Španělská bota

04. ledna, 00:00 - Daniel Deyl
04. ledna, 00:00

Páté největší ekonomice Evropy, zkoušené vleklou krizí, hrozí nejistá povolební budoucnost, chaos a prudký propad

Nochebuena, zhruba ekvivalent českého Štědrého večera, oficiálně začíná vždy po deváté hodině, kdy ke svým poddaným promlouvá španělský král. Loňského 24. prosince však na sebe jindy rutinní záležitost vzala nečekaný symbolický význam: král Filip VI. promluvil z královského paláce v madridském centru, jenž zůstává neobydlen od jara roku 1931. Volební vítězství republikánů tehdy vyhnalo panovníka Alfonsa XIII. do exilu. Španělsko se rozdělilo na dvě nesmiřitelné skupiny; jizvy, jež země utrpěla za následující občanské války, jsou patrné dodnes. Filip, Alfonsův prapravnuk, se do paláce vrátil právě proto, aby zabránil jejich otevření.

Pouhé čtyři dny před královským projevem absolvovali Španělé další parlamentní volby. Jejich výsledek znamená pro Španělsko obrovské riziko nejen ekonomické, nýbrž také ústavní. To není legrace: ze všech velkých evropských demokracií je ta španělská tou nejméně samozřejmou. Caudillo Francisco Franco, o jehož roli ve španělských dějinách se mohou rozumní lidé snadno přít, zemřel před pouhými čtyřiceti lety; návrat k demokracii trval ještě další tři roky.

Od té doby v zemi obstojně fungoval systém dvou stran rozdělených zhruba podle pravolevé osy, jež si pravidelně a civilizovaně předávaly moc. Letošní volby však daly vzpomenout na skutečnost, že rozložení sil mezi konzervativnějšími lidovci a progresivnějšími socialisty také věrně kopíruje někdejší rozložení sil republikánů a frankistů. Paradoxně tomu napomohlo, že jejich vzájemný mocenský souboj letos narušily další dva proudy: populistická levice a separatismus. Nesamozřejmost španělské demokracie se připomněla velmi naléhavě.

Úkol dne: přežívání

Výsledek voleb zaručuje dvě věci. Zaprvé Španělsko hned tak novou vládu mít nebude; zadruhé hlavní starostí nové vlády bude udržet se u moci. V situaci, kdy se španělská ekonomika sotva začala sbírat z nejhorších dopadů finanční krize (namátkou – nezaměstnanost se drží nad neúnosnými dvaceti procenty a trh s nemovitostmi je totálně přesycen), je slabá vláda tím posledním, co Španělé potřebují.

A přece jiné řešení na obzoru není. Konzervativní lidovci dosavadního premiéra Mariana Rajoye sice získali nejvíce hlasů i parlamentních křesel (viz mapa a graf), ale nedokážou vládu sestavit ani sami, ani s pomocí ideologicky spřízněné nové strany Ciudadanos. Jedinou útěchou může Rajoyovi a jeho lidem být fakt, že by svými hlasy stačili blokovat případné ústavní změny – to v případě, že by se umírněná levice (socialisté) spojila s levicí hrubšího zrna (Podemos, Spojená levice) i separatisty a dokázala vytvořit kabinet vlastní. Rajoy, jehož výsledky byly od roku 2011 smíšené, dostal coby nominální vítěz voleb první šanci vládu sestavit. U moci se může udržet třemi způsoby. Může vytvořit velkou koalici se socialisty; jejich šéf Pedro Sánchez se však nechal slyšet, že k něčemu takovému nikdy nedá souhlas. Může se opřít o hlasy baskických a především katalánských separatistů – v tom případě by ovšem musel přistoupit na jejich zásadní požadavek pořádání závazných referend o odtržení od Madridu. To je pro konzervativce naprosto nepřijatelná možnost. Konečně třetí možností je vládnout s mlčenlivou podporou socialistů. I to však dosud Sánchez vylučoval.

Jestliže ale Rajoyovi nemůže být po volbách do smíchu, socialisté to mají ještě složitější.

Ponechají-li konzervativce u moci, budou po svých dosavadních razantních prohlášeních před voliči za hlupáky. Zejména v očích těch, kteří pod vlivem Sánchezových slibů neústupnosti vůči Rajoyovi na poslední chvíli opustili populisty z Podemosu.

Socialistům se nabízí možnost vládnout s populisty – ale dostatek parlamentních hlasů jim nedává ani spojenectví s Podemosem. I oni by tedy museli spoléhat na separatisty – avšak pro mnoho socialistů je jednota Španělska stejně zásadní jako pro konzervativce. Sánchez se tak ocitl v nezáviděníhodné pozici: ať udělá, co udělá, vždycky to bude špatně.

Špatně ovšem bude, i když neudělá nic a bude si chtít vynutit opakování voleb. Někdejší socialistický premiér Felipe González již Sáncheze veřejně vyzval ke spolupráci s konzervativci; vedení jeho strany v reakci na to udělalo mrtvého brouka. Nervozita byla hmatatelná: když se Sánchez a Rajoy potkali 23. prosince na první povolební schůzce, pózovali spolu před kamerami s obligátním gestem podání ruky, ale očití svědkové (redaktoři listu El País) tvrdí, že si ani jednou nepohlédli do očí.

Levicoví populisté ze strany Podemos mezitím oslavovali. Jejich šéf, sedmatřicetiletý politolog s citem pro mediální prezentaci Pablo Iglesias (pikantní shodou okolností dostal křestní jméno po zakladateli socialistické partaje Pablu Iglesiasovi), si byl tak jist úspěchem, že ve chvíli vyhlášení volebních výsledků šel namísto do partajního velína do kina na nové Hvězdné války. Měl pravdu – dvacet procent hlasů pro stranu, která před dvěma lety ještě neexistovala, je na španělské scéně průlom.

Roztřesené trhy

Mezitím trhy začaly na zapeklitou situaci reagovat po svém. Výnosy z desetiletých dluhopisů, které na změnu politického klimatu reagovaly během celého roku (viz graf), poskočily na 1,88 procenta. Akciový trh naopak šel prudce dolů – propad o 3,6 procenta za jediný den byl za celý loňský rok nejprudší.

Nejvíce odnesly nejistotu podniky se státním podílem. Jako příklad poslouží AENA, největší evropský provozovatel letišť (viz graf). Loni v únoru Rajoyova vláda zprivatizovala 49 procent firmy. Protože španělský cestovní ruch během roku 2015 narostl o 14 procent, investoři akcie kupovali – i přes skepsi analytiků, kteří se obávají přílišné státní intervence. Tyto obavy nejsou bezpředmětné; státní regulátor například loni bez pardonu snížil o 11 procent poplatky, jež si AENA účtuje od leteckých společností.

A to byla u moci protržní vláda. U vidiny vlády tak či onak levicovější se investoři zalekli a cena AENA klesla během dvou dnů o sedm procent. Utrpěly i fondy obchodované na burze (ETFs), které se Španělskem zabývají; po volbách jejich cena klesla průměrně o tři až pět procent.

Španělská bota patřila za inkvizice k těm drsnějším donucovacím prostředkům útrpného práva, jako něco mezi svěračem palců a skřipcem. Svým hlasováním Španělé dost možná právě takovou botu udělali. Politická nestabilita s patřičnou ekonomickou daní jsou dnes pro ně jedinou povolební jistotou. Pokud však u nestability ve vícevrstevném střetu pravice s levicí a Madridu se separatisty nezůstane, lze si nepříjemně snadno představit, že na Štědrý večer žádný španělský panovník z královského paláce zase dlouho mluvit nebude. l

Co čeká španělské firmy Polostátní provozovatel španělských letišť Aena (stát vlastní 51 procent) se od částečné privatizace v únoru roku 2015 těšil větší přízni investorů (bílá čára označuje cenu akcií firmy na madridské burze), než jak předpovídali analytici (modrá čára označující agregovanou předpověď dvanácti největších investičních firem působících ve Španělsku). Až volební pat cenu patřičně srazil.

Jak vypadá španělský parlament První číslo označuje počet současných poslanců, kteří poprvé zasednou na svá místa nejpozději do 13. ledna. Druhý údaj zachycuje změnu ve srovnání se silou jednotlivých stran v právě doslouživším parlamentu.

Celkem 350

Lidová strana (PP) – dosud vládnoucí konzervativci 123 / -64

Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) – dosud hlavní opoziční strana 90 / -20

Podemos (Můžeme) – nová populistická levice 69 / +68

Ciudadanos (Občané) – nová středopravá liberální strana 40 / +40

Spojená levice-Lidová jednota (IU-UP) – tradiční tvrdá levice 2 / -9

Katalánská republikánská levice – Katalánsko ano (ERC-Cat Sí) – levicoví katalánští nacionalisté 9 / +6

Svoboda a demokracie (DiL) – pravostředoví katalánští nacionalisté 8 / -2

Baskická národní strana (EAJ-PNV) 6 / +1

Země Basků, sjednoť se (EH Bildu) 2 / -5

Kanárská koalice – Kanárská národní strana (CC-PNC) 1 / -1

Zdroj: Reuters

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče