Soumrak oligarchů

22. dubna 2013, 00:00 - Libor Dvořák
22. dubna 2013, 00:00

Z majetku zbohatlíků ukusují mocní aparátčíci věrní prezidentu Putinovi. Vzniká nová oligarchie

Nedávná, zatím ne zcela vysvětlená smrt známého ruského magnáta, žijícího přes deset let v britském exilu – Borise Berezovského – znovu vyvolala četné otázky, jak na tom tato vlivná vrstva ruské společnosti přezdívaná oligarchové vlastně je. Prý že jejich bohatství už není takové, jaké bývalo, a prý že dokonce chudnou. Právě rychlá ztráta majetku údajně byla jednou z nejpravděpodobnějších příčin Berezovského smrti.

Jak ke jménu a j mění přišli Výraz oligarchie je, jak známo, řeckého původu a v zásadě znamená nekontrolovatelnou moc hrstky velmi bohatých osob nad zbytkem společnosti. Když tedy kdosi velmi bystrý užil už před málem dvěma desetiletími tohoto označení pro nové ruské velkozbohatlíky (jež bychom měli odlišovat od někdejších „nových Rusů“, protože to byli a jsou proti oligarchům paběrkáři), opravdu se trefil. Tito lidé se během tzv. voucherové privatizace v letech 1991 až 1997, jejímž otcem byl v Rusku dodnes svorně nenáviděný ekonomický reformátor Anatolij Čubajs, zmocnili drtivého podílu ruského národního majetku – a poté i faktické moci.

O voucherech právě Čubajs na počátku ruské privatizace tvrdil, že „cena jednoho jediného se za pár let bude rovnat ceně dvou aut“. V řadě případů se tak skutečně stalo, ovšem až poté, co tyto poukázky připomínající někdejší české kuponové knížky vykoupili za směšný zlomek ceny od obyvatelstva, zbídačeného tvrdými reformami, právě budoucí oligarchové. Ti pak přišli s dalším vynálezem: půjčili si od státu a za další, opět směšný, zlomek ceny od téhož státu skoupili v řadě případů i celá průmyslová odvětví. Rozdíl v ceně nákupní a faktické byl vskutku takový, že své dluhy snadno splatili (anebo taky nesplatili vůbec).

Divoká 90. léta Na vrchol politické moci (a nejzářnějším příznakem tohoto procesu byl právě Berezovskij) se oligarchové dostali v prezidentských volbách roku 1996, kdy k moci ve vlastním zájmu pomohli Borisi Jelcinovi. Právě tehdy údajně naplno zavládlo tzv. sedmibankéřství – skupina sedmi nejbohatších magnátů a finančníků, v jejichž čele Berezovskij stanul.

Ten své vůdčí postavení nakonec zhmotnil i v politické funkce – konkrétně náměstka velmi mocné Bezpečnostní rady Ruské federace a poté i tajemníka vedení Společenství nezávislých států. Berezovskij a s ním i další oligarchové (především muž s přímo mimořádnými politickými aspiracemi včetně prezidentských, tedy Michail Chodorkovskij) byli velmi rychle umravněni prakticky hned po nástupu Vladimira Putina k moci: Chodorkovskij skončil v roce 2003 ve vězení, kde pobývá dodnes, Vladimir Gusinskij, Berezovskij, Leonid Něvzlin a další v nedobrovolném exilu… A ti ostatní si dali velký pozor, aby nového panovníka nerozhněvali.

Na tomto místě bychom měli připomenout, jaké vlastně byly původní cíle ruské privatizace. Bylo jich sedm: zvýšení efektivnosti podniků; sociální ochrana obyvatelstva a vytváření účinné sociální infrastruktury z prostředků vytvořených privatizací; pomoc při stabilizaci finanční situace země; podíl na demonopolizaci a vytvoření konkurenčního prostředí; přilákání zahraničních investic do země a konečně vytvoření předpokladů pro další rozšíření privatizačního procesu. Nebudeme jednotlivé teze pitvat a jen připomeneme, že o tomto období se v Rusku běžně mluví jako o „divokých“ či „drsných“ 90. letech, že rubl tenkrát třikrát devalvoval, lidé přišli o prakticky všechny úspory ze sovětské epochy a že mluvit o nějaké sociální síti je prostě výsměch. Na 80 procent Rusů se s privatizací doposud nesmířilo a to, jak s oligarchy naložil Vladimir Putin, je mezi prostými občany vnímáno více než s porozuměním.

Laskavá tvář oligarchie Ti, kdo se k putinské moci rovnou chovali nebo pod tlakem okolností začali chovat loajálně, si své majetky směli ponechat – ovšem s tím, že státu tu a tam finančně vypomohou. A tak Roman Abramovič do značné míry (nákladem asi 1,5 miliardy dolarů) ze svých zisků zvelebil zbědovanou Čukotku, kde byl od roku 2000 gubernátorem a kde je dnes považován za poloboha, Viktor Vekselberg v roce 2004 za asi 90 až 120 milionů dolarů vykoupil od americké rodiny Forbesů 11 tzv. Fabergého vajec, považovaných za součást ruského národního pokladu, a tak dále… I oligarchové se o své majetky bojí, protože s ohledem na osud Chodorkovského vědí, že o ně mohou přijít ještě snadněji, než se k nim dostali. V žebříčku sta světových miliardářů, který počátkem března zveřejnil časopis Forbes, figuruje letos celkem 11 Rusů. Při srovnání s předchozím rokem majetek většiny z nich ztratil na hodnotě a v žebříčku nejbohatších se propadli i o desítky příček. Nejvýše usazený Ališer Usmanov si sice o jedno místo polepšil, jeho jmění se však snížilo nejméně o sto milionů dolarů. Údajné chudnutí ruských boháčů prý přitom trvá již několikátý rok. Vloni prý oligarchové nejen méně vydělávali, ale dokonce jich ubylo.

Jak už jsme zmínili, „zchudl“ i nejbohatší Rus Ališer Usmanov. Ostatně tento muž, který je na Západě znám hlavně jako majitel realit na luxusním londýnském předměstí Beachwood a čtvrtiny fotbalového klubu Arsenal, připomíná spíše provinčního advokáta nežli boháče globálního formátu. Publicitu nemá rád, ale přesto se pohybuje především v prostoru, kde se velký ruský byznys potkává s politikou a kde se rozhoduje o tom, kdo bude mít na chod země jaký vliv. Právě o Usmanovovi se tvrdí, že pomohl vydělat velké peníze dnes velmi mocnému vicepremiérovi Igoru Šuvalovovi a jeho ženě. Zajímavé na jeho životopise je, že si v minulosti odseděl šest let za podvody. Dnes se sice jeho majetek mírně zmenšil, ale je to možná i jeho pokusy o diverzifikaci své říše: peníze vkládá například do médií a nových technologií. V roce 2009 investoval téměř miliardu dolarů do Facebooku a získal podíl i ve slevomatu Groupon.

Přestože vcelku majetek dvou stovek nejbohatších Rusů opravdu neustále klesá (v roce 2011 to bylo 498 miliard dolarů, o rok později už „jen“ 446 miliard), je to číslo, které si běžný smrtelník vůbec neumí představit.

Ostatně časopis Bloomberg si povšiml ještě jedné ruské zajímavosti: k oněm dvěma stovkám nejbohatších Rusů patří osm senátorů, deset poslanců státní dumy, dva gubernátoři a poradce ruského prezidenta Michail Abyzov – tedy více než desetina z nich je v nejvyšší politice.

Hrozivá nerovnost Ještě znepokojivější je však jiná věc: podle studie Global Wealth Report je nerovnost v dělbě majetku mezi ruskými občany jedna z nejvyšších na světě. Průzkumy prováděné v letech 2011 až 2012 ukazují, že zhruba sto nejbohatších ruských miliardářů vlastní třetinu celkového majetku v zemi, zatímco v celosvětovém měřítku se tento poměr pohybuje kolem dvou procent. Vypovídá to o přímo katastrofálním sociálně-ekonomickém rozvrstvení společnosti, což je nejkratší cesta k chaosu a mohutnému sociálnímu výbuchu.

Možná se zeptáte, proč proti tak hrozivému vývoji něco nepodnikne současná ruská státní moc. Odpověď je prostá – protože na tomto nesmírném bohatství sama participuje. Velmi dobře skutečný stav věci popisuje ředitel Výzkumného ústavu problémů globalizace Michail Děljagin: „Rusů, kteří odpovídají žebříčkům uváděným Forbesem či Bloombergem, je mnohem víc, protože do těchto seznamů nejsou vtěleni vysocí státní úředníci se svým stínovým bohatstvím – jinak by se seznam ruských veleboháčů zdvojnásobil.“

Což je ostatně jedna z odpovědí na otázku, kam mizejí peníze tradičních oligarchů. Připravují je o ně vysocí státní hodnostáři, často bývalí příslušníci KGB, kteří byli při prvním dělení obrovského ruského národního bohatství na počátku 90. let odstrčeni a od nástupu Vladimira Putina k moci se vytrvale domáhají svého podílu na kořisti. Vzniká tak nová oligarchie. Nevýhodou je, že tentokrát nikdo neví, kolik toho Putinovi věrní skutečně vlastní.

Podle Děljagina je třeba uvědomit si „smysl a formát současného ruského státu. Je to politický organismus, který se plně věnuje transformaci sovětského dědictví včetně obyvatelstva (to politické špičky považují za cosi jako biomasu) v obrovité osobní majetky úzké skupinky lidí“. Tyto majetky se pak legalizují na Západě.

Předseda Svazu ruských podnikatelů Andrej Bunič upozorňuje na další základní pravdu: zatímco západní podnikatelé na sebe berou rizika, která jinak nepodstupují ani běžní občané, ani stát, ruští oligarchové nic takového nedělají – a to ani ti jelcinští, ani ti „noví“, putinští. Jejich jedinou zásluhou je, že byli v pravou chvíli na pravém místě, tj. hodně blízko nejvyšší moci. Své dnešní pohádkové majetky tak po generace nebudovali (jak je to obvyklé v tradičním kapitalismu), ale prostě se jich v jediném či několika málo krocích zmocnili.

„Nýmandi, na něž bohatství spadlo doslova z nebe, se podnikateli nestávají. Naopak – peníze, jež na ně dál samovolně prší, jednoduše vyvážejí ze země pryč, protože nemají nejmenší představu, jak jinak s nimi naložit,“ prohlašuje Bunič. Je to hrozivé svědectví o podstatě a fungování ruského velkokapitálu, jež má však k pravdě hodně blízko, pokud dokonce není pravdou úplnou.

Ruští miliardáři

Majetek nejbohatších Rusů podle žebříčku 100 světových

miliardářů časopisu Forbes (v mld. USD)

Pořadí/ Jméno Pořadí/

/majetek r. 2013 /majetek r. 2012

34. / 17,6 Ališer Usmanov 35. / 17,7

41. / 16,5 Michail Fridman 43. / 15,1

47. / 15,4 Leonid Michelson *

52. / 15,1 Viktor Vekselberg *

55. / 14,8 Vagit Alekperov 50. / 13,9

56. / 14,4 Andrej Melničenko *

58. / 14,3 Vladimir Potanin 34. / 17,5

62. / 14,1 Vladimir Lisin 14. / 24,0

62. / 14,1 Gennadij Timčenko *

69. / 13,0 Michail Prochorov 32. / 18,0

73. / 12,8 Alexej Mordašov 29. / 18,5

131.* / 8,5 Oleg Děripaska 36. / 16,8

* V daném roce nebyl v první stovce nejbohatších.

Zdroj: Forbes

Na 80 procent Rusů se s privatizací dosud nesmířilo a to, jak s oligarchy naložil Putin, je vnímáno více než s porozuměním. Nerovnost v dělbě majetku v Rusku je jedna z nejvyšších na světě. Sto nejbohatších Rusů vlastní třetinu celkového majetku v zemi, jinde ve světě je to kolem dvou procent.

O autorovi| Libor Dvořák, Český rozhlas

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče