Svéráz vína moravského

29. září 2014, 00:00 - Petr Holec
29. září 2014, 00:00

Na Moravě se ve velkém podvádí s vínem. Ničí to menší poctivé vinaře

Jaroslav Javornický, majitel moravského vinařství Spielberg, na letošní rok hned tak nezapomene, stejně jako ostatní vinaři. Po velmi slibném jaru a teplém slunečném červenci přišly v srpnu chladné lijáky, které spoustu vinic zalily vodou. Jeden z nejslibnějších vinných ročníků se rázem proměnil v pohromu. Uprostřed vinobraní sedíme s Javornickým ve firemním sklepě Spielbergu v Archlebově a vinař se trpce usmívá: „Každý rok se novináři ptají vinařů: Jaký bude na Moravě rok? Na Moravě nikdy není úplně špatný rok, protože se sem spousta vína vždycky doveze.“ Letošek tak slibuje rekord.

Dovozem myslí levné a často zločinně nekvalitní víno, které se k nám ve velkém legálně i načerno dováží buď jako hrozny, nebo i mok především ze Slovenska, Maďarska, Srbska nebo Itálie a jež vinaři (z velkých vinařství i menších známých jmen) často míchají do láhví i sudů, které pak prodávají jako moravskou produkci. Jde o složitý problém, který ničí nejen reputaci moravského vinařství, jež se po čtyřiceti letech bolševického temna pomalu vzmáhá, ale také proti sobě štve vinaře; především ty tradiční a menší s vlastními vinicemi a velká vinařství, zajišťující si svou masovou hypermarketovou produkci hrozny nakoupenými v zahraničí.

BaSta maFIa!

„Je to velký problém. Už to má dokonce takový efekt, že nám restaurace říkají, že od nás nebudou brát víno, protože ho pančujeme, a že si ho proto radši dovezou z Itálie,“ vysvětluje mi ve svém vinařství v moravské Kašnici několikanásobný vinař roku a předseda Vinařské asociace (VA) Josef Valihrach. Právě VA, sdružující menší vinaře s produkcí do 400 tisíc litrů ročně, nyní zorganizovala petici proti novým průvodním dokladům pro přepravu a uskladnění vína nad sto litrů. Je to typická ironie: novou průvodkou reagovaly ministerstvo zemědělství a Státní zemědělská a potravinová inspekce (SZPI) na černé dovozy vína, které ničí jméno poctivým vinařům jako Valihrach; doklad měl vše zjednodušit. Nakonec podle VA vše jen komplikuje, jak se ve státní byrokracii občas přihodí, takže se od ní distancoval také Svaz vinařů, sdružující i velká vinařství. „Nikdo z nás netouží po zbytečně komplikované a zatěžující administrativní zátěži. Bohužel, a to říkám proto, že by vše pravděpodobně dopadlo jinak, ty orgány, které za tím stojí, ať již ministerstvo zemědělství, nebo SZPI, s námi připravovaný systém nekonzultovaly,“ píše předseda Svazu vinařů Tibor Nyitray v dokumentu. A nejen to. „Když jsme náš boj ohlašovali, tak jsem několikrát upozorňoval, že nebude lehký. Uvědomme si, že jeho výsledkem by měla být eliminace mafiánských seskupení, která protizákonnými postupy dosahují pravděpodobně miliardových zisků. A to na úkor poctivých vinařů, kteří ve své činnosti respektují zákony a v souladu s nimi se snaží uplatnit své víno na trhu,“ pokračuje.

Podvody s vínem připomínají začarovaný kruh, v němž neexistuje jediný viník. Vinaři sice na pančování vydělávají velké peníze, bez viny ale nejsou ani zákazníci, kteří sice chtějí moravské víno, obvykle však za nejnižší cenu, i když právě na tohle rádi zapomínají v průzkumech zákaznického chování. Trh ničí i naše méně vznešená tradice pití vína ze sudů nebo PET láhví, u nichž se podvádí úplně nejvíc. Sud můžete plnit sebehoršími patoky donekonečna, pokud u toho někdo neoslepne nebo neumře jako v případě pančované kořalky.

Ostatně sudové víno, byť samozřejmě jen své původní, prodává ve svém vinařství i Valihrach. „Nemám to rád, ale musím ho tady mít,“ popisuje paradox tuzemského trhu zaměřeného stále spíše na kvantitu než kvalitu.

Sudovým vínem se při svém vzniku zabývala i Vinařská asociace, když si psala stanovy. Například Vladimír Železný, majitel vinařství Tanzberg, jehož největší hodnota tkví vedle moderních výrobních technologií právě v kvalitních vinicích, prosazoval pro její členy nejen zákaz používání cizího vína, ale také sudového prodeje. Kvůli oblíbené tradici neuspěl.

Přitom z údajů Svazu vinařů vyplývají jasná fakta. Zaprvé že u nás za posledních šest let vzrostla spotřeba vína o 25 procent, i když domácí produkce zůstala stejná, a přiznaný dovoz v posledních dvou letech dokonce klesl.

Nebo jinak: Vypijeme výrazně více vína, než vypěstujeme, vyrobíme i oficiálně dovezeme. Zadruhé, i při jeho vyšší spotřebě ubyl prodej vína v maloobchodu (především v síti hypermarketů, kde se prodá 70 procent vína) o 11 procent. Ani v tom není velká magie: kouzlo dělají laciné vinné šenky, jejich sudy s často strašidelným mokem a naše PET láhve.

„Z uvedeného se dá konstatovat, že prodej zhruba 400 až 500 tisíc hektolitrů v hodnotě cca dvě až tři miliardy korun se přesunul do segmentu nově vzniklých prodejních, nebo spíše výčepních míst čepovaného vína. Tato místa a jejich obraty se pohybují spíše v rovině černé nebo šedé ekonomiky, mimo dohled kontrolních a daňových orgánů, které na takový nárůst těchto míst nejsou připraveny,“ uvádí Svaz vinařů. Podle něj se odehrává až pětina tuzemského trhu s vínem načerno, čímž stát přichází o víc než půlmiliardu korun na DPH a další půlmiliardu na dani z příjmů.

Slovenská moravská dokonalost „Je to cesta do pekla, protože podvody devalvujete vlastní jméno. Navíc tím ale devalvujete i jméno tradičních místních odrůd. Klamání zákazníků je brutální,“ říká Jiří Maděrič, v boji proti podvodům s vínem angažovaný mladý vinař ze stejnojmenného rodinného vinařství z Moravského Žižkova. Sedíme spolu v rodinném penzionu a řeč není pouze o laciných sudových vínech. I na víně lze totiž vydělat dvojím způsobem: buď prodáváte s vyšší marží menší a kvalitnější objem, nebo naopak, což je cesta většiny našich vinařů.

První model praktikují spíše menší vinaři s vlastními vinicemi dodávající restauracím, lepším vinotékám a privátní klientele, ten druhý větší vinařství zásobující hypermarkety. Někteří vinaři ale kombinují obojí, což je zřejmě úplně nejhorší. Neničí tak jméno pouze masovým producentům vína, kteří stejně žádné nemají, ale především menším vinařům s vlastním vínem, kteří ekonomicky často bojují. Hlavně ale ničí sami sebe.

Třeba známý a vinaři uznávaný i zatracovaný Tomáš Krist (ten odmítl pro tento článek rozhovor) z Milotic, jehož moravští vinaři označují za muže dvou tváří. Krist je šampion v oblepování vín medailemi i z nejobskurreport nějších vinných soutěží, protože ví, že na neinformované zákazníky platí, přestože se na soutěžích (kde vydělají všichni kromě koncových zákazníků) medaile často prodávají. Některé jeho láhve se proto pyšní i sedmi plackami, zřejmě světový rekord.

Kristovy KEG sudy však zdobí i tekutý obsah pochybného původu a kvality. Například web Potravinynapranýři.cz eviduje několik jeho vín, v nichž kontrola objevila myšinu.

Ta se popisuje následně: „Chuť připomínající myší výkaly, v ústech se mění na nepřijatelnou až po několika vteřinách.“ V kategorii falšovaných potravin web eviduje i víno od Zámeckého vinařství Bzenec, vítěze posledního Salonu vín. V KEG sudu kontrolovaném letos v březnu bylo příliš etanolu z přidaného cukru; příznačně šlo o víno maďarského původu, ovšem vyrobené v Česku.

Nejen Krist, jenž u Milotic postavil nové megavinařství za desítky milionů korun, zbohatl na prodeji v Česku oblíbené sladké Pálavy, jíž se u nás vypije mnohem víc, než vypěstujeme. Proto se k nám dováží hlavně ze Slovenska, jak upozorňuje i zpráva Svazu vinařů, který požaduje, aby se podezřelý vinný obchod mezi Českem a Slovenskem začal konečně šetřit. Jenže i ze Slovenska se k nám podle statistik doveze více Pálavy, než tam vypěstují. „Klidně i desetkrát víc,“ odhaduje Maděrič. Podle něj na Slovensku pracují s vínem ještě větší „divočáci“ než u nás a dělají ho i z kukuřice.

Cesta „české“ Pálavy tak bývá klikatější: z Moldavska, Makedonie nebo Itálie, kde v posledních letech vznikla spousta černých vinic, se na Slovensko doveze laciný sladký mok připomínající víno, tam se z něj smícháním se slovenskou Pálavou udělá slovenská Pálava a ta se převeze do Česka. Tady se z ní v KEG sudu nebo i v láhvi stane v Česku vyrobená Pálava s původem na Slovensku. Chutná sice příšerně, zato je ale pohádkově levná. Samozřejmě že informace o původu vína bývá mnohem hůře čitelná než informace o místě výroby a o třetí zemi se nedovíte ani ň.

„Tito vinaři vytvářejí konkurenci, která je nákladově výrazně nižší,“ říká enolog a vinař Pavel Buriánek. Nejen to: falšované víno natolik zničilo trh, že se dnes bere za správnou chuť Pálavy ta pančovaná, a ne ta, již na Moravě udělají pouze z vlastních hroznů. Skoro jako byste podezřívali „buřtík“ Andreje Babiše, jemuž speciální zákon přisuzuje neobvykle štědré složení, že chutná jako skutečný buřt.

Pět set litrových láhví stahovalo z prodeje letos v létě kvůli syntetickému glycerolu Víno Mikulov patřící pod Bohemia Sekt. Původem šlo o slovenský Müller Thurgau, do nějž se umělá přísada, stejně jako do jiných laciných vín, přidává, aby byl aspoň trochu pitelný. Na rozdíl od metanolu nezabíjí ani neoslepuje, přidávat se ale nesmí. Vinařství, prezentující se sloganem „Moravská vinná dokonalost“, nepřiznalo podvod; naopak za oběť slovenského podvodu označilo samo sebe. Jednatel společnosti Bohemia Sekt Ondřej Beránek nicméně uvedl, že kvůli nedostatku vlastních hroznů chce vinařství investovat do nových vinic sto milionů korun. „Teď koupí vinice od těch, které levnými dovozy zničili,“ komentuje situaci moravský vinař, který si nepřál být jmenován.

„Většina vinařů je poctivá. I tak jsem ale skeptický, pokud jde o černý trh s vínem,“ říká Maděrič, i když sám vypracoval návrhy k nápravě situace, především více celních kontrol na hraničních přechodech, kudy k nám cisterny plné vína jezdí. Důvodem nejenom jeho skepse je i to, že nejvíc se dovozy týkají největších vinařství, která platí státu nejvyšší daně a vládnou i největší lobbistickou silou. „Málokdo má koule vyšlápnout si na Bohemia Sekt,“ říká menší moravský vinař. Situace proto bývá paranoidní: na webu se vzájemně špiní podvodníci s vínem, kdo z nich podvádí víc.

Vína z Moldavska, vína z Maďarska Podle Javornického se tuzemské vinařství dodnes nevzpamatovalo ze dvou těžkých ran.

„Tou první byla špatná privatizace moravského vinařství. Kvůli vinné soběstačnosti jsme za komunistů měli nadměrné výrobní kapacity neodpovídající tradiční velikosti moravského vinařství, což privatizace nevyřešila. Druhou ranou byly naše přístupové dohody s EU ohledně výměry vinic. Ponechali jsme si megavýrobní kapacity, redukcí vinic jsme ale současně zašpuntovali vlastní pěstební kapacity. Právě rozdíl mezi nimi dnes řeší legální i černé dovozy vína,“ myslí si majitel Spielbergu.

Změnil se ale i trh s vínem. Zatímco v 90. letech moravské víno nikoho moc nezajímalo včetně hypermarketů, zhruba před deseti lety se situace začala měnit. Češi v sobě objevili patriotismus, bohužel však bez potřeby patrioticky za tuzemská vína více utrácet. Hypermarkety, které jako obvykle změnu našeho chování zaznamenaly jako první, vytvořily tlak na vinaře, aby produkovali více vína, ovšem za stejnou cenu. „Za posledních deset let ceny vína moc nevzrostly, zatímco náklady na jeho výrobu jsou výrazně vyšší,“ říká Maděrič. Právě dovozy laciného vína tento rozdíl zaplatí.

Podle Javornického se proto tuzemská vinná produkce pořád nemůže dostat na reálné ceny. V hypermarketech lidé stále koupí láhev za 70 korun, ještě horší je ale situace ve vinotékách nebo spíš stáčírnách. V těch si vlastní jméno rádi ničí i sami moravští vinaři. „Ve Velkých Pavlovicích je vinař, který ve své vinotéce prodává osm druhů sudových vín. Něco je jeho vlastní tramín nebo veltlín, zbytek ale prodává jako dovoz z Maďarska,“ říká Buriánek.

Což je vlastně ještě celkem fér: aspoň že dotyčný maďarské víno neprodává jako své vlastní moravské. Je tu ale i jiná ironie: Vinařský fond platí z příspěvků vinařů nákladnou reklamní kampaň se sloganem Vína z Moravy, vína z Čech, již někteří vinaři považují za nejefektivnější vyhození jejich vlastních peněz. To ale není ještě nejhorší. Sami vinaři upozorňují, že billboardy na vína z Moravy i Čech platí i podvodníci, kteří k nám načerno vozí cizí vína.

Už to má dokonce takový efekt, že nám restaurace říkají, že od nás nebudou brát víno, protože ho pančujeme, a že si ho proto radši dovezou z Itálie. Z údajů Svazu vinařů vyplývá, že vypijeme výrazně více vína, než vypěstujeme, vyrobíme i oficiálně dovezeme. 2 miliony hektolitrů vína se ročně spotřebuje v Česku.

20 litrů vína je roční spotřeba vína na osobu.

3 miliardy korun se v Česku zaplatí za vína vypitá ve vinných výčepech. Z Moldavska či Makedonie se na Slovensko doveze laciný sladký mok připomínající víno, tam se smíchá se slovenskou Pálavou, ta se převeze do Česka.

20 procent trhu s vínem v Česku, tedy zhruba pětina, se odehrává v rámci šedé ekonomiky.

60 procent domácí spotřeby tichých vín pokrývá dovoz.

25 procent o tolik vzrostla v Česku spotřeba vína.

70 procent vína se prodá v supermarketech.

50 000 lidí v Česku pracuje ve vinařství.

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče