Takhle chutná CzechTourism

01. září 2014, 00:00 - Petr Holec
01. září 2014, 00:00

Státní agentura k nám láká západoevropské turisty na česká jídla. Mnohdy je to ostuda

Česko prý chutná skvěle, alespoň podle státní agentury CzechTourism. Ta v srpnu spustila masivní komunikační kampaň nazvanou Česko chutná skvěle – Czech Specials. Reklama placená z 1,45 miliardy korun, které CzechTourism celkem dostal na podporu turismu z EU, má zvýšit povědomí o české regionální gastronomii a cílí především na turisty z Německa, Rakouska a Francie, tedy gastronomicky náročnější klientelu. Reklamu v tiskových i webových médiích, ve vlacích a autobusech podporuje i stejnojmenný web; ten kromě textů o české gastronomii turistům doporučuje síť certifikovaných restaurací, kde si mohou na vlastní kůži vyzkoušet, jak Česko doopravdy chutná.

Napájejí tady turisty vínem Jen bůh ví, jak někoho napadlo lákat k nám západoevropské turisty na masovou gastronomii, když je Česko obecně gastronomickým peklem. „Projekt cílí obecně na movitější klientelu. Slovo chuť je třeba chápat v přeneseném slova smyslu. Jde nám také třeba o propagaci baroka, funkcionalismu nebo národních parků,“ vysvětlil týdeníku Euro šéf CzechTourismu Rostislav Vondruška v článku Knedlíky jsou cool (týdeník Euro č. 31). Movitější klientela a funkcionalismus?

Možná proto najdete mezi 387 certifikovanými podniky i pivnici v ústeckém hotelu Vladimir, unikátní ukázku bolševického funkcionalismu. Případně i restaurace, které zavřely a zbyla po nich jen samolepka na dveřích s logem Czech Specials (CS).

Těžko pochopitelný výběr podniků vysvětluje snad jen to, že s ním státní agentuře pomáhala i Asociace hotelů a restaurací ČR, takže si jejich majitelé zkoušejí do svých podniků přihrát turisty za veřejné peníze.

Protože zatímco některé certifikované restaurace skutečně nabízejí lepší českou gastronomii, jiné vyřešily certifikaci tím, že do menu zařadily jedinou položku tradičního českého jídla.

Samostatnou kapitolou je i web CzechSpecials.cz, ukázka rádoby vtipné trapnosti. Kromě knedlíků, omáček a dalších věcí propaguje i české polévky, které pro Čechy prý nejsou pouze jídlem, „ale i lékem“. Problém je, že mnohé restaurace zničily právě polévky do té míry, že spíš jejich požití vyžaduje lék na žaludek. Jako vtip pak působí tvrzení, že si Češi poslední dobou oblíbili ryby, když podle Českého statistického úřadu jejich spotřeba u nás naopak klesá.

Web láká turisty i na víno; a proč ne? Lidem z vinařských zemí ovšem prodává cestu do moravského sklípku slovy, že se „o moravských vinařích někdy tradují děsivé pověsti.

Prý zavírají turisty do svých vinných sklepů a napájejí je vínem“. O mnohých moravských vinařích se bohužel spíš tradují děsivé zvěsti, že turisty napájejí patoky.

Nežil tady někde Hrabal?

Podmínek pro získání certifikátu Czech Specials, udělovaného na tři roky, je několik: profesní způsobilost, poctivost v prodeji, čistota a dobrý stav vybavení restaurace, obsluha a také česká kuchyně. Certifikovaná restaurace se zavazuje, „že v její nabídce budou k dispozici pokrmy české kuchyně Czech Specials a české pokrmy na jídelním lístku, za které restaurace obdržela značku Czech Specials, budou touto značkou označeny“. Podnik má také umístit logo CS „na viditelném místě, nejlépe na vchodových dveřích restaurace“. A hosté mají mít k dispozici i tištěné informace o Czech Specials.

Není nic lepšího než vyzkoušet Czech Specials v praxi. První desítka certifikovaných podniků nabízí turistům restaurace v Praze, Karlových Varech, Čestlicích, Hradci Králové i v Beskydech. Například první z abecedního seznamu, Andělská křídla, sídlí v pražských Vršovicích, a jak napovídá už její název, specializuje se na americká kuřecí křídla. V menu ovšem najdete i cibulové kroužky, prkénko s olivami a plněnými chilli papričkami, lososový tatarák, variaci italských salámů a sýrů, pečené slepičí kolínko s dijonskou hořčicí a jako specialitu kuchaře argentinský steak, mořského vlka a burgery. Samá česká jídla, a navíc velmi regionální!

Když sem přijdu, tuším už zvenku zradu. Dveře do restaurace jsou sice otevřené, podnik je ale zavřený. Uvnitř vše ukazuje na restauraci v limbu, tedy krátce po uzavření a bez data znovuotevření. „Už nějakou dobu,“ odpovídá muž uvnitř na mou otázku, jak dlouho mají zavřeno. A kdy otevřou? „Jo, to nikdo neví,“ usmívá se. Když později volám na mobil uvedený na webu restaurace, nikdo ho nezvedá. Mobil psaný na Facebooku pro změnu neexistuje. Klíčovou podmínku projektu Czech Specials však podnik splňuje: na viditelném místě na dveřích má samolepku s logem CS.

Další restaurací certifikovanou na české speciality je francouzská brasserie Apostila v centru Prahy. Na zdech podniku nepřehlédnete logo francouzského šampaňského a podobně koncipované je i menu. Pravda je, že dražší restaurace nabízí kromě předražených moravských vín (nepochybně česká specialita) i tradiční české zvěřinové menu jako kančí kýtu z divočáka se šípkovou omáčkou, a to dokonce s logem CS. Česká jídla jako vepřovou krkovici, guláš a svíčkovou vaří i Aquapalace Hotel v Čestlicích.

V Hradci Králové si zase můžete na tradiční českou kuchyni zajít do typicky českého baru a restaurace Atlanta. V menu sice chybí logo CS, zato v něm ale najdete „tradiční krajová jídla“ jako krkonošský hovězí guláš. A taky saláty „Bašta“ a „Fitness“, hrdé místní speciality. A protože se spisovatel Bohumil Hrabal narodil v Brně a poté žil v Nymburce, Praze a Kersku, jistě se všem zahraničním turistům zasteskne v Atlantě po Hrabalově menu, do nějž patří Kanec z kerského lesa, Pepinův smažený řízek nebo Zabijačkový talíř pro správní radu.

Česká káva „Něco českého? Tak to doporučuju řízek,“ tváří se nepříjemně zaskočeně slovenský číšník v restauraci Bohemica Old Town sídlící na začátku pražské Celetné ulice. Bohemica je certifikovaná, na dveřích ale logo CS nemá. A nic moc společného s českými specialitami nenajdete ani v menu: to je spíš italské, španělské, francouzské a americké, i když mezi těstovinami, hamburgery a mořskými rybami najdete i hovězí guláš nebo kachnu s knedlíky, i ty bez označení CS.

Proč však nedat na doporučení číšníka a nezkusit řízek za 285 korun? Po jeho objednání se ještě ptám, jestli v restauraci mají prospekty k CS, když jsou certifikovaní. „To neznám,“ odpovídá číšník na můj dotaz. Vepřový řízek s bramborovou kaší, jejíž chuť zcela neutralizují ančovičky, jimiž ji kuchař svrchu ozdobil, je suverénně nejvíc do černa osmažený řízek, jaký jsem kdy jedl. Snad právě v tom tkví ona česká specialita, protože jinak není na tomhle podniku českého vůbec nic. Některé číšnice dokonce česky ani nemluví, jak se záhy přesvědčím, když chci zaplatit. „Tohle? To nevím,“ usmívá se mladá číšnice ústecké pivnice regionálně hezky nazvané Na Pražačce, když se ptám, co je motivem příšerného komunistického mozaikového reliéfu na zdi, jenž ze všeho nejvíc připomíná zlou mstu. Pivnice je součástí čtyřhvězdičkového hotelu Vladimir, jedné z bolševických dominant města, a snad na důkaz zázraku se už na vstupních plechových dveřích pyšní samolepkou CS. Možná zde myslí českou specialitou to, že v hospodě vyřvává televize Óčko, již si tu užívají dvě mladé servírky. Dnešní speciální české menu není nijak komplikované: buď plzeňský guláš (proč sakra v Ústí?) s variací knedlíků, nebo kuřecí medailonky s nivou a hranolky – obojí za 85 korun. A protože jsou pro Čechy polévky lékem, objednávám kromě guláše i bramboračku za dvacku.

O pivnici, jež sdílí kuchyň a částečně i menu s hotelovou restaurací, lze objektivně říct jediné: čas se tady zastavil v roce 1979 a už se nikdy nerozběhl. Nábytek, menu, odér i obsluha jako by patřily do hluboké minulosti. A stejně tak bramboračka s gulášem, který mi číšnice přinese s variací knedlíků, přestože jsem objednal pouze bramborové.

Za to ji odměním záludným dotazem ohledně prospektů k Czech Specials. „Prospekty?“ ptá se na oplátku ona mě. „Tak to ne,“ kroutí hlavou. Místo nich se mi na závěr pohoštění dostane jiné české speciality: druhá číšnice si automaticky nechá i spropitné, které jsem jí nedal. Být Francouzem, zabookuju si Vladimir na celý týden!

Za návštěvu totiž určitě stojí i hotelová restaurace, stejně jako pivnice označená samolepkou CS. K hlasité televizi tu personál pouští i rádio, možná jako bonus. Tady pro změnu vládne typický postkomunistický duch: do bolševických kulis přidali kvůli čtyřhvězdičkovému pocitu vodní fontánku a starý klavír, který pro jistotu obložili dvěma koženými masážními křesly. „Máte něco českého?“ ptám se mladého nesmělého číšníka. „Jako české kafe?“ zeptá se on mě. Jde o nedorozumění: držím v ruce pouze malý jídelní lístek, zatímco v restauraci mají ještě velký, takže číšník nabyl dojmu, že chci pouze kávu.

Ve větším menu najdete klasická česká jídla jako svíčkovou na smetaně nebo vepřovou se zelím a knedlíky, obě tu překvapivě vykouzlí za stejnou cenu 150 korun. Ani jedno ale nenese logo CS. „Czech Specials?“ odpovídá mi znovu otázkou číšník, když se zeptám podruhé. Po mém vysvětlení, o co jde, zakroutí hlavou a zavolá provozní. Ta přiznává, že jsou součástí programu, v menu ale žádné logo nemají a stejně tak ani žádné tištěné prospekty. Místo nich nabízejí jiné české specialitky: kuřecí prsa plněná sýrem a šunkou nebo pikantní kuřecí směs servírovanou v kotlíku. Nepřeju je žádným turistům, pokud i tyhle speciality kuchař osvobodí od chuti tak mistrně jako mou vepřovou se zelím a knedlíky.

Jednou a dost Restaurace Benada sídlí v prvním patře nejluxusnějšího ústeckého hotelu Clarion. Má sice stejné čtyři hvězdy jako Vladimir, patří ale do jiného světa. Benada je celorepubliková síť restaurací s mezinárodním menu, takže celkem překvapí, že získala certifikaci CS. V menu totiž najdete položky jako bílou rajčatovou polévku, tresku, tygří krevety, lososa, salát z mořských plodů, vídeňský řízek i těstoviny, ale žádné Česko. Ústecká Benada označená na dveřích samolepkou CS na to vyzrála jinak: do nečeského menu přidala jediný český pokrm označený řádně logem CS – staročeský trhanec s jablky s rumem a javorovým sirupem. Ten samozřejmě stojí nejvíc ze všech dezertů, když už je český.

Pravda, Benada v ústeckém Clarionu aspoň vypadá jako restaurace z tohoto století; interiér nehyzdí žádné laciné cetky a neřve tu příšerné rádio. Nehyzdí ho ovšem ani žádné tištěné prospekty k Czech Specials. „Nic tu nemáme,“ vysvětluje mi jinak vstřícný číšník, když mi přináší zdejší českou certifikovanou specialitu. Nejde úplně o dezert v pravém smyslu: staročeský trhanec v praxi znamená velký talíř plný roztrhané horké žemlovky s rozinkami, jablky, cukrem a snad i sirupem. Snězte to celé a explodujete, ještě než zaplatíte. Pořádně zaplatit by ale určitě někdo měl za celou hanbu jménem Czech Specials. Bídné podniky nedodržující daná pravidla totiž ničí reputaci i těm poctivým. l

Jen bůh ví, jak někoho napadlo lákat k nám západoevropské turisty na masovou gastronomii, když je Česko obecně gastronomickým peklem. Těžko pochopitelný výběr podniků vysvětluje snad jen to, že s ním státní agentuře pomáhala i Asociace hotelů a restaurací ČR. O pivnici, jež sdílí kuchyň a částečně i menu s hotelovou restaurací, lze objektivně říct jediné: čas se tady zastavil v roce 1979 a už se nikdy nerozběhl.

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče