Tak určitě

15. prosince 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
15. prosince 2014, 00:00

Jediná vhodná odpověď na otázku, zda máme rozpočtově odpovědnou vládu

U sportovců oblíbená slovní berlička téměř dokonale vystihuje onu lehoučkou mentální nedostatečnost, kterou potřebujete, když chcete uvěřit koaliční obhajobě právě schváleného rozpočtu. Pro meziroční porovnání fiskální disciplíny je velmi ošidné srovnávání „plánu na plán“, tedy schváleného a upraveného rozpočtu na letošní rok s právě schváleným rozpočtem na rok příští. Nemá cenu se „nimrat ve střevech“, neboť skutečnost oproti plánu se poměrně výrazně liší a na tvrdá čísla za letošek budeme muset počkat až na státní závěrečný účet, tedy hezkých pár měsíců.

Čtenáři týdeníku Euro si zaslouží pohled na české veřejné finance s větším nadhledem a kontextem, který je oproštěn od politické rétoriky. Naštěstí máme k dispozici pomůcku, která na úvodní otázku docela solidně odpovídá, a to péčí nikoli opozice, ale samotného ministerstva financí. To totiž vydává dvakrát ročně dokument, který se jmenuje Fiskální výhled České republiky, a učinilo tak i letos koncem listopadu. Podstatnou výhodou fiskálních výhledů je zaprvé to, že jsou stranou pozornosti politiků i většiny médií, a zadruhé konsolidují veřejné rozpočty, tedy poskytují ucelenější obraz než samotný státní rozpočet.

A podle tohoto dokumentu konsolidace veřejných financí skutečně proběhla, ale odehrála se v čase minulém. V roce 2009, který byl nejen pro Česko, ale i pro všechny otevřené ekonomiky „annus horribilis“, protože si dovezlo hlubokou recesi, deficit veřejného sektoru dosáhl 5,5 procenta HDP, přičemž strukturální saldo (deficit očištěný o vliv cyklu) představovalo 4,3 procenta. V roce 2013 klesl deficit veřejných fi nancí až na 1,3 procenta HDP, ovšem strukturální deficit byl nulový. Těžko při zpětném pohledu dospět k jinému závěru, než že návrat recese do Česka („double dip“) byl fiskální politikou prohlouben. A že to po červenci 2012, kdy díky šéfovi ECB Mariu Draghimu bylo odvráceno akutní riziko rozpadu eurozóny (jež by se promítlo i do Česka), nebyla recese nutná. Fajnšmekr by dodal, že to asi byla ta pravá chvíle pro uvolnění měnových podmínek ČNB, tedy tak o pět kvartálů dříve, než se stalo. Léto 2012 mělo a mohlo být také momentem pro změnu rétoriky, tedy přechod od přípravy obyvatelstva na nouzi (ta by po rozpadu eurozóny nastala) k optimismu, že nebezpečí je zažehnáno. Politický spin doktor a racionální ekonom by se shodli nejen na změně rétoriky, ale i na mírně expanzivním rozpočtu, což předpokládá, že by se z předchozího úsporného módu uměli věrohodně „vysomáriť“. Tahle výpůjčka ze slovenštiny nemá v našem jinak bohatém jazyce vhodný ekvivalent, ale i kdyby měla, tak z výletu ozbrojenců do Strakovky v červnu 2013 by se nedokázal „vysomáriť“ vůbec nikdo. Čo bolo, bolo, terazky máme iného majora.

Ministerstvo fi nancí pro letošek saldo vládního sektoru předpokládá ve výši –63,7 miliardy korun, tj. –1,5 procenta HDP. To je tak nepatrné zhoršení, že by to snad nestálo ani za řeč, kdyby ovšem v saldu nezačal opět nabírat na váze strukturální komponent (–1,2 procenta). Jinak řečeno, česká ekonomika se dostala do fáze oživení, roste domácí spotřeba, ba dokonce stoupla docela výrazně i firemní investiční aktivita, čistý export nijak neubírá, takže ekonomika nepotřebuje „přifukovat“. Přifukování se ale bude opakovat i příští rok, ve zvýšené míře: negativní saldo vládního sektoru dosáhne –2,2 procenta HDP, přičemž strukturální deficit stoupne na 1,8 procenta. Pak nastává fáze optimismu makroekonomů na ministerstvu financí, kteří očekávají postupné zlepšení salda vládního sektoru až na –1,1 procenta HDP v roce 2017, prý i díky mírně kladnému fiskálnímu úsilí vlády. Díky státní pokladně, která zlepšuje řízení likvidity, a rozpuštění „prefundingu“ (vyšší emise obligací, než bylo potřeba na profinancování deficitu) bude poměr státního dluhu k HDP klesat, prý až na 41,7 procenta HDP v roce 2017.

Co je na tom tak špatněfi Pokud je vám jedno, že Česko fakticky rezignovalo na nějaké výraznější modernizační ambice a strukturální reformy, pak vlastně nic. Tohle je země, která nedělá žádné velké makroekonomické blbosti – už mnoho desítek let, v podstatě napříč režimy. Adaptační schopnost, zejména ta vynucená, je nakonec docela dobrá. Růstový potenciál je utlumený, ale kolik národů bez charismatických a věrohodných lídrů obětuje současnou spotřebu investicím do budoucnostifi Žádný. Fiskální konsolidace bez silné a společností sdílené vize o budoucnosti státu není životaschopný politický program, ani tady a ani nikde jinde. Tolik už víme.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče