Šrílanská odysea

08. února, 00:00 - Petr Weikert
08. února, 00:00

Pátrání po hrobu slavného spisovatele je podobné sci-fi, jaké v dobách své největší slávy psal

Každý, kdo přemýšlí nad tím, že by sbalil batoh a odjel za teplem Šrí Lanky, by si měl přečíst následující historku. Z pohledu života v jihovýchodní Asii asi nejlépe vystihuje to, nač je důležité se připravit.

Scéna: Kolombo, hlučná a zaprášená ulice před nádražím Maradana. Obsazení: Evropané s batohy a plánem navštívit hrob spisovatele Arthura C. Clarka.

vZHŮru na HŘBitov

V hlavním městě Šrílanské demokratické socialistické republiky Kolombu mají oproti zbytku země jednu velkou dopravní novinku – taxametry v tříkolkách zvaných tuk tuk. Na rozdíl od pražských taxikářů se je ti místní ještě nenaučili upravovat a jízda vyjde Evropana na pár kilometrech zpravidla o několik stovek procent levněji než usmlouvaná suma za tuk tuk bez taxametru.

Turisté tedy zastavují tříkolku s taxametrem a ptají se, zda řidič zná cestu ke hřbitovu ve čtvrti Borella, kde slavný spisovatel od roku 2008 odpočívá. Za pár týdnů bude mít výročí úmrtí. Řidič říká, že zná, a zapíná taxametr.

Ač autor tohoto textu strávil v Asii v různých zemích za posledních pět let řadu měsíců, vždycky se nachytá. Taxikář totiž pokaždé řekne, že ví, kam jet, aby měl ryto. Ve skutečnosti to většinou netuší; a netušil to ani nyní. Po pěti minutách jízdy se znovu zdvořile zeptal, kam to cestující chtějí jet. Dostal stejnou odpověď, které opět nerozuměl. Klíčové bylo slovo hřbitov, „cemetery“, protože název čtvrti Borella po chvíli pochopil.

Cestovatelé se snažili různými posunky řidiči vysvětlit koloběh života. Že se člověk nejdříve narodí, pak je dospělý, posléze zestárne a pak zemře. A když zemře, dají ho na hřbitov – cemetery. Taxikář kýval, ale nerozuměl. Tady je důležité říci, že to není zlý naschvál. Lidé v zemi odkývají skoro všechno. Jsou prostě hodní, rádi vyhoví a nechtějí ve vás nechat pocit, že jste nespokojení.

V ranní zácpě, pod výfuky kouřících autobusů, za neustálého troubení a přes nefunkční semafory řidič objíždí jiné tuk tuky a snaží se jim zprostředkovat to zvláštní slovo určující cíl jeho cesty – cemetery. Ani nikdo z ostatních ale nerozumí. Osádka vozu si nakonec vzpomene, že blízko hřbitova je Královský golfový klub. Řidič kývá, že rozumí, ale vy už víte, co to znamená.

Zázračné uzdravení

Zkrátím to. Jako každá bezvýchodná situace v Asii i tohle nakonec dobře dopadlo. Vystupujeme na prostranství před válečným hřbitovem a taxikář se ptá, jestli chceme foto. Zastavil totiž před vozíčkářem ve vojenské uniformě, s nímž se prý můžeme vyfotit. A tady je další věc, na kterou je potřeba se v praktickém životě připravit. Když někdo nabízí fotku, myslí tím žádost o peníze. Že byste měli zaplatit, se ale dozvíte až nakonec. Stejně jako když někdo nabízí na ulici nezištně, že vás dovede, kam potřebujete, nebo prostě jen něco ukáže. Ač autor těchto řádek obvykle potřebné obdaroval, něco mu říkalo, že tohle je už nad obvyklou místní míru.

Hřbitov v Borelle je tichá a rozlehlá oáza v rušném velkoměstě. Rostou tu nejstarší stromy v Kolombu, což je dílem dáno také tím, že většina ostatních padla za oběť zástavbě.

Zřízenec, který na hřbitově zametá listí, pak ukáže cestovatelům místo posledního odpočinku sira Arthura. Je to malý hrob s barevnou fotkou a citátem: Nikdy nevyrostl, ale nikdy nepřestal růst. Vedle je hrob Leslieho Ekanayakeho. Návštěvníci místa pro něj používají termín kamarád. Zřízenci, kteří se sem seběhli z okolí, říkají „boyfriend“. Leslie zemřel v sedmdesátých letech po pádu z motorky, vedlejší hrob patří jeho rodičům.

Sám Arthur C. Clarke žil na Šrí Lance od konce padesátých let. Podle jeho tvrzení to bylo kvůli potápění, zčásti patrně také kvůli bisexualitě, která byla v tradiční společnosti v té době odsuzována. Od konce osmdesátých let byl upoután na invalidní vozík, přesto pokračoval v literární tvorbě a v roce 2000 obdržel od britské panovnice rytířský titul.

Zřízenci jeho listím zapadaný hrob před návštěvníky rychle uklízejí. Ochotně podají z jiného hrobu stojánek na vonnou tyčinku, kterou příchozí zapalují. Dým stoupá nahoru k nebi, kam i on obracel v románech svůj zrak. Je to velmi tichá chvilka, kterou přeruší až jeden ze zřízenců nataženou rukou s žádostí o peníze. Cizinec namítá, že přece má práci a že se to tady nehodí, ale on se nedá.

Nabízený menší obnos uraženě odmítá. Ukazuje kolem sebe na ostatní, že se bude muset dělit, a žádá víc. Nedostane nic.

Při odchodu ze hřbitova míjejí návštěvníci místo, kde seděl válečný veterán, se kterým se bylo možné vyfotit. Podle věku to mohl být maximálně veterán z občanské války proti Tamilským tygrům. Už tu nesedí. Zůstal jen prázdný vozík; invalida vstal a odešel.

Šrílanská top místa

Jako úvod do praktického života v jihovýchodní Asii je předchozí historka více než dostačující. Samotná Šrí Lanka patří mezi cestovatelské cíle, které je přes obvyklé nepohodlí důležité navštívit. I na tak zdánlivě malém ostrově je totiž možné vidět ohromnou rozmanitost: zamlžené hory a čajové plantáže, nekonečné pláže, města se starověkými památkami, desítky metrů vysoké dágoby, obří Buddhovy sochy, skalní chrámy a ruiny, které snad kdysi vybudovaly staré civilizace.

K tomu patří velmi pikantní jídlo, přeplněné vlaky i autobusy, srdeční lidé, chaos a hluk, které dohromady vytvářejí pestrý obrázek jedné malé země.

Cesta obvykle začíná příletem do hlavního města Kolomba, kde je mezinárodní letiště.

Prezident Mahinda Radžapaksa sice nechal ve své rodné provincii postavit za 200 milionů dolarů ještě jedno, kromě povinných letů lokálních aerolinek tam ale žádná významná společnost nelétá.

Od Kolomba směrem na jih se po východním pobřeží táhnou letoviska, kam není moc účelné jezdit. Velké hotely stojí kolem sta dolarů za pokoj a trávit tam dovolenou je úplně stejné jako trávit ji v kterémkoli obdobném resortu jinde. Jednoduše řečeno, kvůli tomu člověk na Šrí Lanku jezdit nemusí. Lze se sice ubytovat levněji mimo hlavní pláže (ty jsou například v Bentotě obvykle prázdné, protože hosté tráví dny u bazénů), nutno ale počítat s tím, že život ve městě je uzpůsoben cenám a zvyklostem v resortech.

Cestovatelsky zajímavá část, alespoň co se plážového života týče, začíná na jihu ostrova za městem Galle. I ono samotné stojí se svou starou vojenskou pevností a koloniálními domy za návštěvu, postačí ovšem jedno odpoledne. Pláže v Mirisse, Midigamě nebo Tangalle jsou čisté a takřka prázdné. Lemují je útulné guesthousy stojící buď u rušné silnice blízko pláže, nebo utopené hlouběji v džungli. Člověk tam musí počítat s neustálou přítomností přírody, tedy hmyzu, a také s tím, že domky bývají vlhké, ale to k Asii prostě patří. Velmi oblíbená, zejména mezi surfaři, je také Arugamská zátoka se svojí nezávislou atmosférou.

Ta už je ovšem na západním pobřeží, kde od prosince do jara častěji prší.

Prostředek ostrova je zeleným rájem Šrí Lanky. Kopce pokrývá střídavě džungle a čajové plantáže. Turista by měl být připraven na déšť a chlad, spát se dá jen v mikinách.

V oblasti je také Adam’s Peak, tedy vrchol s nekonečnými schody, kde podle legendy vstoupil poprvé Adam po vyhnání z ráje na zemi. Jeho zmenšenina se pak jmenuje Little Adam’s Peak. Byť kromě názvu nemá s horou nic společného, leží v oblasti u města Ella, která je lépe dostupná. U Elly se také nachází řada továren na čaj, které je možné navštívit a seznámit se se zpracováním čaje. Ve středu ostrova turisté navštěvují i Hortonské pláně, ideální na dlouhé výlety.

Pokud cestovatelé odjedou z hor dolů směrem na sever, čekají je starobylé památky.

Třeba rušné město Kandy s chrámem, kde místní přechovávají údajný zub samotného Buddhy, který mu byl vyjmut na pohřební hranici. Na skále u vesnice Sigiriya jsou zase pozůstatky dávného osídlení. Vědci dodnes přesně nevědí, jestli šlo o město zapomenuté civilizace, či jen o náboženský komplex. Náročná cesta po úzkých schodech ovšem není nic pro ty, kdo trpí závratěmi. Velmi navštěvované jsou také buddhistické památky v Polonnaruwě nebo Anuradhapuře. Tamní příRůzní rodní oblast posetá vysokými dágobami nebo chrámem, kde roste dva tisíce let stará odnož stromu, pod nímž meditoval Buddha, se dá pohodlně projet na kole nebo na skútru.

Hlavním symbolem Šrí Lanky je slon. Bylo by skoro nemožné opustit ostrov a nevidět slona. Podívanou nabízí hned několik národních parků. Kromě slonů se tam prohánějí obvykle vodní buvoli, jeleni, pávi, opice, nesčetné množství ptáků a motýlů a ti šťastní prý mohou vidět i plaché leopardy. Vše je ovšem nutné brát optikou místa, kde se člověk nachází. Takže různí naháněči cestovatelům vnucují své služby, obvykle si vymýšlejí historky o nejlevnější ceně za vstup do parku, údajně zrušeném hotelu, kde jste se chtěli ubytovat, a podobně.

Třeba v národním parku Yala nejdříve uvěříte pověstem o velkém množství zvířat a také tomu, že si musíte objednat dražší auto s tichým motorem, abyste je nevyplašili. Zaplatíte od deseti do 15 tisíc rupií (kurz 5,5 rupie za korunu) a nakonec se tlačíte v nekonečné koloně džípů, před kterými každé rozumné zvíře uteče.

Kariland

Jídlo na Šrí Lance většinou pálí. Zvláště když jíte jako místní. Je až s podivem, jakou škálu pálivost má. Na posledním stupni je čirá bolest. Jako kdyby vám někdo naklepával jazyk paličkou na maso.

Nejčastějším jídlem je kari. Je to rýže (v nejlokálnějších podnicích podávaná na talíři pokrytém igelitem), k níž jsou přidány mističky se žlutou čočkou, další s vařenou dýní, nastrouhaným kokosem s chilli a kuřecím masem v omáčce. Pozor. Maso místní neporcují, jen nasekají. Vždycky kousnete do kusu šlachy nebo kosti.

Oblíbené jsou i smažené nudle, grilované či vařené krevety různých velikostí, krabi, kalamáry a ryby. Místním specifikem jsou roti – zvláštní suché placky, které se potírají omáčkou. Existuje i nasekaná verze roti se zeleninou a masem – kotu roti. Ze sladkého jsou pak vynikající kokosové palačinky, hoppers (mističky z vajec a rýžové mouky) nebo curd, místní buvolí tvaroh s medem. Asijskou samozřejmostí jsou pak čerstvé džusy z ovoce.

Z pláží a jídelen vede často cesta na moře.

V oblasti kolem Galle nabízejí turistické agentury výlety za plejtváky obrovskými a delfíny.

Když je dobrý den, je prý vidět i 15 velryb. V horších dnech zoufalí kapitáni lodí pronásledují jednu. S delfíny to údajně vychází častěji.

Jižně od Kolomba vyrostly želví líhně.

Ovšem není příliš dobré je podporovat. Jednak chtějí vstupné a jednak přispívají k černému trhu s želvími vejci – nakupují je od zlodějů, kteří je vyhrabali z písku. Vylíhnuté želvy pak nevědí, kam se zpátky vrátit klást vejce, protože se hned po narození neobjevily na pláži. Majitelé líhní je navíc máchají v dezinfekci, údajně kvůli lepšímu zdraví. Neumytý zbytek vejce přitom zvířata potřebují jako zdroj živin pro první hodiny své plavby po moři. Lepší je podporovat ochránce, kteří v době kladení vajec střeží pláže před pytláky, anebo ty, kteří zachráněná vejce vracejí do písku.

Přestože je Šrí Lanka poměrně malý ostrov, rozlohou 65 tisíc kilometrů čtverečních srovnatelný s Litvou, doprava na něm je obtížná. Byť jsou tam kvalitní silnice, země je přelidněná a na hlavních tazích je to znát. Autobusy ujedou s troubením a nebezpečným manévrováním v průměru jen 30 až 40 kilometrů za hodinu. Ve vedru a za hluku reproduktorů dunících lokální směsí popu a orientálního techna může tak být i 70 kilometrů za den dostačující porce. S vlaky je to obdobné.

V horách urazí za hodinu 24 kilometrů, na pobřeží zhruba 50. Pravděpodobnost, že budete sedět, je obvykle malá. Ceny za dopravu jsou ale velmi nízké, v řádu desetikorun. Cestovní agentury také nabízejí auta s řidičem nebo klimatizované dodávky, které turisty přepraví na místo určení. Je to pohodlnější, avšak méně zábavné.

Doporučení k cestě na Šrí Lanku jsou jednoduchá. Když místní vrtí hlavou na způsob evropského „ne“, znamená to „ano“. Mějte trpělivost, buďte velkorysí, ale ne hloupí. Mějte otevřenou mysl, neřešte detaily a vnímejte celek. Bavte se s místními, slušně odmítejte ty otravné. Usmívejte se na kolemjdoucí. Doma vám úsměv nikdo opětovat nebude.

čísla na Šrí Lance

• Kurz • 100 rupií = 17,30 koruny

• Průměrná mzda • 19 000 až 30 000 rupií

• Jídlo v levnější restauraci • 250 rupií

• Ubytování střední kategorie

(pokoj) • 4000 až 9000 rupií

• coca-cola v restauraci (3 dcl) • 80 až

100 rupií

• Balená voda (1,5 l) • 65 až 120 rupií

• Zahraniční pivo v obchodě (3 dcl) • 250 rupií

• Tuk tuk nástupní sazba • 50 rupií (50 za

každý další kilometr)

• Rýže (1 kg) • 80 rupií

Dým stoupá k nebi, kam i Clarke obracel v románech svůj zrak. Je to velmi tichá chvilka, kterou přeruší až jeden ze zřízenců nataženou rukou s žádostí o peníze. Drobné mu nestačí. Nedostane nic. naháněči cestovatelům vnucují své služby, obvykle si vymýšlejí historky o nejlevnější ceně za vstup do parku, údajně zrušeném hotelu, kde jste se chtěli ubytovat, a podobně. Ceny pro tupce… totiž pro turisty Každý Čech se na dovolené pozná na první poslech tak, že řeší, kolik kde zaplatil. Šrí Lanka je ve srovnání s jinými státy jihovýchodní Asie zajímavá tím, jak moc se liší ceny pro turisty. Je jasné, že místní platí řádově méně a vstupné mají do řady památek úplně zdarma. Rozdíl mezi turistickými cenami jde ale běžně do stovek procent. Někde stojí ananas pro turistu 15 rupií, jinde stejný 200. Pronájem skútru na den za 800 rupií, jinde za 1500 a smlouvat se nedá. Někde účtují za kari s rýží 150 rupií, jinde za stejné 900. Žádná pravidla přitom rozdíl v cenách nemá. Je lepší zůstat někde déle, odmítat nabídky, ptát se, smlouvat. Ne vždycky je na to ale čas.

Za dražší se dá obecně považovat východní pobřeží od Negomba po Galle. Zatímco tam v hotelu zaplatíte za čerstvý kokos 300 rupií, na pláži 100, tak na jihu v Midigamě stojí 40. Neznamená to, že nebudete mít v třeba v Negombu štěstí na ceny, je to ale méně pravděpodobné. Nejlevněji vyjde stravovat se jako místní a vyhlížet takové ty podivné otevřené garáže, kde jedí. Cestovatel strach mít nemusí, i když ho vystraší špinavé zdi a papírky na zemi. Jídlo se tady otáčí rychle, nestihne se zkazit. A že není moc uklizená kuchyně, nemusí být velký problém. Ani v té zdánlivě čisté nevíte, kdo a z čeho vám vaří. Místní jedí často rukama. I když je to pro Evropana těžké, je dobré to také někdy zkusit. Hmat je další vjem, kterým můžete jídlo vnímat. Ubytování v guesthousech stojí v relaci stravitelného standardu od 500 do tisíce korun za pokoj a noc. Dá se samozřejmě platit i více za lepší úroveň. l

O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče