japonské firmy s přebytečnou pracovní silou. Kvůli tomu mají příliš velké náklady, jsou nekonkurenceschopné, mzdy nerostou a celá situace přispívá ke stagnaci Japonska jako takového. Abeho kritici oprávněně upozorňují, že v případě reformy pracovního trhu bylo už včera pozdě. Sám premiér přijetí stěžejních zákonů před časem odložil, protože blížící se volby logicky nenahrávají tak nepopulárním opatřením, jako je usnadnit firmám propouštět zaměstnance. Jenže v situaci, kdy se centrální banka pokouší zvýšit inflaci, nemá zrovna dvakrát na výběr. Růst cen doprovázený poklesem mezd zní jako ideální recept na katastrofu. Další strukturální reformy jsou nasnadě.

Abeho vláda už několikrát zopakovala, že se chce zaměřit na zemědělství, které trpí pod náporem podobných byrokratických bariér. Napadlo vás někdy, proč v obchodech téměř nikdy nenarazíte na japonskou rýži? Většina farmářů v Japonsku totiž obdělává drobná políčka, o která pečují hlavně v důchodu nebo ve volném čase. Od konce druhé světové války totiž nesmějí zemědělské plochy vlastnit velké firmy, jejich velikost je omezená. K tomu připočtěte nadměrná cla omezující obchod se zemědělskými komoditami, a z farmaření vám vyjde extrémně nezajímavý byznys. Tomu všemu chce současná vláda udělat přítrž, a navíc se začlenit do Trans-pacifického partnerství a povzbudit tak mezinárodní obchod.

Ztracení duchové Tím vším přináší Abe první záchvěvy naděje po dlouhých letech zoufalství. Příběh japonské ekonomiky připomíná antickou tragédii, které ani ti nejpovolanější experti ověnčení Nobelovými cenami z ekonomie nedokázali doopravdy přijít na kloub.

Debakl ve druhé světové válce zanechal Japonsko jako chudou rozvojovou zemi. Už v 60. letech ale přišel technologický pokrok a spolu s ním ekonomický zázrak. Země rostla dvouciferným tempem ročně. Předpovědi o budoucí globální nadvládě Číny, které známe z dnešní doby, nejsou nic nového, jen se ještě před čtvrt stoletím týkaly Japonska.

Jenže potom přišel rok 1990. Ekonomové se dodnes nemohou tak docela shodnout na tom, co se vlastně stalo, ale v jejich teoriích nejčastěji zaznívají předražené nemovitosti a cenová bublina na trhu cenných papírů.

Když se japonská centrální banka odhodlala zastavit inflaci zvýšením úrokových sazeb, bublina praskla a ceny spadly. Spolu s tím se dostal do potíží bankovní sektor, který se vlády zoufale snažily držet při životě. Vznikly takzvané zombie banky, závislé na injekcích kapitálu z kapsy daňových poplatníků. Předlužené firmy přestaly investovat.

Popsaná situace není oproti klasickým finančním krizím ničím zas tak výjimečná, až na to, že Japonci se s ní vypořádávají dodnes. Ne že by si, lidově řečeno, žili špatně. Objem celkové hladiny reálného HDP od 90. let pomalu, ale vytrvale roste, nezaměstnanost se také drží na nízkých hodnotách. Potíž je, že spotřebitelé už 20 let nemají chuť utrácet a japonské společnosti se také k žádné velké expanzi nemají. Z ekonomiky se vytratil takzvaný „animal spirit“. Ceny prvních deset let klesaly a dalších deset rostly velmi pomalu, na úrovni okolo 0,5 procenta ročně. Japonci uvízli v takzvané deflační spirále.

Bezedná pokladnice A tady se dostáváme k prvním zádrhelům, které teoreticky funkční abenomics mohou strhnout do propasti nepovedené praxe. Ono kvantitativní uvolňování, kterému dnes finanční trhy v takové míře tleskají, už totiž Japonci jednou zkoušeli.

V letech 2001 až 2006 prováděla centrální banka odkupy státních dluhopisů, a byla tak první na světě, kdo se k podobnému kroku odhodlal. Jak vidno, s žádným velkým efektem. Zastánci argumentují tím, že tehdy monetární expanzi nedoprovázel fiskální stimul – vláda neutrácela v takové míře jako dnes a nedala tak firmám příležitost investovat. Takový argument by dával smysl, kdyby tady nebylo další, tentokrát zatraceně velké „ale“.

A tím je vládní dluh ve výši 240 procent HDP, největší zadlužení na světě, které se nyní dramatickým tempem zvyšuje. Japonsko nemá potíže svůj gigantický dluh ufinancovat, za půjčku vládě chtějí totiž investoři velmi malé úroky. Vládní dluhopisy s desetiletou splatností dosahují výnosu 0,8 procenta. Pro srovnání: dluhopisy Německa, coby jedné z nejbezpečnějších zemí pro investory, dnes vynášejí 1,7 procenta. Japonsko si zkrátka půjčuje skoro zadarmo.

Otázkou je, zda to tak bude napořád. Pokud bude Abenomics úspěšná a dosáhne svého cíle, inflace se zvýší a spolu s ní zcela jistě také úrokové sazby. Neřeže si pod sebou země vycházejícího slunce svou jedinou, už tak docela tenkou větev? Podle Abeho plánu by spolu s nárůstem ceny za obhospodařování státního dluhu měly růst i výnosy z daní. Ale nejde tak trochu o alchymii a zbytečný hazard?

Reformátor, nebo nacionalista?

Jsou tady i další otázky, které přesahují hranice Japonska, a dokonce i hranice ekonomie. Masivním tištěním peněz Japonci zároveň devalvují svou měnu, což výrazně pomáhá jejím exportérům. Na druhé straně jsou ale všechny ostatní státy, které kvůli tomu konkurenceschopnost naopak ztrácejí s tím, jak jejich národní měny oproti jenu sílí.

Abe musel svou politiku už několikrát vysvětlovat na summitu zemí G8, a i když se politici snažili působit přátelsky, tisk hovořil otevřeně o měnových válkách. Na sjezdu hlav států předminulý týden se japonský premiér chvástal s prohlášením, že mu ekonomicky ještě nikdo nikdy tak nerozuměl.

Ale jak to bude za rok a půl, až se kurz posune ještě dál? Nevznikne mezinárodní tlak?

Pokud ne kvůli tomu, tak docela určitě kvůli dalším aspektům Abeho politiky. Jeho odvěkým přáním je totiž revidovat japonskou ústavu, která vznikla v roce 1947 jako pozůstatek druhé světové války. Obsahuje spojenci nadiktované pasáže, kvůli nimž

dnes v podstatě nemůže disponovat armádními silami. Konkrétně v článku devět se píše, že japonský lid se navěky vzdává všech válek.

Pokud země přijme novou ústavu a začne budovat armádu, zcela jistě se zvýší

mezi ní a Čínou. Obě dvě někdejší impéria spolu mají nevyřízené účty. Například The Economist přišel s poněkud přehnaným podezřením, že Abemu ve skutečnosti nejde o ekonomiku, ale je skrytým nacionalistou usilujícím o zvýšení postavení Japonska vůči Číně.

To všechno jsou zatím jen obavy a argumenty, které nic nemění na důležitosti společenské přeměny, která v Japonsku pomáhá znovu nastartovat ekonomiku. Japonská krize před dvěma dekádami až příliš připomínala to, s čím se západní země potýkají v posledních pěti letech, a co se zatím nedaří překonat. Pokud bude abenomics úspěšná, Evropa a Spojené státy budou alespoň tušit, že existuje cesta, po které se vydat.

Vláda má podporu téměř dvou třetin obyvatel, což je nejen v Japonsku nevídaná bilance. Třetí největší ekonomice světa věří také investoři. Deflační spirála Už přes 20 let se Japonsko potýká s deflací nebo velmi malým růstem cen.

Největší na světě Japonský státní dluh v poměru k HDP (v %)

Abeho úspěch Změna japonského HDP (meziročně v %)

O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče