Tahle země není pro matky

14. dubna 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
14. dubna 2014, 00:00

Organizace Save the Children prohlásila Kongo za nejhorší místo, kde lze přivést na svět dítě

Z nemocnice v zapadlém městečku Lulingu ve středoafrickém Kongu vychází barevný průvod. Jeho účastnící tančí, zpívají a udávají rytmus klepáním klacíku do pivních láhví. Do toho si dají ruku před pusu a začnou po „indiánsku“ halekat. Obklopují ženu svírající v náručí mimino, které si dnes z porodnice odnáší domů.

Snažím se jít s nimi, ale mnohohlavý chumel mě kýváním ukazováčků odmítá. Když se nedám, odloupne se od skupiny jedna dívka, chytne se za ňadro a lámanou francouzštinou řekne: „Nemáš tohle. Nemůžeš s námi.“ Teprve teď si uvědomím, že vítání občánků na konžský způsob obstarávají výhradně do svátečních šatů oblečené ženy.

Muži se na oslavě mohou ukázat, až když miminko donesou domů. Tam se dočkají pohoštění: čaj, pivo, coca-cola a možná i něco k snědku. Jenže takovou party si mohou dovolit jen nejbohatší lidé v oblasti, naprostou většinu novorozenců přivedou jejich matky bez veškeré parády.

Těhotenství na poli A ty nejchudší dokonce nemocnici nemohou opustit, ani když jsou ony i jejich dítě v pořádku. Dokud nezaplatí (třeba i v naturáliích) za porod, nesmějí odejít. Personál tu vedle svých medicínských povinností plní ještě vedlejší roli bachařů. Hájí si svoje. Stát je dlouhodobě zapomíná platit, a tak se jejich živobytí odvíjí od toho, jak pacienti hradí léčení.

Takových případů v Lulingu výrazně ubylo poté, co práci v nemocnici a přilehlých zdravotních centrech začal z prostředků od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) a českých dárců dotovat Člověk v tísni. Zdravotníci od něj dostávají pravidelný příjem a výměnou za to snížili tarify.

Dnes porod v Lulingu vyjde na pět tisíc místních franků, v přepočtu 110 korun. Stojí to pětkrát méně, než když se česká neziskovka ve válkou zasažené provincii Jižní Kivu ještě neangažovala. Matky, které byly vyhnány ze svých domovů, mají dokonce péči zdarma. Tato pomoc o něco zlepšuje jejich těžký úděl, který je podle organizace Save the Children vůbec nejhorší na světě (více viz box).

Sophii Salome je 21 let a před třemi dny porodila svoji druhou dceru Baraku. Sedí v obci Milenda pod přístřeškem, kde jiná paní připravuje „knedlík“ foufou z mouky manioku, protože v konžských zdravotních centrech se pacientům o stravu musejí postarat jejich příbuzní. Další čerstvá matka s děckem na klíně dělá Sophii nový účes podle módy místního etnika Rega. Její hlava se kvůli malým anténkám mění v nový model sputniku.

Je to poslední den oddychu. „Pracovala jsem až do posledního dne před porodem. Zítra půjdu domů a odtud rovnou na pole,“ odpovídá trochu rozpačitě.

Podle doktorů nošení těžkých předmětů i do nejpozdějšího stadia těhotenství často vede k tomu, že ho není možné ukončit jinak než císařským řezem. K tomu však mají vybavení pouze v nemocnicích. Ty nejsou z evropského hlediska daleko: jen 20 nebo 30 kilometrů. Jenže jak se do ní dostat, když tu neexistují sanitky? Stačí si za drahé peníze zajistit taxikáře. Splašená jízda na motorce po tankodromové cestě s prasklou plodovou vodou je jak vystřižená z předporodní noční můry nastávající maminky.

Při vizitě porodního sálu, za jehož dveřmi kvoká slepice a kde by i slovo sterilita dostalo zánět, pootevřeným oknem vlétne několikacentimetrová hmyzí potvora. I tak je ale oprýskané kovové křeslo potažené igelitem, který svádí plodovou vodu do připraveného kýble, daleko příhodnějším a bezpečnějším místem, kde přivést dítě na svět, než udusaná podlaha hliněné chýše.

Šesti… co?

Na šestinedělí se tady nehraje, už jen ten výraz zná málokdo. Podle zákona existuje nárok na několikatýdenní volno, ale to se týká jen úřednic ve vzdáleném hlavním městě. Na venkov takové vymoženosti ještě nepronikly.

Stejně jako mnohé další, které ulehčují život matkám v našich zeměpisných šířkách.

Jako například jednorázové plenky. Místo nich poslouží natrhané pruhy látky, kterou si dříve ženy omotávaly kolem boků jako dlouhou sukni. Synům a dcerám je na tělo připevňují pomocí provázku nebo kusu gumy. Samy stejný materiál používají jako náhražku tamponů. Má však velkou nevýhodu: příliš nesaje.

U žádného miminka nevidím chrastítko či cokoli podobného. Ostatně hračky nemají ani školáci. Peníze na jejich nákup nejsou. Takže dětská fantazie si musí postačit s klacíky a kamínky. Oblíbenou hrou je honění vyřazené obruče nebo staré pneumatiky z bicyklu. Jen šťastlivci s akčnějším tatínkem za sebou tahají autíčko z plechovek od rybiček a drátů.

Dokud je dítě závislé na jejím mléce, bere ho matka všude s sebou přivázané látkou k zádům. Toto místo neopouští, ani když se maminka ohání motykou na poli nebo nese na hlavě kanystr s vodou. Proč ho nedá do kočárku? Zaprvé by tato dvoustopá vozidla žena při zdejším stavu cest nedostrkala ani k sousedům. A zadruhé podle africké tradice patří miminka co nejblíže k matčinu srdci.

Je to poznat i v Lulingu, kde je v porodnici na pokoji nikdo nenechává spát v malých postýlkách, které se sem dostaly s humanitární pomocí od některé z evropských organizací a které slouží pouze jako věšák.

Jakmile se začne dokrmovat banánovou kaší, převezme péči o batole babička nebo nějaká jiná členka širšího příbuzenstva, ale ještě daleko častěji jsou to starší bráškové či sestry. Klidně i čtyřletí špunti přebírají odpovědnost na celý den za své mladší sourozence. Že přijdou třeba pozdě na jídlo? Nehrozí. Většina obyvatel jí pouze jednou denně se setměním. Vždycky to samé – foufou, kterému chybí proteiny a jiné živiny. Není divu, že většina venkovských nezletilců v Kongu má od podvýživy nafouknuté břicho.

Kuře pro každého Uvařit jídlo z lepivého těsta bez chuti je výhradně ženská práce. I Rémy Ndulu, který vede v Bukavu místní neziskovou organizaci Akce pro pozvednutí africké ženy a který sám sebe opakovaně označuje slovem „civilisé“, se na otázku, zda umí vařit, jen směje. Pro Konžana by pobyt u hrnců znamenal vrcholnou potupu. Stejné je to i s výchovou potomků. Pohrát si s nimi nebo je fyzicky potrestat, to ano, ale otírat jim zadek, to ne.

Ndulu vysvětluje, jak to na venkově funguje: „Chlap pole připraví vykácením stromů, ale žena je zodpovědná za jeho obdělávání. Když se staví dům, muž položí střechu z palmových listů a udělá dřevěnou konstrukci, zatímco jeho partnerka zodpovídá za oplácání této kostry hlínou. Manžel má zajistit bezpečnost rodiny, ostatní práce už jsou na jeho choti.“

Ndulu pléduje pro lepší vzdělání dívek, které často nedokončí druhý stupeň kvůli předčasné svatbě. To by jim zajistilo významnější postavení ve společnosti, jíž jednoznačně dominuje druhé pohlaví. Ostatně je to vidět i při naší debatě. Zatímco zapáleně vykládá o nutnosti pozvednutí role Konžanek, jeho dvě kolegyně z organizace tiše sedí v koutě a nedovolí si promluvit.

Ale existují i dobré zprávy. Třeba obyvatelky měst začínají konzumovat kuřecí maso.

Prosím? „Moje manželka ho nejí, protože je od své matky naučena, že vše dobré patří mužským příbuzným,“ vypráví Deo Kalasi, který pracuje jako zdravotnický expert pro Člověka v tísni. „Nenechá se přesvědčit, aby ho vyzkoušela. Ale dcery už si ho dávají rády,“ chlubí se.

Situace Konžanek komplikuje navíc polygamie, která je na venkově docela častá, protože vyšším počtem chotí si pánové upevňují svůj společenský status.

Otec je vždy hlavou rodiny, a proto mu většinou připadne úkol vymyslet pro dítě jméno. Někteří volí křesťanské, jiní domorodé. Někdy to vyřeší okolnosti. Sedmadvacetiletá Fatouma Paskazi v Kitutu hrdě předvádí svou pátou ratolest: „Narodil se s pupeční šňůrou omotanou kolem krku, a tak manžel navrhl, abychom mu říkali Mukamba.“ Pěkné, že? Nebo by se vám nelíbilo mít v dokladech jméno Přiškrcenec?

Zdravotníka Daniela Luteteho Byangoziho, který má za sebou – podobně jako většina personálu – pouze roční kurz, se ptám, zda je pravda, že Afričanky zvládají porod s menším rámusem než bělošky. „Ale kdepak,“ směje se, „ty, které to absolvují poprvé či podruhé, křičí celou dobu, ale veteránky si zakřičí jen jednou. A pak už vím, že ho vytlačí ven.“ K tomu jedna statistika: v Kongu připadá na jednu ženu 6,4 dítěte, v Česku o pět méně.

Škoda spermie, která padne vedle Přes zoufalost zdejší lékařské péče se díky vakcinaci, zlepšení hygieny a větší dostupnosti léků výrazně snížila úmrtnost, takže počet obyvatel narůstá geometrickou řadou. Konžané chtějí mít hodně synů a dcer, protože je chápou jako zajištění na stará kolena.

Ještě nepřišli na to, že menší počet dětí, do jejichž vzdělání a kariéry se dá investovat, to zvládne lépe než houf nezaopatřených potomků. Populační boom drží zemi v chudobě.

Čtyřiadvacetiletá Neema Heri čeká na porod svého třetího dítěte. Na otázku, kolik si jich ještě přeje, se jen rozpačitě usmívá a pak ve shodě s většinou Konžanek odpovídá: „To záleží na Boží vůli.“ Ne, záleží to na lidské vůli, ale plánované rodičovství přes snahy místních zdravotníků i rozvojových organizací je v Kongu v embryonálním stadiu.

„Prezervativy poskytujeme zadarmo. Ale muži nechtějí dělat všechnu tu gymnastiku při jejich nasazování,“ stěžuje si lékař Serge Musumbuka s tím, že u hormonální ochrany ženy zapomínají na její pravidelné používání.

Odhaduje, že početí plánují tak tři páry ze sta. Nabízí se nejstarší metoda antikoncepce, která nemá žádné vedlejší účinky a kterou může praktikovat každý pár. Tedy přerušovaná soulož. Jenže mnozí lidé v tomto převážně katolickém státě vidí ejakulaci mimo vaginu jako hřích proti bibli. Nebo jako něco neproveditelného. Učitel Mizaba Mupenda, který horlil o nutnosti zastavení populační exploze, ten termín ve francouzštině nezná, a tak mu ho vysvětluji. Pobaví ho to tak, až se smíchy plácá do stehen: „Něco takového můžete dělat jen vy běloši, to my Konžané nedokážeme.“

Než se to naučí, budou jejich manželky rodit potomka za potomkem. Bohužel v zemi, která není pro matky.

Pracovala jsem až do posledního dne před porodem. Zítra půjdu domů a odtud rovnou na pole. Česko mezi nejlepšími

České matky si nemohou stěžovat. Alespoň při pohledu na žebříček organizace Save the Children, kde Česko figuruje na 24. místě ze 176 posuzovaných zemí. Neziskovka zjišťovala, kde je nejhorší přivést na svět dítě. Jako indikátory posloužila úmrtnost matek při těhotenství, mortalita novorozenců, úroveň vzdělání žen, jejich příjem a postavení ve společnosti. Není překvapením, že na prvním místě se umístilo Finsko a za ním v těsném závěsu skandinávští sousedé Švédsko a Norsko. Stejně tak nepřekvapuje, že dolní příčky okupují subsaharské státy (odspodu Kongo, Somálsko, Sierra Leone, Mali, Niger). Například šance, že žena během gravidity zemře, je v Kongu 1 : 30, zatímco ve Finsku 1 : 12 200. Zarážející je fakt, že ze všech rozvinutých zemí mají největší úmrtnost novorozenců v USA. Vůbec nejhorší je v Somálsku, kde miminku v jeho prvním dni života hrozí smrt se 40krát větší pravděpodobností než v Lucembursku.

O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce Článek vznikl s podporou organizace Člověk v tísni

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče