Tajemství výdrže

02. září 2013, 00:00 - Jakub Křešnička
02. září 2013, 00:00

Firmy s historií delší než tisíc let se najdou i v době, kdy většina výrobků nevydrží ani do konce záruční doby

Byznys je tvrdou hrou o přežití. Firmy se utkávají s neúprosnou konkurencí, každý výrobce se bojí o svoje know-how. A pak jsou tu různé krize nepravidelně se objevující tam i onde. Existují ovšem společnosti, které tuhle hru zvládají vcelku bez úhony. Koneckonců přežily velkou ekonomickou recesi ve třicátých letech nebo hospodářskou krizi, k níž přispěla morová epidemie v Evropě v polovině čtrnáctého století.

Opravdu se najdou firmy, které už uživily desítky generací.

„Rodinné podnikání tu bylo před zrodem nadnárodních korporací, před průmyslovou revolucí. Existovalo i před osvícenstvím starého Řecka nebo římským impériem,“ tvrdí William O’Hara, zakladatel a ředitel Institutu pro rodinné podnikání na americké Bryant University. Praktiky, které stojí za dlouhověkostí rodinných firem, sledoval od poloviny devadesátých let. Svůj výzkum shrnul do knihy Staletí úspěchu (Centuries of Success), kde představuje příklady 20 společností. Najít se mezi nimi dá výrobce zbraní Fabbrica D’Armi Pietro Beretta založený v Itálii v roce 1526, japonský hotel Hoshi Ryokan fungující od roku 718, ale i stavební společnost Kongó Gumi, která v Japonsku působí od roku 578.

Průměrný Metuzalém O’Hara s kolegou Peterem Mandelem vytvořil výčet stovky nejstarších rodinných podniků. Naposledy byl aktualizován v roce 2003, takže nereflektuje změnu v čele pořadí v roce 2006 ani bankrot firem, pro něž historie už skočila, jako je například oděvní společnost Tissimans založená v roce 1601 a zavřená letos v únoru nebo nejstarší americká farma Tuttle Farm, která je aktuálně v prodeji za necelé dva miliony dolarů. Že vám jejich názvy nic neříkají, přestože pár z nich je dokonce starší než biblický Metuzalém, který se měl dožít 969 let?

Přežití rozhodně není tím správným kritériem pro posuzování úspěchu podle Jima Collinse, spoluautora knihy Build to Last: Successful Habits of Visionary Companies.

„Smyslem podnikání by mělo být dělat něco výjimečného, ne jen přežívat. Spousta podprůměrných firem přetrvá desetiletí, ale to je jako když běžíte maraton deset hodin. Jaký to má smysl?“ ptá se Collins.

Například dnes nejúspěšnější společnost ze seznamu Fortune 500, síť obchodů Wal-Mart s tržbami blížícími se 470 miliardám dolarů za rok 2012, je v podstatě mladík. Byla založena teprve v roce 1962. Globálně asi nejznámější značka z první desítky Fortune 500, Apple, funguje od roku 1976. Loni na podzim hodnota výrobce známých telefonů iPhone vyšplhala na rekordních 624 miliard dolarů.

Od té doby se ale Apple se střídavými úspěchy vyrovnává s klesající hodnotou akcií. Problémy imagemakera technologického trhu ukazují na překážky, které často „firemním mladíkům“ úspěšnou budoucnost zatrhnou. Společnosti s nakousnutým jablkem ve znaku aktuálně ztěžuje život širší produktová řada smartphonů korejského Samsungu. Applu se nevyplatilo ani spoléhání se na hvězdný status své produkce, která pomalu přestává měnícímu se trhu stačit.

Nikdo neříká, že Wal-Mart přijde o zákazníky a Apple se zpět na výsluní nedostane, ale kolik společností skončilo s produktem, po němž už nebyla poptávka? Když se tématu udržitelnosti firem věnoval britský týdeník Economist, připomněl, že třetina společností zmíněná ve Fortune 500 v roce 1970 už v roce 1983 neexistovala. Časopis citoval i historika podnikání Leslieho Hannaha, který po třech letech na tokijské univerzitě působí nyní na London School of Economics. Ten tvrdí, že polovina ze sta největších společností podle tržní kapitalizace odumírá v průběhu dvacátého století během 75 let. U malých společností se tento „poločas rozpadu“ počítá v jednomístných číslech. Největší úmrtnost pak bývá u firemních novorozenců, přežít první rok je nejtěžší.

I proto si snad rodinné firmy trvající staletí zaslouží úctu, i když mezi zásluhy nepočítají „zářez“ v seznamu největších firem mezi Fortune 500 nebo vývoj produktu s globálním úspěchem.

Blahodárná adopce Dnes může být problémem uživit sebe sama. Když se navíc někomu povede zajistit živobytí několika generacím zaměstnanců, uznání si zaslouží. A myslí si to i samotné firmy. Například devět členů toho nejexkluzivnějšího byznysového klubu v Británii.

The Tercentenarians Club je otevřen pouze společnostem, které nepřetržitě fungují minimálně 300 let. Počítá se mezi ně stavební společnost Durtnell nebo nejstarší britská banka C. Hoare & Co.

Dalším podobně exkluzivním klubem je Henokiens, který sdružuje podniky fungující alespoň 200 let. Spolek pojmenovaný po Metuzalémově otci Henochovi se každoročně schází, zatím naposledy loni v říjnu v Berlíně, kdy své řady rozšířil o francouzskou stavební firmu Descours & Cabaud, německého producenta podlahových krytin Anker a zmíněnou banku C. Hoare & Co. Celkem mezi členy klub počítá 38 firem ze sedmi zemí světa.

Čemu podniky vděčí za dlouhověkost?

Podle Williama O’Hary svou roli častokrát senejstarší hrálo štěstí. Větší význam ale má správná metoda předávání podniku z generace na generaci. Kdysi pomáhala primogenitura – předávání majetku nejstaršímu synovi zabránilo tříštění statků. Ne vždy se ale synů dostávalo, natož těch schopných. Proto se prozíravé firmy nebály předávat žezlo i ženám, ač to většinou bylo spíše z nutnosti.

Že předání firmy dětem není nic jednoduchého, ukazuje seznam otázek, které je potřeba si před odchodem vládnoucí generace ujasnit. Dá se najít na webu Henokiens, má 51 bodů a kromě nutnosti psaných dlouhodobých strategických plánů zmiňuje třeba otázku budoucího života odcházejícího majitele a financí potřebných k udržení jeho životního stylu.

Promyšlený systém následnictví mají firmy z Japonska. Tam je běžné, že rodinné jméno přejímají i muži, kteří se do rodiny přižení. Tím se možnosti výběru vhodného nástupce příhodně množí. Ten nejvhodnější pak bývá majitelem adoptován. Takové přijímání „externích manažerů“ ale musí doplňovat důvěra a jednota rodiny.

Podobná praxe by se dala nazvat flexibilním konzervatismem. Totéž říká i krkolomná rada Jima Collinse, podle nějž se pro staleté přežití firmy musejí naučit držet se svých základů, ale zároveň se neustále měnit. „Na jednu stranu vynikají v umění sledovat neměnné principy. Na druhou stranu se jim daří oddělovat to, co a jak dělají, od toho, kdo jsou,“ vysvětluje.

Historik podnikání a autor knih o rodinných firmách John Davis z Harvard Business School pro Economist přidává jasnější vysvětlení.

„Rodinné firmy musejí před každým předáním vybudovat dostatek důvěry, hrdosti a peněz, aby měla další generace možnost rozvíjet podnikání i ducha rodiny,“ říká. Dodává k tomu, že se firmy nesmějí bát vývoje. Příkladem může být světový producent sójové omáčky, japonská společnost Kikkoman, založená v roce 1630. Té se podařilo rozšířit podnikání o dochucování jídla i biotechnologie. Stále se ale drží jádra svého byznysu týkajícího se znalosti kvasinek, které se prolíná všemi aktivitami firmy.

Čtyřicet generací Ideálním příkladem pro to, co jak dělat i nedělat, je nejstarší podnik světa Kongó Gumi. Seznam nejstarších rodinných firem vedl do roku 2006, kdy se z rodinných rukou přesunul pod konglomerát Takamatsu. I když firma přišla o svůj rodinný status, stále funguje.

Svou historii začala společnost psát v roce 578, tedy více než padesát let předtím, než se vlády nad českým územím ujal kupec Sámo. Tehdy stavební společnost založil člen rodiny Kongó z korejského státu Pekče. Jedna z prvních staveb, na níž se v Japonsku jeho firma podílela, byl buddhistický chrám Šitennódži, který si objednal japonský princ Šótoku.

Chrám, který dodnes stojí, zároveň reprezentuje jeden z prvků důležitých pro přežití firmy – vybrat si pokud možno stálé odvětví činnosti. Může se to zdát neuvěřitelné, ale jak ve svém „nekrologu“ Kongó Gumi připomíná agentura Bloomberg, výstavba chrámů se podílela ještě v roce 2004 na tržbách společnosti ve výši 67,6 milionu dolarů z 80 procent. I díky tomu podnik přežil neuvěřitelných 1428 let v rodinných rukou. Pomohla mu také i zmiňovaná praxe japonského stylu následnictví. Tu si rodina Kongó ještě upravila – z možných nových šéfů vybírala toho, který vykazoval nejlepší zdraví, zodpovědnost a talent.

Když měla firma vyřešené problémy následnictví a dokázala zůstat věrná jádru svého byznysu, které doplňovala dalšími zakázkami, mezi něž se počítá i ósacký hrad, proč skončila? I to je příběh starý jako lidstvo samo. Kvůli neuváženým investicím.

V osmdesátých letech růstu japonské ekonomiky společnost Kongó Gumi výrazně investovala do realit. Když v devadesátých letech bublina splaskla a následovala recese, propadla se i hodnota majetku firmy zatížené dluhy. Na konci devadesátých let se k tomu přidaly společenské změny, které přinesly sníženou poptávku po stavbě chrámů.

V roce 2004 se všechny tyto vlivy projevily meziročním poklesem tržeb o 35 procent. Přišlo osekávání rozpočtů a propouštění. Tržby na úrovni 70 milionů dolarů v roce 2005 nepomohly. Dluh firmy narostl na 343 milionů dolarů a byl dál nefinancovatelný. Zástupce 40. generace ve vedení, Masakazu Kongó, se tak stal posledním zástupcem rodiny na místě šéfa. I z toho se ale dá poučit.

„Vyberte si stabilní průmysl a vytvořte flexibilní plán následnictví. Rozvíjejte byznys podle podmínek ekonomiky, ale nenechte se unést dočasným nadšením a neobětujte finanční stabilitu pro zdánlivé příležitosti,“ radí komentář Bloombergu rodinným firmám.

Starci na chmelu Výběr nejstarších rodinných firem světa podle Williama O’Hary a webových stránek podniků.

718 Hoshi Ryokan (Japonsko) Pohostinství

1000 Château de Goulaine (Francie) Vinařství

Fonderia Pontificia Marinelli (Itálie) Výroba zvonů

1141 Barone Ricasoli (Itálie) Vinařství

1295 Barovier & Toso (Itálie) Sklářství

1304 Hotel Pilgrim Haus (Německo) Pohostinství

1326 Richard de Bas (Francie) Papírenství, muzeum

Prameny dlouhověkosti O titul nejstarší firmy světa nyní soutěží dva japonské hotely. Guinnessova kniha rekordů uvádí hotelové lázně Nisiyama Onsen Keiunkan. Od spuštění v roce 705 se v jejich čele vystřídalo 52 provozovatelů, zřejmě ale nebyli všichni „z jedné rodiny“ vzhledem k tomu, že seznamy nejstarších rodinných firem zmiňují jako nejstarší „inn“ Hoshi Ryokan. Ten od založení v roce 718 řídí už 46. majitel se stejným příjmením. Vznik obou hotelů vybudovaných okolo vřídel je opředen legendami. V případě Hoshi Ryokan prý vystavěl a začal provozovat hotel u horkých pramenů prapředek dnešního šéfa Zengora Hoshiho, Garyo Saskiri. Přikázal mu to buddhistický mnich, který horké prameny objevil na radu boha hory Hakusan. V dnešní době hotel nabízí 450 míst ve sto pokojích. I když hotely vznikly ještě před rozšířením počítání s nulou a jeho dnešní podobou, je možné si místo v nich objednat právě pomocí nul a jedniček přes web Booking.com. Motto firmy Hoshi, která je nejstarším zástupcem klubu Henokiens, sice může být praktické, ale většině západních podnikatelů asi moc nepomůže: „Starat se o oheň, učit se od vody, spolupracovat s přírodou.“

Na křídlech motýlů Za nejstarší rodinnou firmu Evropy je považováno vinařství u francouzského zámku Château de Goulaine. Původní hrad stojící v údolí řeky Loiry poblíž města Nantes začal s produkcí vína v roce 1000. Podnikání šlechtické rodiny nenarušily ani náboženské války v šestnáctém století, ale rodinnou tradici je možné rozporovat kvůli prodeji zámku holandskému bankéři. Ten ale na druhou stranu panství zachránil před zlobou francouzské revoluce a umožnil pozdější návrat rodiny Goulaine. Ta dodnes vyrábí a prodává lahvové víno, jako třeba první místní komerční Chardonnay, z vlastních vinic. Zároveň ale byznys rozšiřuje. Poskytuje prostor pro pořádání seminářů, valných hromad, slavnostních uvádění produktů na trh či svateb. Od letošního roku je možné na zámku i přespat. Kromě toho všeho je zámek sídlem dvou muzeí. Prvním z nich je expozice historie výrobce sušenek LU, dalším je výstava motýlů včetně pavilonu s živými tropickými druhy i speciální místností s líhní.

První zvonění Firma, jež datum svého vzniku nemá až tak jasné, ale odhaduje se také na rok 1000, se nachází v italském městečku Agnone. Fonderia Pontificia Marinelli se našla ve výrobě zvonů, které přes tisíc let vyrábí pod taktovkou rodiny Marinelli tradiční metodou. Zvony budované podle voskového vzoru dají najít v New Yorku, Pekingu, Jeruzalémě, ale především Vatikánu. Ne nadarmo si podnik na svém webu považuje návštěvy papeže Jana Pavla II. Společnost zaměstnává necelou dvacítku lidí a vyrábí zhruba 50 zvonů ročně. Přibližně 90 procent objednávek pochází od katolické církve. Hned vedle firmy samotné se nachází zvonařské muzeum, kde je vystavena kopie hliněné tabulky Tabula Osca ze třetího století před naším letopočtem. Ta dokumentuje, že se v oblasti Agnone kovy odlévaly už před více než dvěma tisíci lety.

Víno a olivy do každé rodiny Další z prastarých evropských vinařských rodin Ricasoli produkuje své víno na hradě Castello di Brolio od roku 1141. Panství rodina dostala od Florentské republiky, dnes je 230 hektarů věnováno hroznům odrůd Sangiovese, Cabernet Sauvignon a Merlot. Rodina si zakládá na kvalitě, a tak podle jejich tvrzení kolísá spíše kvantita produkce. Nejproslulejším produktem je Chianti classico Castello di Brolio, které magazín Wine Spectator označil za jedno z pěti nejlepších vín světa. Šestadvacet hektarů v různých částech pozemků firmy Barone Ricasoli je vyčleněno pro limitovanou produkci extra panenského olivového oleje. Od letošního července je na hradě možné navštívit v rámci různých prohlídek i historické sklepy.

Od sklenic k lustrům Už dvacátá generace rodiny Barovier vyrábí od roku 1295 sklo na ostrově Murano poblíž italských Benátek. Dnešní název firmy Barovier & Toso se zrodil v roce 1936, kdy se Barovierové spojili s další místní sklářskou rodinou Toso. Podle firemní historie stál za vynálezem benátského křišťálu právě Angelo Barovier, který se tak se svým synovcem Anzolettem stal jedním z tvůrců zlatého věku benátského sklářství v 16. století. Generační obměna v roce 2003 přinesla střídání na nejvyšších místech a po takřka třicetileté vládě jmenovce slavného Angela Baroviera se do čela dostal Giovanni Toso. Sortiment firmy se v průběhu roků rozvíjel a ruční výrobu sklenic a klasických lustrů doplňuje spolupráce s designéry a architekty. Na export putuje 60 procent produkce. 1369 Torrini Firenze (Itálie) Zlatnictví

1385 Antinori (Itálie) Vinařství

1438 Camuffo (Itálie) Loďařství

1495 Baronnie de Coussergues (Francie) Vinařství

1500 Grazia Deruta (Itálie) Keramika

1526 Fabbrica D’Armi Pietro Beretta (Itálie) Zbrojařství

1530 Prym (Německo) Zpracování kovů

1541 John Brooke & Sons (Velká Británie) Původně oděvní firma, dnes byznyspark

O autorovi| Jakub Křešnička, kresnicka@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče