Tak to v diktaturách chodí

05. ledna 2015, 00:00 - Daniel Deyl
05. ledna 2015, 00:00

Turecký prezident posiluje svoji moc. V půli prosince to pocítili především jeho odpůrci v médiích

Začalo to ve čtvrtek 11. prosince nad ránem. Těsně po půl páté se na Twitteru objevila zpráva od člověka s přezdívkou Fuat Avni, jenž v minulosti přesně předpověděl masivní policejní akce. Na následující víkend ohlásil zatčení čtyř set prominentů, zejména z řad novinářů a bývalých policistů.

Měla je spojovat pověst odpůrců prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a konkrétně podpora vyšetřování řady korupčních skandálů, které právě rok předtím proti (tehdy ještě premiéru) Erdoganovi a jeho nejbližším lidem rozjely vyšetřovací orgány. Mezi zatčenými mělo být 150 novinářů pracujících v médiích, jež nešetří kritikou na Erdoganovu adresu: deníky Zaman, Bugün, Sözcü a Hürriyet a televize Samanyolu.

Zvláštní zákon V pátek 12. prosince začalo být jasné, že přituhuje. Někdy po poledni podepsal prezident Erdogan zákon, jímž naprosto překopal zásady trestního práva: zatímco dosud musely vyšetřovací orgány mít „silné podezření na základě materiálních důkazů“, než mohly někoho zatknout, podle nové verze jim k tomu stačí mít „silnou pochybnost“. Podepsaný zákon vyšel ještě v pátek navečer, kolem šesté hodiny, ve vládním věstníku. Načasování nebylo náhodné. V platnost vešel okamžitě; za normálních okolností by téměř stejně okamžitě proti němu podala opozice stížnost k Ústavnímu soudu. Kdyby soud přijal podnět k přezkoumání zákona (a letos to udělal mnohokrát), jeho platnost by pozastavil. Jenže v pátek v šest hodin Ústavní soud nefunguje. Orgány věrné Erdoganovi – což jsou v dnešním Turecku až na Ústavní soud prakticky všechny – tak dostaly celý víkend k akci. Nikdo nečekal, že by jej promarnily: ještě v pátek večer se začaly scházet tisícovky protestujících před redakcí deníku Zaman a ústředím televize Samanyolu, stejně jako před budovou istanbulského soudu.

Skandovaly slogany, jež velebily svobodu tisku a kritizovaly Erdogana a jeho partaj, která sama ovládá více než deset let veškeré politické dění v zemi (viz Jak se utahovala smyčka).

Okolo půlnoci vyšel před budovu redakce Zamanu šéfredaktor Ekrem Dumanli. Řekl, že zprávy o jeho připravovaném zatčení potvrdily i další neoficiální zdroje. On sám se ale podle vlastních slov sešel s hlavním istanbulským prokurátorem Hadim Salihogluem, který jej písemně ujistil, že proti nikomu z redakce Zamanu žádné vyšetřování vedené není. Stejnou informaci mu poskytl dotaz do elektronického systému UYAP, v němž musí být ze zákona zaneseno každé probíhající vyšetřování. Zástupy dlouho do noci rostly; rozešly se až za svítání.

V sobotu 13. prosince hrály úřady tváří v tvář bouřlivé reakci veřejnosti mrtvého brouka. Prezidentská kancelář ani vládní mluvčí na dotazy médií neodpovídali a ministr spravedlnosti Bekir Bozdag označil zprávy o připravovaném zátahu za pomluvu. „Jděte se zeptat svého zdroje Fuata Avniho, když o tom tak dobře všechno ví,“ citoval jeho pohrdavou odpověď server Zamandaily.

com. Tajemný twitterový zdroj zareagoval sám: v půl deváté večer napsal, že vlna zatčení proběhne v neděli ráno. Před půlnocí se u sídel deníku Zaman a televize Samanyolu začali znovu scházet demonstranti.

Naplněná předpověď Tři minuty po čtvrt na osm ráno se předpověď Fuata Avniho naplnila. Policisté vešli do budovy redakce, ale nikoho nezatkli a zase odešli; podle britské zpravodajské organizace BBC „nebyli ochotni zatýkat kvůli přítomnosti protestujících“. O půlhodinku později zatweetoval Fuat Avni, že se policisté vrátí –a

že osm tisíc jejich kolegů ze zásahových jednotek má pohotovost.

Přesně v osm hodin oznámil Hidayet Karaca, předseda představenstva Samanyolu Media Group, vlastníka stejnojmenné televize, že je na něj vydán zatykač, a odjel sám na policejní stanici, aby se nechal zatknout. (Vládní rozhlas nicméně oznámil, že jej přivezli z domova policisté.)

Pak to šlo ráz na ráz. Policisté zasáhli ve třinácti městech současně. Televizní producent Ali Kara byl zatčen u lékaře; jeho tým píšících novinářů sebrali policisté v jejich domovech. V tutéž dobu dorazili strážci zákona podruhé i do redakce Zamanu – a tentokrát si šéfredaktora Dumanliho odvedli s sebou. „Ať se bojí ti, kdo něco provedli, my se nemáme čeho bát,“ řekl na odchodu kolegům. Než v půl třetí vyjádřila mluvčí ministryně zahraničí EU Maja Kocijančičová „znepokojení“ nad zprávami o zatýkání, bylo zatčeno 24 lidí z celkem jedenatřiceti, na které byly zatykače vydány. Ve všech případech přitom prokurátoři využili nového zákona, jenž zatýkání usnadňuje. Mark Lowen z BBC v Istanbulu komentoval zátah za všechny: „Načasování razie není náhodné. Je to téměř na den rok, kdy vypukl největší korupční skandál v dějinách Turecka. Erdogan v reakci na to nechal propustit tisíce policistů a prokurátorů, začal vydatně masírovat média a sebral kritikům vliv. Tohle je druhá fáze: zatýkání kritiků.“ Až do doupat Jakkoli znějí taková slova ostře, nebylo k jejich vyřčení třeba mnoho analytického vhledu: Erdogan sám se nechal hned následující pondělí slyšet, že protivníky „bude pronásledovat až do jejich doupat“. Kdo jsou ti protivníci a co to vypovídá o Erdoganově vládě?

Od vedení deníku Zaman až po bývalé vysoko postavené policisty (viz Z pisálků teroristé?) mají čerství zatčení jedno společné: patří k příznivcům duchovního Fethullaha Gülena, neoficiální hlavy umírněného, ač konzervativního islámského hnutí Hizmet. Gülenovi lidé měli do konce loňského roku pod kontrolou většinu policejních sil (včetně kontrarozvědky) a značnou část justice. Právě oni odváděli za Erdogana nejednu špinavou práci – s jeho stranou AK je spojoval společný nepřítel v podobě armády, do Erdoganova nástupu k moci nejvlivnější politické síly v zemi.

Lidé z Hizmetu stáli za obviněními (obvykle považovanými za vykonstruovaná) stovek armádních špiček, jež po volbách v roce 2007 pomohla armádní elitu zlikvidovat. V průběhu roku 2013 se však cesty Erdogana a Gülena (jenž od roku 1999 žije v dobrovolném exilu v americké Pensylvánii) rozešly. Roztržka vyvrcholila na konci roku 2013, kdy „Gülenovi“ policisté začali vyšetřovat desítky prominentních politiků a byznysmenů.

Erdogan však střet ustál a po vítězství v prezidentských volbách konsoliduje svoji moc dál. Jak suše napsal americký expert na Blízký východ Steven Cook z Rady pro zahraniční vztahy: „V Erdoganově Turecku nikdy nevíte, kdo bude na řadě příště. To se tak v diktaturách stává.“

Kdyby Ústavní soud přezkoumával zákon o snadném zatýkání, pozastavil by jeho platnost. Jenže v pátek večer soud nefunguje.

Jak se utahovala smyčka

listopad 2002 Strana spravedlnosti a rozvoje (AK) vítězí v parlamentních volbách; premiérem se stává její muž číslo dvě Abdullah Gül, protože šéf Recep Tayyip Erdogan má zákaz politické činnosti kvůli propagaci islámu

prosinec 2002 Změna v ústavě umožňuje Erdoganovi vstup do parlamentu; stalo se tak o tři měsíce později; během několika dnů Erdogan převzal funkci premiéra

léto 2003 Parlament schvaluje zákony, jež rozšiřují svobodu náboženského projevu a omezují moc armády

červen 2005 Parlament prosazuje (přes prezidentské veto) rozšíření výuky koránu

červen 2006 Parlament schvaluje protiteroristický zákon, jenž de facto povoluje mučení

leden 2007 Spisovatel a novinář arménského původu Hrant Dink je zastřelen; případ nebyl nikdy uspokojivě vyřešen duben 2007 Armádními špičkami zorganizované pouliční protesty o desítkách tisíc účastníků odrazují Erdogana od prezidentské kandidatury; místo něj kandiduje Abdullah Gül

léto 2007 Gül přes odpor armády vítězí v prezidentských volbách; v předčasných parlamentních volbách dostává AK 46 procent hlasů a získává v parlamentu ústavní většinu

únor 2008 Parlament povoluje na univerzitách ženám nosit dosud zakázaný šátek coby výraz příslušnosti k islámu

červenec 2008 Ústavní soud těsnou většinou nevyhověl petici opozice na zrušení strany AK; namísto toho jí pouze udělil pokutu ve výši 20 milionů dolarů

říjen 2008 Začíná první kolo procesů s armádními špičkami pod záminkou jejich příslušnosti k údajné ultranacionalistické organizaci Ergenekon, jež měla plánovat puč

únor 2010 Policie zatýká na 70 členů nejužšího armádního vedení za účast na „operaci Kovadlina“; polovina z nich dostává dlouhé vězeňské tresty

červenec 2010 Istanbulský soud soudí 196 vysoce postavených vojáků za příslušnost ke skupině Ergenekon

září 2012 Tři generálové a více než 300 důstojníků dostávají tresty „natvrdo“ za účast na spiknutí Kovadlina

léto 2013 Mohutné protesty v Istanbulu proti plánům zastavět některé tamní parky; policie brutálně zasahuje, dva protestující umírají

prosinec 2013 Policie se obrací proti vládě, v rámci protikorupčního tažení zatýká na 100 politiků a podnikatelů; vláda odpovídá masivním propouštěním policistů

březen 2014 Parlament nechává zavřít soukromé univerzitní přípravky, jež ovládá Gülenovo hnutí Hizmet

srpen 2014 Erdogan vyhrává první přímé prezidentské volby

prosinec 2014 Policie vyšetřuje média blízká Gülenovi, zatýká přes dvacet jejich novinářů a umělců

Lidé z Gülenova hnutí Hizmet stáli za stovkami obvinění, jež po volbách v roce 2007 zlikvidovala armádní elitu. březen 2012 Před soudem stojí bývalý vrchní velitel ozbrojených sil Ilker Basbug; obvinění z organizace puče odmítá jako absurdní, ale dostává doživotní trest (Ústavní soud jej později propustil, jeho případ stále není dořešen)

Čistky v číslech 20 procent tureckých generálů bylo v roce 2010 ve vězení za údajnou účast na přípravě protivládního spiknutí 32 zatykačů celkem vydaly v prosincové čistce vyšetřovací orgány, mezi nimi i na duchovního Fethullaha Gülena, někdejšího spojence a dnes prominentního odpůrce prezidenta Erdogana

52 let vězení čeká komentátora Mehmeta Baransua, pokud se prokáže, že jeho článek v listu Taraf o vládní korupci z roku 2013 vycházel z tajných materiálů 330 důstojníků a generálů stanulo od roku 2010 před soudem kvůli „operaci Kovadlina“, údajnému protivládnímu spiknutí

70 tureckých novinářů je dnes v Turecku ve vězení (více než v Íránu či Číně) 100 osob zatkla policie (tehdy ovládaná Gülenovými příznivci) v prosinci roku 2013 kvůli podezření z rozsáhlé korupce; mezi podezřelými byli i synové členů vlády včetně Erdoganova syna; letos v červnu soud oznámil, že většinu podezřelých nebude stíhat

275 lidí bylo od roku 2007 souzeno za příslušnost k údajné protivládní organizaci Ergenekon 400 tolik zatčení (z toho 150 předních novinářů) celkem předpovídal před mediální čistkou v prosinci 2014 obvykle dobře informovaný anonymní twitterový zdroj @FuatAvniEng

12 000 policistů a pracovníků justice nechala vláda po vypuknutí korupčního skandálu v prosinci 2013 propustit nebo postavit mimo službu coby příznivce Gülenova hnutí Hizmet 20 milionů USD pokuty musela po rozhodnutí Ústavního soudu zaplatit Erdoganova strana AK státu za porušování sekulárních pravidel vlády (2008)

Zdroje: BBC, Zaman, The Sydney Herald, The Guardian

Z pisálků teroristé? Částečný seznam prominentních postav tureckého veřejného života zatčených v půli prosince 2014 Noviny • Ekrem Dumanli – šéfredaktor nejčtenějšího tureckého deníku Zaman • komentátoři – Nuh Gönültas (deník Bugün),

Fahri Sarrafoglu, Hüseyin Gülerce (oba deník Zaman) Televize • Hidayet Karaca – generální ředitel televizní a rozhlasové společnosti Samanyolu Broadcasting Group • Salih Asan – producent dvou pořadů televize Samanyolu • Engin Koc – režisér televizního pořadu Sokoli (jednoho z pořadů produkovaných Asanem) • autoři pořadů – Makbule Cam Alemdag, Ali Samim Noyan, Ali Kara, Elif Yilmaz, Radiye Ebru Senvardar, Hikmet Tombulca Policie • Tufan Ergüder – bývalý šéf protiteroristické jednotky istanbulské policie • Mutlu Ekizoglu – bývalý šéf oddělení istanbulské policie pro organizovaný zločin

Zdroj: www.todayszaman.com

V Erdoganově Turecku nikdy nevíte, kdo bude na řadě příště. To se tak v diktaturách stává.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče