Světový četník, nebo špicl?

04. listopadu 2013, 00:00 - Michal Kubal
04. listopadu 2013, 00:00

Bílý dům se snaží urovnat poprask kolem odposlechů světových vůdců, rozpoutaný mladým idealistou Snowdenem

Americký prezident krátce po zvolení absolvuje velmi vzrušenou diskusi se svými ochránci a experty tajných služeb. Nakonec triumfuje, je to přece jen prezident – může si nechat svou nejoblíbenější hračku, mobil BlackBerry. Německá kancléřka s širokým úsměvem, který občas střídá rozpačitý výraz, ukazuje novinářům nový telefon. Na zadní straně je německá orlice a trikolóra. Po tiskové konferenci sahá do kabelky a vytahuje svou oblíbenou nokii. Má ji už léta a loučit se s ní nehodlá. Koneckonců je svou mobilní mánií tak známá, že její esemesky a e-maily chtějí zařadit do oficiálních historických záznamů, aby dějinám neunikla podstatná část jejího odkazu.

Tak nějak by mohl začínat film, který jednou natočí Hollywood o aféře Snowden.

A pravděpodobnost, že jej skutečně natočí, přitom hraničí s jistotou. Takovou, jako že tento článek dávno předtím, než půjde do tisku a dostane se do rukou čtenářů, bude už na obřích serverech americké agentury, jejíž existenci vláda dlouho popírala. No Such Agency (Žádná taková agentura) bylo dlouho oficiálním vysvětlením zkratky Národní bezpečnostní agentury, NSA. Ta se nyní ocitla v centru největšího mezinárodního skandálu za dlouhá desetiletí.

Konspirace v Hongkongu Ale zpátky k filmu, který o ní vznikne. Ještě jedna scéna v něm určitě bude: Žena s bohatými vlnitými vlasy a muž s nakrátko střiženým účesem stojí u restaurace v obchodním centru hongkongského hotelu Mira. Instrukce byly jasné – vyhlížejí muže s Rubikovou kostkou v ruce. Mají se ho zeptat, kdy restaurace otevírá, a on jim odpoví, že jídlo tam za moc nestojí. Oběma už táhne na padesát. Znají se z dřívějška, oba se věnovali praktikám amerických tajných služeb při sledování a odposlouchávání. Vědí, že je čeká jedno z nejdůležitějších setkání v životě.

Neznámý jim v uplynulých měsících poslal hotový poklad – tajné dokumenty naznačující skutečný rozsah odposlouchávacího programu Prism schváleného americkou vládou a tajně posvěceného Kongresem i soudy. Když narazili na tajný soudní příkaz, aby jeden z největších amerických mobilních operátorů poskytl tajným službám svá data, věděli, že tato kauza změní jejich život.

Čekali někoho asi ve svém věku. Dokumenty, které jim poslal, naznačovaly, že musí být v hierarchii tajných služeb hodně vysoko. Zároveň ale hodně věděl o fungování počítačů, což naznačovalo, že bude spíše mladší. Vyhlíželi tedy muže tak kolem čtyřicítky.

Edward Snowden do Hongkongu přiletěl z Havaje. Pracoval tam jako zaměstnanec firmy externě spolupracující s NSA. Žil s přítelkyní, s milovanou rodinou udržoval blízký vztah, vydělával v přepočtu 330 tisíc korun měsíčně, měl našlápnuto na slibnou kariéru a bezstarostný život. Neměl žádný důvod, aby právě on mířil k oné restauraci u hotelu Mira. Už léta však sbíral tajné dokumenty, ke kterým se dostal – nejdřív jako zaměstnanec » společnosti Dell, když se podílel na sběru dat o internetové komunikaci, mimo jiné z transatlantické optické sítě. Už tehdy se v něm začal formovat postoj, který později shrnul do veřejného prohlášení: „Jsem ochotný tohle všechno obětovat, protože mé svědomí mi nedovolí, abych nechal americkou vládu po celém světě ničit soukromí, svobodný internet a základní lidské svobody touhle obří sledovací mašinerií, kterou tajně budují.“

Na pár měsíců nastoupil do jiné firmy, tentokrát už s hlavním cílem – získat co nejvíc dokumentů, které pak odhalí celému světu. Když se pak 20. května objevil s Rubikovou kostkou v ruce v Hongkongu, čekající dvojice byla překvapená. Snowdenovi bylo tehdy sotva 29, ale vypadal mladší. Když však odešli do hotelu a začali spolu probírat nashromážděné materiály, bylo jasné, že jejich jména bude zakrátko znát celý svět. A věk v tom nehrál žádnou roli.

Ideály místo peněz I když – trochu vlastně ano. První článek vyšel ještě v době, kdy se trojice scházela v hotelu. Zanedlouho Edward Snowden prozradil svou identitu. Washington zahájil masivní ofenzivu, aby ho dostal zpátky do USA a postavil před soud. Kromě toho tajné služby začaly dohledávat rozsah škod. A došlo jim, že úniky budou obrovské. Jedna z klíčových otázek zněla: Jak se mohl poměrně nízko postavený zaměstnanec firem zajišťujících externí servis pro tajné služby dostat k tak citlivým informacím? A pak si také kladly otázku související právě s věkem a generační filozofií: Kdo vlastně jsou tihle novodobí zběhové?

Už to dávno není ta tradiční sorta dvojitých agentů z dob studené války, mužů jako Kim Philby nebo Aldrich Ames, kteří prodávali tajemství své vlasti za peníze z druhé strany železné opony. Tato novodobá můra tajných služeb a jejich vlád má zcela jiné kontury.

Například svobodníka Bradleyho Manninga, který byl terčem posměchu své jednotky a který rozpoutal bouři zveřejněním tajných zpráv z Iráku, Afghánistánu a řady amerických ambasád. Kritici mu vyčítají, že informace z válečných zón ohrozily životy jeho spolupracovníků. Na diplomatické úrovni byla Amerika v trapné situaci. Ministryně zahraničí hasila škody u spojenců po celém světě. Nebylo tam mnoho překvapivých odhalení (Vladimira Putina pokládá za alfa samce celý svět, nejen diplomaté USA), i tak ale WikiLeaks znamenalo nepříjemnou komplikaci.

I Snowden patří ke stejnému typu lidí. Nejde jim o peníze, mají prostě pocit, že systém, do kterého nahlédli, je nastavený špatně, že je jejich povinností s tím něco dělat. Jak citoval časopis Time jednoho činitele Bílého domu: „Věří, že absolutní odhalení je ve veřejném zájmu.“ A připomíná, že v opozici vůči systému na začátcích kariér byly i osobnosti, které jsou dnes ikonami americké podnikatelské sféry – zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg v začátcích své sociální sítě naboural databáze Harvardovy univerzity s údaji jejích studentů, guru společnosti Apple Steve Jobs prodával jako teenager zařízení umožňující obejít systém telefonní společnosti a volat mezistátně zadarmo. A třetí ze svaté trojice otců zakladatelů informačních technologií, Bill Gates z Microsoftu, v začátcích naboural účet jiné technologické společnosti, aby nemusel platit za její služby.

Zdá se to jako generační záležitost – online petici Bílému domu za milost pro Snowdena podepsalo za tři dny na 60 tisíc lidí. Celkem 53 procent Američanů se po zveřejnění prvních informací o rozsahu programu Prism vyslovilo pro stíhání Snowdena, 28 procent bylo proti. Ve Snowdenově věkové skupině 18 až 34 let už jich ale bylo proti stíhání 43 procent.

O atmosféře ve společnosti svědčí i fakt, že prodej vizionářského díla George Orwella 1984 po vypuknutí aféry raketově vzrostl, dokonce se toto 55 let staré dílo na chvíli ocitlo na prvním místě v žebříčku bestsellerů.

Postoj Bílého domu je ovšem jednoznačný.

Edward Snowden je zrádce a měl by se před americkými soudy zpovídat ze špionáže. Washington se potýká s ruskými naschvály v mnoha oblastech – od Sýrie přes Írán až po Severní Koreu. Až udělení dočasného azylu Snowdenovi však dovedlo Baracka Obamu k ráznému kroku – zrušil setkání se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem. I to svědčí o tom, jak moc leží 29letý mladík americké administrativě v žaludku.

Rozhněvaní spojenci A to všechno bylo ještě předtím, než vypuklo zatím poslední kolo této aféry. Kolo, které USA komplikuje vztahy se spojenci. Den za dnem se vrší informace o desítkách milionů odposlouchávaných hovorů z jednotlivých evropských států. Jeden za druhým putují američtí velvyslanci v zemích svého působení na tamní úřady, aby tuto praxi vysvětlili.

Nejhorší okamžik asi prezident Obama zažil 23. října, když na jeho stole zazvonil telefon.

Na druhém konci drátu byla Angela Merkelová, která chtěla zjistit, kolik z jejích telefonátů Američané vyslechli, aniž by přitom vytáčela číslo Bílého domu. Ještě krátce po vypuknutí aféry kancléřka žertovala, že neví o tom, že by jejím hovorům někdo naslouchal. Tentokrát ale zněla naštvaněji.

A nejspíš hovor ukončila nepříliš spokojená, protože i po opakovaném dotazu, zda ji Američané odposlouchávali, se jí dostalo stejné odpovědi jako následně novinářům: „Spojené státy neodposlouchávají telefon kancléřky Merkelové a ani ho odposlouchávat nebudou.“

Do toho přišla zpráva o napíchnutých telefonech nejméně 35 světových představitelů, přičemž 200 telefonních čísel měl tajným službám dodat představitel americké vlády.

Už předtím brazilská prezidentka odvolala státní návštěvu USA. Protestovalo i Mexiko, evropští představitelé vyhrožovali přerušením spolupráce na protiteroristických programech. Dokonce zazněly i úvahy o ukončení rozhovorů o vytvoření zóny volného obchodu mezi Evropou a USA. V té chvíli už i Americe došlo, jak vážná situace je. Bílý dům začal mluvit o omezení sledovacích programů, Kongres slibuje prošetření dosavadních praktik a důslednější kontrolu v budoucnu. Vláda se snaží uchránit aspoň prezidenta Obamu, že o sledování světových lídrů nevěděl.

Dýka a plášť Je to ale všechno tak trochu naoko. Amerika se na svůj technologický náskok spoléhá tradičně a bylo by velkým překvapením, kdyby se vzdala možností, které jí poskytuje. Odposlouchávání prostě k světové politice patří.

Britové na summitu G20 v Londýně instalovali pro delegáty internetové kavárny – a veškerý provoz pečlivě monitorovali. Rusové na petrohradském zasedání stejné skupiny rozdávali paměťové karty a nabíječky na mobily. Když je prezident EU Herman Van Rompuy dal k analýze německým tajným službám, našly v nich trojské koně – programy monitorující informace a kontakty.

Až vznikne ten v úvodu zmiňovaný film, vsadil bych si i na poslední scénu: ruch milionů navzájem propojených telefonních hovorů, ilustrovaný záběry na svazky kabelů sbíhajících se do jedné z mnoha centrál NSA.

Hlavním úkolem tajných služeb je se v těch myriádách dat vůbec vyznat, přetavit digitální informace v něco využitelného. Nyní, s aférou Snowden, k tomu přibyla ještě jedna výzva – dokázat to utajit.

Nám ostatním nejspíš zbývá smířit se s tím, že cokoli, co někdo pronese do telefonu, napíše do e-mailu nebo na sociální sítě, je někde uloženo. Jako třeba tenhle článek. Nedělám si však iluze, že by si jej v NSA někdo nakonec doopravdy přečetl. l

Bílý dům začal mluvit o omezení sledovacích programů, Kongres slibuje prošetření dosavadních praktik a důslednější kontrolu v budoucnu. 60 tisíc Američanů podepsalo v prvních třech dnech petici za milost pro Edwarda Snowdena. Celkově si jeho odsouzení přálo 53 procent občanů USA, proti 28 procentům. Ve Snowdenově věkové skupině 18 až 34 let už ale bylo proti stíhání 43 procent respondentů.

O autorovi| Michal Kubal, vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče