Tak co s tou eurozónou?

03. srpna 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
03. srpna 2015, 00:00

Plán B není ani zdaleka domyšlený. Je nejvyšší čas na něm začít pracovat

Příspěvek profesora ekonomických dějin na All Souls College věhlasné Oxfordské univerzity si přečtěte velice pečlivě, neboť si to opravdu zaslouží. Není to veselé čtení, a to ani pro někoho, kdo nežije v členské zemi eurozóny. Asi každý si totiž dovede představit, kolik by nás to stálo, kdyby došlo na O’Rourkeovy scénáře dalšího vývoje. Nemusíte přitom nutně souhlasit se všemi jeho tvrzeními. Kupříkladu formulace, že Evropská centrální banka (ECB) v podstatě úmyslně z politických důvodů uzavřela řecké banky, je přece jen trochu přitažená za vlasy. Jeden by zrovna tak mohl tvrdit opak: že interpretuje svůj mandát velmi kreativně a že dělala, co mohla, aby svým nouzovým financováním udržela řecký bankovní systém nad vodou, jak to jen bylo možné. Nemůžete ji vinit z toho, že dlužník se s věřiteli nedovedl dohodnout, dokud prázdné bankomaty nepřinutily Tsiprasovu vládu ustoupit, referendum nereferendum. S touto malou výhradou jeho text naplňuje všechny znaky noční můry, která ale vypadá hrozně realisticky a čeká na nás v nedaleké budoucnosti.

CHytré rAdy ZVeNčÍ

Ekonomové z Británie a USA z odborného hlediska bezchybně sypou jeden argument za druhým, proč eurozóna nemůže ve své současné podobě dlouhodobě přežít a co všechno potřebuje udělat, aby přežila a byla skutečně funkční. O’Rourke má nepochybně pravdu v tom, že projekt měnové unie má problémy zaneseny přímo ve své základní genetické informaci, protože bez dalších nohou v podobě fiskální a politické unie se eurozóna velmi bolestivě vyrovnává se situacemi, jako je právě ta, kterou už šestým rokem prožívá. Kdokoli stojící alespoň z fiskálního hlediska mimo je v nekonečně lidsky komfortnější situaci, když do svých odborných doporučení nezatahuje daňové poplatníky z vlastní země. Rozdíl nespočívá ve znalostech a schopnosti předestřít scénáře dalšího vývoje, ale v tom, že ekonomové z eurozóny musejí být z defi nice citlivější vůči politické nemožnosti odstranit zásadní vady projektu a pěstují v mnohem větší míře formu autocenzury. Víte, že fiskální a politická unie je v současných poměrech chiméra, ale zároveň se bojíte jednoznačně připojit k tomu, že je-li řešení nemožné a náplasti v podstatě nefunkční, pak je lépe se připravovat na kontrolovanou demontáž a napnout úsilí směrem k ukončení projektu eurozóny s co nejmenšími následky. Především v obavách z přivolávání toho, čemu americký ekonom Barry Eichengreen říká „matka všech finančních krizí“, kterou by rozpad eurozóny mohl vyvolat. (Mimochodem, s Barrym Eichengreenem přinesl týdeník Euro exkluzivní rozhovor v letošním čísle 28.)

O’Rourke jako ekonomický historik v jiných svých článcích připomíná dlouhou éru deflace, která postihla světovou ekonomiku v 70. až 90. letech 19. století, tedy v časech klasického zlatého standardu, kdy se země s deficitem platební bilance vyrovnávaly klasickými nástroji – vyšší úrokové sazby u nich vedly k poklesu peněžní zásoby a poklesu cenové hladiny, přičemž mzdy tehdy byly flexibilnější, takže výsledkem nemusel být růst nezaměstnanosti. Je zbytečné dodávat, že všeobecné volební právo bylo tehdy hudbou dosti vzdálené budoucnosti.

Adaptační scénář byl na papíře jednoduchý, ale ve skutečnosti řada slabších ekonomik musela fixní parity ke zlatu změnit (devalvovat), pokud se jej vůbec držela, a státní bankroty v tomhle období byly velmi časté, jelikož reálný dluh při deflaci stoupal. Na periferii světové ekonomiky se žilo s dluhem o to obtížněji, o co více byla deflace zakotvena v ekonomickém jádru.

Nedivte se, že vybaven těmito znalostmi O’Rourke vidí krátkodobé řešení třeba v podobě fiskální expanze v těch zemích eurozóny, které si to mohou dovolit, vyššího inflačního cíle ECB, který by snížil tlak na vnitřní devalvaci (deflaci) na periferii, nebo v připuštění možnosti defaultu uvnitř „klubu“ včetně nastavení postupů, jak by měl být řešen. Ale ani k tomu není možné se dopracovat.

Pryč od extrému

Když je politický střed ochromen a nedovede najít odpovědi, dostává se k moci extrém, který má na všechno jednoduchá řešení (ve skutečnosti žádná nemá, ale frustrovaný volič chce slyšet, že ano).

Je to jízda po nakloněné rovině k bodu, kdy ve volbách vyhraje třeba ve Francii Le Penova politicky velmi šikovná dcera. Pak bude příliš pozdě.

Kdepak, vůbec se to nečte dobře, zejména když si uvědomíte, že tenhle profesor z toho nemá radost – byl sice kritikem měnové unie právě pro její nedodělanost, ale samozřejmě je velkým zastáncem Unie jako takové včetně klíčových čtyř svobod, na nichž je postavena. Takže je třeba zachránit, co se dá. Určitě jste už zachytili myšlenky typu nordicko-německého eura na jedné straně a měkkého „zbytkového“ eura na straně druhé, ale zatím nešlo o výsledek soustředěného intelektuálního úsilí, natožpak nějakých cílevědomých organizačních příprav na tlumení očekávatelných otřesů. Kevin O’Rourke dospěl k závěru, že nastal ten čas chystat Plán B. l

NIC NOVÉHO POD SLUNCEM PÁR STRÁNEK Z HISTORIE BANKROTŮ V ÉŘE ZLATÉHO STANDARDU

INOVACE 1866

Transatlantický kabel umožňuje prostřednictvím telegrafického spojení nesrovnatelně rychlejší přenos informací. Rychle nachází uplatnění v mezinárodním obchodě a financích, což znamená, že také velmi rychle přenáší otřesy z jednoho konce planety na druhý.

MĚNOVÝ SYSTÉM

Zlatý standard – konvertibilita měn za zlato ve fixním kurzu (nejpřísnější možný režim)

Výhoda měn, které držely věrohodný zlatý standard: nižší úroky z vládního dluhu

Nevýhoda č. 1: nutnost držet rezervy ve zlatě, které nic nevynášelo (náklady obětované příležitosti – nemožnost investovat do výnosnějších aktiv)

Nevýhoda č. 2: stejná jako v eurozóně, nutnost interní devalvace pro obnovení rovnováhy

Kdo neměl rád zlatý standard: exportéři (zvýšení reálného efektivního kurzu snižovalo konkurenceschopnost – měli zájem na slabé měně)

Největší vývozce kapitálu v éře zlatého standardu poed první světovou válkou: Velká Británie

Kam směřoval britský kapitál: anglosaská dominia, USA, Latinská Amerika, britské kolonie

Dalií vývozci kapitálu se zlatým standardem: Francie, Německo (dovozci kapitálu byly slabší evropské ekonomiky a ruské impérium, kolonie)

USA a zlatý standard: od roku 1879; při nízkém a klesajícím vládním dluhu (který se pohyboval kolem 9 % amerického HDP a do začátku první světové války klesl na 3 %)

KDO BĚHAL SEM A TAM:

Argentina, Brazílie, Chile, Řecko – chvíli držely zlatý standard (Chile stříbro a zlato), chvíli volný kurz (když je platební krize přinutila opustit zlatý standard)

Kdo zlatý standard programově nedržel: Španělsko, Čína

Kdo jej formálni nedržel, ale pečoval o stabilitu kurzu: Itálie, Rakousko-Uhersko

Kdo zlatý standard přijal později, ale snažil se držet, když na akumuloval zlaté rezervy: Japonsko, Indie, Rusko (od roku 1897)

Zdroje: MMF; archiv autora Je to jízda po nakloněné rovině k bodu, kdy ve volbách vyhraje třeba ve Francii Le Penova politicky velmi šikovná dcera. Pak bude příliš pozdě.

Průměrná zadluženost 1870–1913 (veřejný dluh k HDP, v %)

Řecko

Řecko mělo vysoké dluhy, které nedovedlo splácet už v předminulém století, nedokázalo udržet zlatý standard a občas zbankrotovalo (v 19. století čtyřikrát)

Španělsko

Španělsko této éry mělo vysoké dluhy, nemělo zlatý standard, a seriálově bankrotovalo (od 16. do konce 19. století celkem třináctkrát)

Itálie

Itálie nebankrotovala

Rusko

Ruské impérium zbankrotovalo v 19. století dvakrát

Norsko

Dánsko

Švédsko

Finsko

Zvláštní případ konzistentně zodpovědné Skandinávie: zlatý standard, přísná fiskální politika, nízký vládní dluh

Vzestup úrokových sazeb v zemích tradičních vývozců kapitálu tradičně spouštěl vlnu bankrotů v zemích jeho dovozců; navíc si vynutil opuštění zlatého standardu

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče