Tohle neodšvejkujeme

29. října 2012, 00:00 - Miroslav Zámečník
29. října 2012, 00:00

Prevence u rakoviny nefunguje. Na příslušné testy se dostavuje ani ne čtvrtina cílové skupiny

Rakovina je téma závažné a neveselé.

Z ekonomického hlediska pak pro stát také velmi nákladné. Proto jsou zarážející minimálně tři věci.

Zaprvé, vlastně vůbec nevíme, kolik stojí léčba rakoviny v Česku. Vše jsou pouze kvalifikované odhady hovořící asi o 40 miliardách korun ročně.

Zadruhé, prevenci, která opravdu zachraňuje životy, se věnuje tristně nízká pozornost ze strany samotných potenciálních pacientů.

Zatřetí, ačkoli máme unikátně datově vybavený Národní onkologický registr, jenom polovina onkologických případů se léčí podle protokolů. A ještě mnohem méně zařízení se zajímá o to, jak to jde zrovna jim ve srovnání s kolegy nebo zahraničím.

Studie publikovaná před časem v respektovaném New England Journal of Medicine, která poměřovala náklady na odvrácené úmrtí na rakovinu děložního čípku v důsledku screeningových programů v několika rozvojových zemích, dospěla k ceně za jeden „zachráněný rok života“ asi 500 amerických dolarů. Jinak řečeno, to je o dost níž než hrubý domácí produkt na obyvatele, takže se prevence vyplácí. Na příslušné testy se však u nás dostavuje jen polovina žen v dané věkové kategorii.

Onkologická onemocnění, která postihují obě pohlaví, mají zatím jediný screeningový program na detekci kolorektálního karcinomu. Je nepochybně „zásluhou“ mužů, kteří jsou, pokud jde o prevenci, výrazně méně disciplinovaní než ženy, že tento velký zabiják obyvatelů Česka má přes všechnu osvětu v televizi s účastí známých osobností velmi málo úspěšný screening. Jen 23 procent cílové skupiny. Něco je špatně, nízký zájem musí narážet na nějakou psychologickou bariéru. Je potřeba se poohlédnout po inspiraci někde jinde ve světě. Ve Spojených státech se jedna studie zabývala velmi nízkou účastí na preventivních vyšetřeních stejného typu karcinomu v různých zdravotnických organizacích. Písemné pozvánky, e-maily, esemesky ani televizní spoty nefungovaly, dokonce ani zaslání dopisu s ampulkou nemělo odezvu.

Ta se ovšem zdvojnásobila, když zdravotní organizace svému klientovi neposlala jen instruktážní dopis s „nářadíčkem“, ale i ofrankovanou zpětnou obálku. Takhle je to jednoduché. Lidé většinou nereagují na apely, které od nich vyžadují jakékoli výraznější úsilí, ale hodit cestou do práce nebo na nákup jednu obálku s ampulkou se vzorkem stolice do poštovní schránky, to by ještě zvládli.

V Česku, kde milujeme slevy a dárky, by se odezva jistě ještě zvýšila, kdyby k tomu byla přidaná nějaká slosovatelná poukázka.

Samozřejmě že lidé mají nadprůměrně rychlou reakci i na jakékoli sankce, ale vyřadit někoho z veřejného zdravotního pojištění kvůli neúčasti na preventivních prohlídkách nejde. A vybírat sankce budou pojišťovny také nerady, už kvůli tomu, že se „tvrdost“ může stát dosti nešťastným nástrojem výběru pojišťovny.

Nevyužívání dat v Národním onkologickém registru a ono „flinkání“ protokolů hodně souvisí s nepřítomností ekonomických stimulů. Sotva lze hledat řešení někde jinde než v informačním propojení registru s pojišťovnami, které péči platí a měly by umět diferencovat úhradu podle kvality poskytnuté péče a úrovně její organizace. Když se nedodržuje protokol, když ten, kdo měl problém zachytit v začátku, selže v diagnóze anebo se opozdí v nasměrování pacienta na specializované pracoviště, má to důsledky nejen zdravotního, ale také nákladového charakteru. Ekonomická motivace na výsledcích péče, na účasti registrovaných pojištěnců v preventivních programech, na vlastním odborném růstu, to by měla být samozřejmost. Zatím není, jakkoli je to chyba, která znamená, že za těch čtyřicet odhadovaných miliard dostaneme mnohem méně roků kvalitního života, než bychom mohli.

Je třeba přimět pojišťovny, aby se tím seriózně zabývaly. Cesty k tomu vedou dvě.

Jednou je informovanost pojištěnců, jak organizuje péči a jaké programy prevence daná pojišťovna má. Ke standardu mají patřit všechny.

Druhá cesta je ekonomická. Jak potrestat pojišťovnu, která zanedbává prevenci, neumí organizovat péči o svoje pacienty a má pak vysoké náklady, které překračují příjmy? Ta musí své špatné hospodaření vylepšit vyžadováním přirážky k pojistnému po klientech.

Funguje to třeba v německých veřejnoprávních pojišťovnách od roku 2007. Přirážka jde nad rámec zákonné sazby a pacienti ji nenávidějí. Přecházejí pak k jiné pojišťovně a jejich původnímu ústavu se tím scvrkávají příjmy a tedy i administrativní rozpočet. A to zas nenávidějí pojišťovny. l

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče