Transatlantická propast růstu

28. července 2014, 00:00 - DANIEL GROS
28. července 2014, 00:00

Nižší dluhová zátěž je klíčovým důvodem, proč i letos a napřesrok má spotřeba v USA růst mnohem rychleji než v eurozóně

Globální finanční krize, která naplno vypukla v roce 2008, zasáhla Evropu a Spojené státy velmi podobně – přinejmenším zpočátku. Na obou stranách Atlantiku se ekonomická výkonnost v roce 2009 propadla a v roce 2010 se začala zotavovat. Jakmile však finanční krize zmutovala v krizi eura, rozevřela se mezi USA a eurozónou hospodářská propast. Během posledních tří let (2011 až 2013) vzrostla americká ekonomika zhruba o šest procentních bodů více. I když zohledníme prohlubující se demografický diferenciál, který dnes činí asi půl procentního bodu ročně, zaznamenala americká ekonomika během zmíněných tří let přibližně o 4,5 procentního bodu vyšší růst na obyvatele. PROPASTNÝ ROZDÍL Hlavním důvodem této propasti je rozdíl v soukromé spotřebě, která v USA rostla, zatímco v eurozóně klesala, zejména na jejím okraji. Seškrtání veřejné spotřeby přitom v USA srazilo poptávku výrazněji (o 0,8 procentního bodu) než v Evropské unii (0,1 procentního bodu). Vzhledem ke všem řečem o úsporných opatřeních nařízených Bruselem se to může jevit jako poněkud překvapivé. Ve skutečnosti veřejná poptávka v eurozóně zůstala v posledních třech letech de facto konstantní, zatímco v USA se podstatně snížila. (Totéž platí o veřejných investicích, ačkoli ty představují tak malý podíl HDP, že rozdíly na obou stranách Atlantiku nemohly mít v tříletém časovém horizontu významný dopad na růst.)

Pokles soukromých investic v Evropě představuje pouze malou část (konkrétně jednu třetinu) této propasti růstu. Napětí na finančním trhu, která šla ruku v ruce s krizí eura, sice měla silný negativní dopad na investice na okraji eurozóny, avšak poptávka po investicích zůstávala slabá i v USA, což celkový rozdíl minimalizovalo.

Odolnost soukromé spotřeby v USA, která je klíčem k propasti růstu, není překvapivá vzhledem k tomu, že americké domácnosti podstatně snížily své dluhové zatížení oproti vrcholu přesahujícímu 90 procent HDP, jehož dosáhly těsně před krizí. Nižší dluhová zátěž je zároveň klíčovým důvodem, proč se očekává, že také letos a napřesrok poroste spotřeba v USA mnohem rychleji než v eurozóně.

RYCHLÉ ODDLUŽENÍ Klíčová otázka – která se málokdy klade – přitom zní, jak se americkým domácnostem podařilo snížit dluhové zatížení během období charakterizovaného vysokou nezaměstnaností a téměř nulovým růstem mezd a současně udržet růst spotřeby. Odpověď najdeme v kombinaci non­recourse hypoték (které nejsou jištěny celým majetkem dlužníka – pozn. red.) a rychlých bankrotových procedur. Podřadné hypotéky, jimiž se financovala koupě milionů amerických domů, byly v posledních letech prohlášeny za propadlé, což přinutilo jejich držitele neschopné obsloužit dluh k odchodu. Díky non­recourse hypotékám, které se sjednávaly v mnoha amerických státech, tím však celý hypoteční dluh zanikl i v případech, kdy byla hodnota nemovitosti natolik nízká, že nepostačovala k uhrazení nesplaceného závazku.

Navíc i v těch státech, kde existuje plné ručení, takže majitel nemovitosti zůstává zodpovědný za celý hypoteční závazek (tedy i za rozdíl mezi nesplaceným dluhem a částkou získanou prodejem nemovitosti), nabízejí americké procedury osobního bankrotu relativně rychlé řešení. Miliony Američanů vyhlásily od roku 2008 osobní bankrot, čímž svůj osobní dluh zlikvidovaly. Totéž platí pro statisíce malých firem.

K prudkému vzestupu bankrotů samozřejmě došlo i na okraji eurozóny. V zemích jako Itálie, Španělsko a Řecko se však délka úpadkového řízení neměří na měsíce či týdny jako v USA, nýbrž na roky. Ve většině kontinentální Evropy lze navíc člověka zbavit dluhu až po dlouhé době, často teprve po pěti až sedmi letech, a během tohoto období musejí být téměř veškeré příjmy dlužníka použity na dluhovou službu.

Naproti tomu v USA trvá příslušné období ve většině případů necelý rok. Podmínky očištění navíc bývají v Evropě mnohem přísnější. Extrémním případem je Španělsko, kde se hypoteční dluh nevymaže nikdy, dokonce ani po osobním bankrotu.

Tento klíčový rozdíl mezi USA a (kontinentální) Evropou vysvětluje odolnost americké ekonomiky vůči kolapsu úvěrového boomu. Nadměrný dluh nahromaděný domácnostmi byl rozpuštěn mnohem rychleji, a jakmile se uznají ztráty, mohou lidé začít znovu.

Příčina transatlantické propasti růstu by se proto neměla hledat v přehnaných úsporných opatřeních v eurozóně ani v nadměrné uvážlivosti Evropské centrální banky. Pomalé zotavování eurozóny z finančního krachu na jejím okraji má strukturální důvody. Ze všeho nejdůležitější přitom je, že v eurozóně se nadměrný dluh vytvořený během let boomu oproti USA mnohem obtížněji umořuje.

Evropští představitelé se chovají správně, když prosazují strukturální reformy na trzích práce a výrobních trzích ve státech EU. Současně s tím by se však měli zaměřit i na reformu a urychlení bankrotových procedur, aby se ztráty mohly uznávat rychleji a předlužené domácnosti mohly začít nanovo, místo aby měly léta svázané ruce.

O autorovi| DANIEL GROS, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka editel Centra pro evropská politická studia

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče