Tartuffovský syndrom Françoise Hollanda

15. prosince 2014, 00:00 -
15. prosince 2014, 00:00

Francouzský prezident vrší sliby, ale není schopen žádné hmatatelné akce. Tím vhání svou zemi do náruče extremistů

Ve své klasické komedii Tartuffe, svatoušek či podvodník, ukazuje Moliere, že pokud člověk dopustí, aby jeho konání řídila pýcha, a nikoli rozum, vždy to skončí špatně. Zdá se, že francouzský prezident François Hollande trpí pokročilým stadiem Tartuffovy choroby, když opakovaně činí politické závazky, jimž poté nedokáže dostát. Zčásti je to dáno faktory, na které nemá vliv – jmenovitě Evropskou měnovou unií (EMU) ale převážně je to kvůli jeho nedostatku odhodlání.

Pro Francii budou důsledky Hollandových selhání mnohem dramatičtější než jeho politický pád. Země by se mohla ocitnout tváří v tvář katastrofě, neboť hrozí, že Hollandovo počínání zavleče ekonomiku do bažiny trvalé stagnace a dožene stále zlostnější francouzskou veřejnost k tomu, že jeho nástupkyní zvolí Marine Le Penovou z krajně pravicové Národní fronty.

Francouzská hospodářská politika je neudržitelná, což znamená, že oba hlavní určující faktory této politiky, totiž EMU a Hollandův přístup, se musejí radikálně změnit. Zatím se nezdá, že se to děje.

Průzkum veřejného mínění na počátku listopadu ukázal, že se důvěra v Hollanda propadla na 12 procent – to je nejhorší výsledek kteréhokoli francouzského prezidenta v dějinách moderních výzkumů a to z již tak děsivých 27 procent zaznamenaných o pouhý měsíc dříve. Ve stejný den poskytl Hollande dlouhý televizní rozhovor, v němž spojil přiznání neúspěchu s novými sliby.

Vezměme si nezaměstnanost, která v září dosahovala 10,5 procenta oproti pouhým pěti procentům v Německu. Hollande v rozhovoru připustil, že k obratu negativního trendu zaměstnanosti v letošním roce navzdory jeho slibu „nedošlo.(Přitom se opomněl zmínit, že stejný cíl měl už loni.)

Problém nezaměstnanosti ve Francii je výsledkem rozsáhlých regulací trhu práce (zákoník práce čítá 3648 stran) a především ochromující daňové zátěže na práci.

Hollandův hlavní nový slib – neuvalovat od počátku příštího roku žádné nové daně – byl možná nevysloveným přiznáním tohoto faktu.

Mezitím však dojde ke zvýšení spotřební daně z nafty a u neobsazených druhých domů v hustě osídlených oblastech se bude vyměřovat dvacetiprocentní přirážka k dani z nemovitosti. A protože tato daňová zvýšení budou pravděpodobně schválena do konce roku, měla by být poslední – pokud ovšem Hollande svému závazku dostojí.

Vzhledem k Hollandově dosavadní bilanci – daňová zátěž vzrostla v posledních dvou letech o 40 miliard eur – se to zdá nepravděpodobné. Dokonce i Hollandovi lidé už začínají couvat, když například státní tajemník pro rozpočet Christian Eckert konstatoval, že další zvýšení daní nelze vyloučit: „Nemůžete vytesat do kamene situaci závislou na mezinárodním kontextu, nad nímž nemáme kontrolu.“ Oním „mezinárodním kontextem“ je samozřejmě měnová unie, která klade francouzské politice značná vnější omezení.

I bez těchto omezení je však jen rozumné, když si fiskální činitelé ponechávají otevřené možnosti.

Tak či onak se stvořitelé eura mýlili, když očekávali, že společná měna podpoří hospodářské a politické sbližování členských států. Protože se vyloučila možnost úpravy devizových kurzů v zájmu řešení rozdílů v konkurenceschopnosti, donutilo euro méně konkurenceschopné země k bolestné a pomalé „vnitřní devalvaci“ (potlačování reálných mezd). To srazilo poptávku i ceny a způsobilo prohloubení rozdílů v hospodářské výkonnosti členských zemí eurozóny.

Francie dnes vykazuje deficit běžného účtu ve výši dvou procent HDP, zatímco Německo má přebytek osm procent HDP.

K defiačnímu dopadu vnitřní devalvace se přidává pravidlo – posílené ve „fiskálním kompaktu“ z roku 2012, podle něhož nesou státy eurozóny plnou odpovědnost za vlastní dluhy, a proto musejí zavádět přísnou rozpočtovou disciplínu. V době, kdy je poptávka nemilosrdně stlačená, však ani snížené mzdy nemohou vygenerovat dostatečnou zaměstnanost.

Jediným řešením, tvrdí dnes řada stoupenců eura, je plná politická unie, která by umožnila fiskální transfery z konkurenceschopnějších zemí eurozóny ke slabším protějškům. Jižní Itálie je však už dlouho závislá na fiskálních transferech ze severu, a přesto je nevyužila k tomu, aby transformovala svou ekonomiku nebo zvýšila produktivitu. Její příklad jasně ukazuje, jak malý dopad může takový přístup mít. Představa, že fiskální unie v eurozóně by si mohla vést lépe, je nebezpečnou fantazií.

Další potenciální přístup by spočíval v tom, že by silné země eurozóny, zejména Německo, podpořily strukturální reformy zvyšující produktivitu v méně konkurenceschopných zemích, jako jsou Francie a Itálie. Právě to měla pravděpodobně na mysli německá kancléřka Angela Merkelová, když se údajně nechala slyšet, že Německo si sice „nemůže dovolit transfery do celé Evropy“, ale může „pomoci s placením účtů za lékaře“. Slabší ekonomiky však dříve či později tyto reformy opustí a vrátí se k měnové suverenitě coby k nezbytnému – byť zdaleka ne dostatečnému – prostředku, jak odvrátit hospodářský a sociální rozklad.

Hollande bude mezitím dál vzývat Tartuffa. Vzhledem k tomu, že francouzští politici hlavního proudu nejsou kvůli jednotné měně schopni podniknout skutečnou akci, jsou jejich sliby bezcenné. V důsledku toho může Francie očekávat lidové protesty a také další zvýšení podpory extrémních stran – především Národní fronty Marine Le Penové.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče