Spadli jsme do příkopu nedůvěry

02. listopadu 2015, 00:00 - Hana Boříková
02. listopadu 2015, 00:00

Lidé nevěří investorům, architektům, úředníkům ani politikům, říká šéf IPR Petr Hlaváček

Praha si v podstatě naordinovala stavební půst. „Když to přepísknete, nepijete vodu, nestaráte se o infrastrukturu, směřujete k záhubě,“ říká Petr Hlaváček, architekt, pedagog a ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). Podle něj otázka nestojí, zda stavět, ale jak stavět.

* Neznepokojuje vás, že se v Praze patrně přestane stavět?

Situace je vážná zejména kvůli tomu, že v současné společnosti vznikl obrovský příkop nedůvěry. Když bych to řekl hodně zjednodušeně, tak obyvatelé města nevěří investorům a architektům, že správně projektují a stavějí, a současně nedůvěřují městu, tedy politikům a úředníkům, že správně formulují, co je veřejný zájem. Přitom právě kritickou rolí města je takzvaně bránit prázdno, tedy řešit hranice mezi soukromým a veřejným. Lidé však často mají tendenci vnímat jen hmoty, tedy stavby, budovy, místo toho, aby se ptali, kde vlastně ta hranice přesně leží.

* Vy máte bránit prázdno?

Veřejný prostor.

* A je veřejný prostor prázdno?

V určitém smyslu ano. Je to něco, co je pro všechny. Jeden ruský poloanarchistický básník z přelomu století napsal dystopickou knížku o civilizaci, která se rozhodla, že si postaví město ve vzduchu. Když však začali stavět, tak si ti na zemi náhle uvědomili, že jim vlastně berou nebe, a vzbouřili se. A to je to prázdno, ono „nebe“. To je skutečně důležité, a nikoli to, zda je dům žlutý nebo kulatý.

* Lidé ale často mají pocit, že „prázdno“ je jejich, i když si ten volný pozemek třeba už někdo koupil s tím, že se tam může stavět…

Za jistých okolností mohou mít pravdu.

* Proč si ale nesednou k jednomu stolu a nehledají kompromis? Bez toho se celý proces smrskne jen na přetahování o územní a stavební povolení…

Protože to neumíme. Zákon to sice umožňuje, ale z praxe víme, že projednávat stavební povolení u kulatého stolu, jak se to dělá někde v cizině, u nás moc nejde. Třeba v Londýně dohlíží na řešení kontroverzních projektů sám starosta. Uvádím to však jen jako příklad, zahraničními modely je dobré se inspirovat, ale nemůžeme je sem přesadit. Musíme hledat vlastní cestu. V rámci institutu bychom chtěli začít v příštím roce s centrem pro architekturu a městské plánování, takovým „tréninkovým“ prostorem, který by umožňoval komunikaci mezi veřejností a developery.

* Když vidím, co se strhlo kolem takzvaného maršmelounu, tak se nezdá, že by to vypadalo na počátek doby hledání kompromisů…

V tom případě se ale začalo debatovat pozdě! Teď třeba chce jiný investor postavit dům v Revoluční a s předstihem oslovuje veřejnost a sousedy, pořádá výstavu, debaty a tak podobně. Město potřebuje multifunkční domy – dole kanceláře, nahoře byty. Tak vypadaly prvorepublikové domy. Často to byly rodinné investice, každá rodina si vzala jiného architekta, přinášelo to do Prahy diverzitu. Jenomže celosvětově došlo ke kumulaci kapitálu, kdy obrovské množství peněz drží malé množství lidí – což v praxi znamená, že každá stavba musí být prodejná investorovi, například nějakému fondu. A tuhle podmínku bohužel nejlépe splňují monofunkční objekty. Development je dnes velký komplex otázek a vzájemných závislostí, který je složitější, než jen jestli je dům hezký, nebo ošklivý.

* Přehoupli jsme se z jednoho extrému do druhého. Předtím se stavělo všude a všechno, teď zase nic. Je evidentní, že v tomto případě selhala primárně veřejná správa, lidé se ale paradoxně víc zlobí na developery než na politiky.

To souvisí s tím příkopem nedůvěry, o kterém jsem mluvil. Je potřeba si ujasnit role jednotlivých aktérů. A pak po nich vyžadovat odpovědnost za jejich jednání.

* Matěj Stropnický, donedávna náměstek pro územní rozvoj, však razil tezi, že exprimátor Hudeček byl lotr, protože neřešil, zda stavět, nebo ne, ale chtěl, aby se stavělo dobře…

V křesťanství když je člověku ouvej, tak se postí. A já myslím, že současná situace v Praze je taková forma půstu. Společnosti to může velmi prospět. Organismus se pročistí a nastaví se nová pravidla. Nesmí se to ale přehnat, protože žádný organismus nesmí hladovět moc dlouho. A taky ani během půstu nemůžete přestat pít vodu. A v případě města je tou vodou infrastruktura. Když to přepísknete, nepijete vodu, nestaráte se o infrastrukturu, směřujete k záhubě.

* Takže otázka tedy nezní zda, ale jak stavět?

Přesně tak. Víte, my máme obecně vysoký standard, ale vůbec nehledáme žádné jiné alternativy a to dělá město plochým. Když se někdo nastěhuje do nevyužívaného domu, takzvaně do squatu, hned ho vyhodíme. Nemáme možnost postavit experimentální dům, který nesplňuje normy. Jak jinak by v Americe vznikly třeba domy z odpadků? Musíme hledat alternativy – můžeme třeba začít ve spojení se sociální oblastí. „Jak“ je zkrátka klíčová otázka dneška. l

O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče