Svět po shnilých bilancích

23. září 2013, 11:00 - Miroslav Zámečník
23. září 2013, 11:00

Cesta k prosperitě vede přes inovace a školství, radí šéfekonom OECD Pier Carlo Padoan

Evropskou šanci na oživení představuje transatlantické partnerství se Spojenými státy, věří Pier Carlo Padoan, hlavní ekonom a náměstek generálního tajemníka Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). „Dalším růstovým impulzem, který si Evropa nemůže dovolit promarnit, je vnitřní liberalizace v sektoru služeb,“ uvedl Padoan během svého pobytu v Praze na konci srpna.

* Ve svém výhledu vývoje globální ekonomiky dáváte v podstatě nejvyšší šance na robustní oživení Spojeným státům. Proč?

Těch důvodů je několik. Zaprvé Spojené státy opravdu dokázaly ozdravit svůj bankovní systém, a to razantní akcí hned na začátku. Podstatný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že na rozdíl od Evropy byly stress testy opravdu přísné a americká vláda v podstatě přinutila klíčové banky přijmout veřejnou pomoc a rekapitalizovat se. Američané přitom tolik nehleděli na rozpočtové důsledky, ale výsledkem je, že banky v USA jsou dnes dobře kapitalizované. Navíc se ukázalo, že pro vládu tahle operace byla zisková. Dalším faktem je, že trh nemovitostí prošel důslednou korekcí cen a teď se pozoruhodně zotavil. Američané nyní potřebují řešit fiskální schodky a načasovat svá opatření o dost chytřeji, než jak to dělali doposud. Evropa se více soustředila na fiskální konsolidaci, řada zemí má bankovní sektor dodnes podkapitalizovaný, což podvazuje úvěrovou aktivitu.

* Věříte americkému oživení i přes jejich sekvestraci (nucená úřední správa majetku – pozn. red.), která je archetypálním modelem toho, jak se fiskální škrty nemají dělat, bez ohledu na jejich ekonomické důsledky? Pro člověka, který v USA nějakou dobu prožil – a vy jste tam byl dlouho – je rozsah konfliktu ohledně hospodářské politiky mezi prezidentem a administrativou na jedné straně a konzervativci ovládaným Kongresem na straně druhé fascinující ve svém potenciálu sebedestrukce. Na to, že jsou globální velmoc, je to handrkování pitomé, přinejmenším nezodpovědné…

Ano, ten termín člověka napadá, když se dívá na úroveň debaty kolem sekvestrace. Nicméně americká ekonomika má zřejmě dostatečnou setrvačnost, tažnou sílu a vnitřní energii, aby to přežila. Popravdě řečeno, dělám si větší starost o evropské oživení.

* Ale to snad vzhledem k rozdílům mezi eurozónou a USA není až tak nepochopitelné. Nehledě na rozsah nedohody mezi americkým prezidentem a Kongresem je přece jen evropská konstrukce mnohem křehčí…

Evropa je institucionálně uspořádaná tak, že vlastně ani nemohla udělat stejnou volbu jako USA coby federace se silnou exekutivní mocí. Není-li fiskálního federalismu a centrálního vedení, logicky odbočíte od „shnilých“ bankovních bilancí (což je hlavní problém) k napravení fiskální rovnováhy v členských zemích, jež nemají peníze zároveň vyřešit „své“ podkapitalizované banky. To následně působí obrovské problémy. Fakticky tak stress testy nesplnily svůj účel, protože mnoho zemí nechtělo přiznat skutečný rozsah fiskálních nákladů na rekapitalizaci bank. Problém je, že právě v zemích s touto duální slabostí je velmi obtížné se z recese dostat, protože banky bez zdrojů nechtějí půjčovat. A protože bez bankovní unie nelze náklady na vyčištění bank vyvést mimo úroveň národní vlády, jsou zde obrovské fiskální problémy. Plus velké politické problémy na národní i evropské úrovni.

* Česko zažilo docela hlubokou bankovní krizi na přelomu tisíciletí a své banky dokázalo ozdravit v podstatě vlastními silami, za cenu zvýšení zadluženosti vlády, která byla jen částečně kompenzována privatizačními příjmy z prodeje vládních majetkových účastí bank. Proč to nejde jinde?

Protože vlády mnohde již vstupovaly do krize zadlužené a rozsah potřeby rekapitalizace byl v některých případech nad jejich síly, už vzhledem k poměru klasifikované „bublinové“ bilance špatných úvěrů vůči HDP. Také neměly stejný manévrovací prostor jako Česká republika, která přes oslabení koruny dokázala nabudit export a povzbudit ekonomický růst. Zadlužené vlády v eurozóně se společnou měnou a s nemocnými bankami mají poněkud složitější situaci, to snad uznáte. A evidentně mají problém přiznat rozsah potřebné rekapitalizace, takže jim následně nevěří ani jejich partneři.

* Jistěže to nelze jednoduše srovnávat. Tahle situace určitě jenom zvyšuje potřebu věrohodné nadnárodní definice, co je špatný úvěr. Ale popravdě řečeno, jak chcete přesvědčit německé daňové poplatníky, aby přistoupili na převzetí nákladů na ozdravení veřejných financí a bankovních systémů v zemích, s jejichž potřebami mají problém se identifikovat, ačkoli dobře vědí, kterým směrem budou chodit peněžní toky?

Německo je zajímavé v tom, že svoji zkušenost považuje za určující a následováníhodnou jako řešení i pro všechny ostatní země: Udělali jsme bolestivé strukturální reforwww. my, udrželi konkurenceschopnost a zároveň i fiskální disciplínu. Jsou přesvědčeni o tom, že když všichni ostatní udělají totéž, bude to fungovat stejně dobře i jinde. Jenomže ono je to trochu složitější…

* V čem? Evidentním důsledkem této strategie bude, že německé banky budou mít potřebu velkého doplnění kapitálu na vrub odpisů svých pohledávek v zemích, které nebudou schopny platit.

Ano, tahle myšlenková linie je v Německu silná. Oni si uvědomují, že tak jako tak budou muset za evropské nerovnováhy zaplatit přes rekapitalizaci svých bank. Nicméně trvají na tom, že to budou schopni zvládnout sami, aniž by požadovali cizí zdroje. V tom si velmi věří, že to zvládnou sami, a principiálně na tom trvají.

* Češi s tímhle německým názorem v podstatě zcela souznějí. Může to vůbec všechno dobře dopadnout?

Optimista vidí dva silné důvody na nabídkové straně a jeden institucionální důvod pro to, že se Evropa může vzchopit. Transatlantické partnerství zakládající volný obchod mezi dvěma největšími obchodními bloky je růstovým impulzem, který si Evropa nemůže dovolit promarnit, stejně tak jako šanci na vnitřní liberalizaci v sektoru služeb. To může být rovněž významný růstový impulz už z toho důvodu, kolik bariér tady existuje a jak je sektor služeb pro evropskou ekonomiku významný. Také věřím, že eurozóna přikročí k bankovní unii, což by byl ten potřebný třetí pilíř, protože to bude nakonec nejvýhodnější řešení. Bez těchto věcí bude evropské oživení křehké a vždy budeme klouzat po tenkém ledu – což bych si opravdu nepřál, protože to může skončit špatně.

* Přejděme k vaší rodné zemi, Itálii. Je na správné cestě?

Itálie to nemá lehké, její růstový potenciál v posledních dekádách je slabý a strukturální reformy, které byly přijaty, potřebují čas, aby začaly fungovat. Ovšem netvrdím, že už je reformně odpracováno. To jistě ne. Ale všichni rozumíme tomu, že je obrovský rozdíl mezi tím, když děláte reformu pracovního práva, jež omezí dvojí status mezi mladými lidi s totální nejistotou a staršími pracovníky s trvalými chráněnými úvazky v časech konjunktury, kdy má dobrou odezvu, a v časech recese, kde výsledkem bude zvýšení nejistoty, nikoli zvýšení zaměstnanosti. Strukturální reformy potřebují čas i správné načasování. Jako chvalitebné opatření považuji vůli vlády zaplatit své dluhy dodavatelům. Přinejmenším to zlepšuje likviditu v systému a uvolňuje trochu ruce soukromému sektoru. A je to zásadní pro elementární pořádek.

* Na tom se jistě shodneme, že centrální vláda, regiony, místní správa a veřejné instituce mají platit včas. Tohle je i český problém, stejně tak jako problém se zaváděním strukturálních reforem za špatného počasí. OECD spolu s dalšími organizacemi například opakovaně zmiňovala výrazně odlišnou zátěž z hlediska zdanění zaměstnanců a živnostníků. O tom není pochyb, avšak jediným důsledkem přitvrzení odvodů živnostníkům v Česku bude momentálně pokles oficiální zaměstnanosti a přestup do šedé ekonomiky. Co na tom získáme růstově a fiskálně? Asi nic, možná to bude záporný součet…

Vždycky je lepší zavádět taková opatření, když je ekonomika na vzestupu, v Česku stejně jako v Itálii. Chtěl bych ovšem upozornit na několik věcí, které by Česku pomohly. Evidentně potřebujete posílit intenzitu hospodářské soutěže uvnitř ekonomiky, která je například v telekomunikacích a energetice hodně koncentrovaná. Druhá věc je, že Česko evidentně trpí nesouladem mezi nabídkou pracovní síly ze vzdělávacího systému a efektivní poptávkou po pracovní síle v průmyslu a strategických službách.

* Nezlobte se, ale tady je snad na místě nějaký historický exkurz: Česko bylo velmi dlouho pevnou součástí duálního systému kombinujícího praktickou výuku učňů s teoretickou průpravou (koneckonců jsme v téhle oblasti součástí stejného kulturního okruhu jako Německo a Rakousko) a má tradici vysoké industrializace. Problémem byla míra koncentrace za socialismu, jež byla obrovská, a po rozpadu velkých firem neměly mnohem menší podniky ani chuť, ani prostředky na to, aby pečovaly o kvalitu průmyslového dorostu. Stát to také nezvládl a k tomu se připojil obrovský nárůst studentů všeobecných středních škol i vysokoškoláků, často v oborech závislých na přerozdělování. To jen na vysvětlení, jak jsme se dostali tam, kde jsme.

Je to sice nelichotivé, ale zcela pochopitelné, a v celé Evropě se stalo víceméně to samé. Technické obory netáhly a netáhnou, ačkoli nezaměstnanost humanitně zaměřených vysokoškoláků je v Evropě bezmála univerzální problém… Je to pochopitelné, dokonce i zajímavé, ale nic to nemění na skutečnosti, že se jedná to problém, který česká ekonomika bude muset v této fázi svého rozvoje umět efektivně vyřešit, stejně tak jako zvyšování přidané hodnoty ve svém vývozu. Vy prostě budete muset umět zvýšit podíl navazujících technických služeb s vysokou přidanou hodnotou ve svém vývozu. OECD se problematikou míry přidané hodnoty v obchodě zabývá již delší dobu a domnívám se, že pro Českou republiku jsou naše poznatky hodnotným impulzem k zaměření vaší hospodářské politiky. Měli byste směřovat k cílevědomému zvyšování přidané hodnoty ve vývozu, čehož nedosáhnete jinak než přes domácí inovace a vzdělávací systém. Dobré je, že víte, kde jste, a že to vnímáte jako vážný problém. l

PIER CARLO PADOAN • Náměstkem generálního tajemníka OECD se stal v červnu 2007, na sklonku roku 2009 byl navíc jmenován hlavním ekonomem. • V rámci OECD rovněž vede iniciativy Strategic Respose, Green Growth a Innovation. • Před příchodem do OECD přednášel v rodné Itálii ekonomii coby profesor na římské universitě La Sapienza. Byl také ředitelem sociálně-ekonomického think tanku Fondazione Italianieuropei. Působil i v řadě dalších světových univerzit. • V letech 2001 až 2005 zastupoval Itálii v Mezinárodním měnovém fondu a jako výkonný ředitel zodpovídal za oblast Řecka, Portugalska, San Marina, Albánie a Východního Timoru. Byl členem řídícího výboru MMF a měl také na starost evropskou koordinaci. • V letech 1998 až 2001 měl jako poradce italských premiérů na starost mezinárodní ekonomické otázky. Zastupoval Itálii při vyjednávání v rámci EU i na summitech G8. • Působil jako poradce ve Světové bance, v Evropské komisi a v Evropské centrální bance. Věřím, že eurozóna přikročí k bankovní unii, protože to bude nakonec nejvýhodnější řešení. Česko evidentně trpí nesouladem mezi nabídkou pracovní síly ze vzdělávacího systému a efektivní poptávkou po ní v průmyslu a strategických službách.

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče