Strašidlo jménem deleveraging

23. července 2012, 00:00 - Jan Frait, Petr Hlaváč
23. července 2012, 00:00

V Evropě rostou obavy z neuspořádaného oddlužení bank. Závažnější dopady by měly hlavně dražší úvěry pro podniky

Česká národní banka ve Zprávě o finanční stabilitě 2011/2012 konstatuje, že hlavním rizikovým scénářem pro českou ekonomiku v následujících dvou letech zůstává propad ekonomické aktivity v důsledku krize v eurozóně, kde se rozvíjí negativní smyčka mezi veřejnými financemi, reálnou ekonomikou a finančním sektorem. Otevřená systémová krize z konce loňského roku byla sice dočasně utlumena, ale obnovená stabilita zůstala velmi křehká a rychle ji začaly narušovat narůstající problémy v rozvahách bank, konkrétně nedůvěra ve vykazovanou kvalitu aktiv, pochybnosti o dostatečnosti opravných položek vytvářených oproti úvěrům v selhání a obavy z odkladu přiznání úvěrového rizika.

V reakci na nárůst nedůvěry začali někteří evropští regulátoři nejprve po bankách požadovat, aby držely více kapitálu a nad rámec toho ještě „konzervační“ polštáře či rezervy proti potenciálním ztrátám a aby přešly ke stabilnější struktuře financování (tj. aby navázaly poskytované úvěry ve vyšší míře na domácí vklady a zdroje získané vydáváním dlouhodobých dluhopisů). Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) pak v prosinci 2011 přijal doporučení adresované největším evropským bankám, aby do poloviny roku 2012 navýšily kapitálovou přiměřenost minimálně na devět procent kmenového kapitálu. V návaznosti na situaci v bankovních sektorech a zvýšené regulatorní požadavky ale začaly vznikat obavy z tzv. neuspořádaného deleveragingu („oddlužení“). Tím je míněno riziko, že banky budou navyšovat či alespoň udržovat svou kapitálovou přiměřenost tak, že namísto získávání dodatečného kapitálu budou snižovat rizikově vážená aktiva prodejem aktiv či omezením úvěrování, což omezí již tak slabý hospodářský růst a promítne se zpětně v dalším zhoršení kvality úvěrových portfolií. Obavy z neuspořádaného deleveragingu zvýšila lednová data ECB z pravidelného průzkumu úvěrových podmínek v eurozóně, která naznačila, že v posledním čtvrtletí loňského roku přistoupily banky v této oblasti k prudkému zpřísnění.

Rostoucí regulatorní nejistota Jsou obavy z deleveragingu namístě? V první řadě je nutno konstatovat, že tento proces není sám o sobě něčím překvapivým. Obzvláště v eurozóně je deleveraging nezbytnou a přirozenou reakcí systému na předchozí nabobtnání rozvah. Pro ilustraci lze uvést, že celková aktiva bank v eurozóně dosahovala letos na jaře 33 tisíc miliard eur (350 procent HDP eurozóny), zatímco v ČR pouze 4700 miliard korun (125 procent HDP). Bankovní úvěry domácímu privátnímu sektoru v poměru k HDP činí v eurozóně 124 procent, přičemž v ČR obdobný podíl dosahuje 57 procent HDP.

Podstatné je tedy spíše to, jak bude deleveraging probíhat. Zda „dobrým“ nebo „neuspořádaným“ způsobem. Za dobrý způsob lze označit například snížení rozsahu „neúvěrových“ operací, u nichž často nejsou banky schopny dostatečně posoudit rizika. V případě neuspořádaného deleveragingu by pak docházelo spíše k tomu, že banky by v bilancích ponechaly problematická aktiva a na přísnější regulaci by reagovaly omezením běžného úvěrování privátního sektoru. Riziko, že nemalá část deleveragingu bude neuspořádaná, není přitom v eurozóně zanedbatelné.

Je nesporné, že za problémy evropských bank stojí v převážné míře hříchy z minulosti, konkrétně příliš uvolněné úvěrové podmínky v průběhu boomu a neudržitelné obchodní modely. V průběhu krize však tyto problémy začala stále více prohlubovat zvyšující se regulatorní nejistota. Ta se týká nejen způsobu, jakým dosáhnout navýšení a zkvalitnění regulatorního kapitálu. Zejména velké mezinárodní banky kromě toho nemají stále vyřešeno dlouhodobé zajištění zdrojů pro financování aktiv a jsou stále více závislé na likviditě čerpané od centrálních bank. Nelze vyloučit, že při naplňování nových kapitálových a likviditních požadavků budou banky narážet na nedostatečný zájem investorů o nově vydávané akcie nebo dlouhodobý dluh. Toto riziko nezanedbatelně posilují nadnárodní a někdy i národní autority postupným zvyšováním již tak vysoké míry nejistoty investorů a věřitelů bank tím, že postupně otevírají diskusi o celé škále dalších nových regulací s obtížně kvantifikovatelnými dopady a zvažují nové specifické daně pro finanční instituce. A aby toho nebylo málo, přišli evropští úředníci a politici v posledních týdnech s obtížně interpretovatelnou myšlenkou bankovní unie, která by měla zásadně změnit regulatorní a dohledový rámec evropského bankovnictví. Vystrašení dlužníci Existují i faktory, které riziko neuspořádaného deleveragingu snižují. Negativní zprávou rozhodně nebude, když v zemích, které prošly úvěrovým boomem a bublinou na trhu nemovitostí, v několika dalších letech neporoste, či dokonce poklesne objem úvěrů poskytnutých domácnostem. Je normální, že po splasknutí dluhově financované bubliny a propadu cen nemovitostí i finančních aktiv značný počet domácností zareaguje na dramatické zhoršení poměru mezi tržní cenou držených aktiv a závazků. Uvědomí si, že aktiva jsou jednoduše znehodnocena, zatímco původní dluhy sloužící k jejich nákupu zůstaly v nezměněné výši. Racionální reakcí domácnosti na takto vzniklou nerovnováhu je snaha co nejrychleji umořit dluhy. Jinými slovy, domácnosti více spoří a méně utrácejí a investují. Bankám to na jedné straně snižuje výnosy, ale na straně druhé to omezuje tlak na kapitál a zdroje.

Závažnější by ale bylo, pokud by dlouhodobější stagnaci či pokles vykazovaly úvěry do podnikového sektoru, který s výjimkou segmentu nemovitostí ve většině zemí Evropy výrazně zadlužený není. Zejména exportéři bývají značně citliví na dostupnost úvěrů k financování mezinárodního obchodu. Obavy z takového vývoje jsou zesilovány právě potenciálními vedlejšími efekty nových regulací finančních institucí, které vytvářejí podněty ke zvýšeným investicím do vládního dluhu na úkor méně likvidních privátních aktiv. Pokud by se deleveraging projevil i vyššími úrokovými sazbami z úvěrů, ovlivnilo by to schopnost řady klientů splácet existující úvěry. Vývoj úrokových sazeb z klientských úvěrů přitom bude ve významné míře závislý zejména na poptávce vlád po úvěrových zdrojích. Pokud by se vládám nedařilo pokračovat ve snižování strukturálních schodků veřejných financí nebo pokud by se rozhodly reagovat na slabou ekonomickou aktivitu obnovením fiskální expanze, mohl by se časem začít prosazovat tradiční vytěsňovací efekt deficitů veřejných rozpočtů.

Riziko, že privátní věřitelé ve vyspělých zemích budou v příštích letech vystaveni výrazně vyšším úrokovým sazbám z úvěrů, zůstává nicméně poměrně malé. Naděje, že úvěrové sazby příliš neporostou, vychází z pravděpodobného vývoje nabídky úspor ve srovnání s poptávkou po nich. Již před krizí vytvářely tlak na úrokové sazby směrem dolů přebytky úspor z asijských ekonomik, které byly přesunovány do západních ekonomik i prostřednictvím záměrné politiky slabých měn. V pokrizových letech se globální přebytek úspor ještě zvýšil v souvislosti s nízkou poptávkou nefinančních podniků po investicích doprovázenou v řadě zemí zvýšením míry úspor domácností.

Běh na dlouhou trať Lze předpokládat, že v řadě zemí je deleveraging spíše na počátku a bude dlouhodobějším fenoménem. Tento vývoj se týká primárně eurozóny, kde na rozdíl od USA či Velké Británie celkové úvěry privátnímu sektoru ani v průběhu krize významnější pokles v podstatě nezaznamenaly a kde se celkový pákový poměr u bank snížil pouze díky navýšení kapitálu (viz graf). Rovněž zkušenosti s dřívějšími finančními krizemi napovídají, že po boomu úvěrů na nákup nemovitostí přijde období jejich propadu. Rychlost a nákladnost deleveragingu bude v eurozóně záviset na tom, zda se její autority vyhnou chybám z předcházejících let, kdy podcenily rozsah problému. Vysoce pravděpodobné je však to, že deleveraging bude po nějakou dobu utlumovat růst nominálních příjmů přes obě základní složky – hospodářský růst i inflaci. A to bude vytvářet i při nízké úrovni úrokových sazeb z úvěrů ne zrovna příznivé prostředí z hlediska splácení dříve přijatých úvěrů.

Zejména velké mezinárodní banky stále nemají vyřešeno dlouhodobé zajištění zdrojů pro financování aktiv

Vývoj celkových aktiv, kapitálu a leverage bank eurozóny (v %, bazický index, březen 1998 = 100)

leverage ratio

pozn.: Leverage ratio je podílem hodnoty celkových aktiv a kapitálu.

pramen: ECB

O autorovi| Jan Frait, Petr Hlaváč * Česká národní banka

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče