Šumava a právo na obecné blaho

29. dubna 2013, 00:00 -
29. dubna 2013, 00:00

Je vědecké hledisko tím nejvýznamnějším faktorem při tvorbě zákona? Má být zákonodárce arbitrem vědeckých sporů?

Tímto článkem se jako právník pouštím na tenký led ekologie, která je doménou osob zcela jiného vzdělání.

Jako obyvatele šumavské obce se mě však tanečky kolem zákona o Národním parku Šumava blízce dotýkají, a tak se pokusím o komentář návrhu zákona, který předložilo Zastupitelstvo Plzeňského kraje, z pohledu právníka.

Možná nemám ten správný odstup, ale připadá mi, že se Šumava stala místem střetu vědeckých i pavědeckých studií, diskusí i sporů, kdy emocemi nešetří ani jedna, ani druhá strana. Celý spor je médii poněkud zjednodušen na kůrovce – hubit, či nehubit, kácet, či nekácet. Nechci a ani nemohu hodnotit, jaké důsledky bude nebo by mohla mít realizace jednoho či druhého experimentu pro budoucnost Šumavy. Jde o hlubší právní problém: čí hlas má vyslyšet zákonodárce, když se má rozhodovat o budoucnosti významného – a osídleného – území.

Poprask v zahraničí K napsání tohoto článku mě přiměly i poměrně hojně medializované názory zahraničních vědců na danou tematiku. Namátkou titulek: Zastavte zkázu Šumavy, píší vědci z ciziny nebo informace o tom, že o situaci na Šumavě jednala mezinárodní organizace (Společnost pro ochranářskou biologii) v Aucklandu (!).

Má být skutečně rozhodujícím kritériem pro tvorbu zákona stanovisko zahraničních vědců? Naschvál pokládám otázku, která je provokativní. Nechci v žádném případě hrát na národní strunu a vzbuzovat emoce ochránců vlasti, kteří se proti cizákům hrdinně postaví.

Každá ze stran má možná svůj díl pravdy. Zákon, a to nejen ten o Šumavě, však nemůže hodnotit vědeckou pravdu a názory vědců nemohou být jediným kritériem při legislativní činnosti. Salus populi suprema lex esto, blaho lidu ať je největším zákonem, řekl Cicero – a tato věta by měla být pro zákonodárce základním východiskem.

A pojďme se i z tohoto pohledu podívat na návrh nového zákona. Zastupitelstvo Plzeňského kraje, které by mělo respektovat vůli svých voličů, předložilo v roce 2011 Poslanecké sněmovně svůj návrh zákona o Národním parku Šumava, protože mělo pocit, že zákon Plzeňský kraj potřebuje, a vláda se nemá k tomu, aby jej Sněmovně předložila sama.

Vláda reagovala dopisem premiéra Nečase ze srpna 2011, ve kterém je návrh en bloc odmítnut s tím, že vláda, vědoma si potřebnosti takového zákona, sama jeho návrh intenzivně připravuje… A připravovala až do minulého týdne, kdy jej schválila. Pokud ministerstvo Sněmovně svůj návrh dlouho nepředkládalo, je zřejmě logické a správné, že se Sněmovna po dvou letech začala zabývat zákonem předloženým Zastupitelstvem Plzeňského kraje a v únoru letošního roku jej pustila do druhého čtení.

Najít kompromis Je pravda, že v tom okamžiku přestalo jít jen o spor mezi odpůrci a zastánci kácení uschlých stromů a jejich následného ekonomického využití. Spor je vyostřen tak, že co je nebo by se mohlo jevit jako ekonomické, je šmahem odsouzeno jako neekologické. Typickým případem je komentář k navrhovanému obhospodařování pozemků zařazených do první zóny. V návrhu zákona je výslovně uvedeno, že pozemky v první zóně by měly tvořit „ekosystémy vyžadující minimální přímé zásahy člověka“ a omezené zásahy, které by na nich bylo možné provádět, by musely být vedeny „s cílem zachovat, podpořit nebo obnovit samořídicí funkce ekosystémů“. Poslanec Viktor Paggio toto ustanovení komentoval nezdvořile tak, že vizí Plzeňského kraje je plantáž prken, hezký hospodářský les. Ať se na mě nezlobí, ale nic takového se z textu předloženého zákona vyčíst nedá.

Neméně ostře vyrazili odpůrci zákona do boje za zachování nezastavěné Šumavy.

A hrají pěkně do noty všem, kteří každého, kdo si troufá postavit v národním parku něco většího než krmelec, a dokonce stavbu využívat k podnikání (tedy k zisku!), považují za neekologického prznitele národního bohatství.

Měl by však takový hlas, byť přednášený s patřičným patosem, být tím rozhodujícím, co by mělo zákonodárce ovlivňovat při projednávání a schvalování zákonů?

Dobří vědci jsou zpravidla i filozofy. Vědí, jak pomíjivá v čase může být vědecká pravda, i když jsou právě o té své naprosto a beze zbytku přesvědčeni. Na otázku z titulku odpovídám: Zákonodárce nemůže být tím, kdo vědecký spor rozhodne. Je správné, když se seznámí s vědeckými stanovisky, ale pokud rozhoduje o osudu zákona, který se dotkne určité skupiny lidí – obyvatel daného území – je nutné, aby se seznámil i s jejich stanovisky a aby vzal v úvahu i jejich zájmy. Úkolem zákonodárce je, aby našel kompromis mezi vědeckým experimentem a zcela přirozenými ekonomickými a kulturními potřebami lidí, kteří v daném místě žijí a chtějí žít – a aby se mu podařilo uvést do praxe zmíněnou Ciceronovu poučku.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče