Soudcem z vůle mocných

11. února 2013, 00:00 - Pavla Kreuzigerová
11. února 2013, 00:00

Transparentních výběrových řízení na nové soudce se Češi hned tak nedočkají

Nové soudce jmenuje prezident na návrh vlády, v největší míře o nich však rozhodují předsedové krajských soudů. Zažitá praxe byla už v minulosti terčem kritiky kvůli pochybnostem, zda právě tento způsob výběru dokáže generovat ty nejlepší soudce. Řady uchazečů o tato místa jsou dlouhé a těch „šťastných“, kteří smějí práci soudců vykonávat, je nakonec jen zlomek. To přirozeně vzbuzuje podezření, že užívaný systém výběru nahrává „známostem“ nebo dosazování osobností, které se dokážou přizpůsobovat požadavkům svých nadřízených až přespříliš.

Alternativou k často neprůhlednému výběru nových soudců se měla stát centralizovaná výběrová řízení pořádaná resortem spravedlnosti. Poprvé přišlo s tímto nápadem ministerstvo pod vedením Jiřího Pospíšila (ODS) začátkem loňského roku, když oznámilo, že první konkurzy by se mohly konat už na jaře. Pospíšilův nástupce Pavel Blažek (ODS) proti plánu zpočátku nic nenamítal, později ale zavedení výběrových řízení odložil s tím, že o změnách je nejprve třeba jednat s představiteli soudů.

Znovu a jinak Vize konkurzů, kterou loni prezentoval Pospíšilův náměstek Filip Melzer, počítala mimo jiné s pětičlennými komisemi, ve kterých měli převažovat odborníci jmenovaní ministrem spravedlnosti. Dalšími dvěma členy měli být předseda krajského soudu a jím vybraný další soudce. Konkurz se měl dělit na tři části: v první měli adepti prokazovat mimosoudní znalosti (například jazykové), ve druhé měli vypracovat modelový rozsudek, u kterého se spíše než jeho „správnost“ měla hodnotit forma a schopnost objevit úskalí v zadání, třetí část pak měla být zaměřena na osobnostní kvality a skládala se z pohovoru před komisí a psychotestů. Po úspěšném absolvování konkurzu pak měli půl roku až rok pracovat v pozici blízké dnešním asistentům soudce, a pokud by se neosvědčili, byli by vyřazeni. Výběrová řízení měla být pořádána centrálně ministerstvem spravedlnosti a přihlásit se do nich mohl každý, kdo měl odpovídající vysokoškolské vzdělání a pětiletou praxi.

Proti návrhu předchozího vedení ministerstva se ale ozývali soudci, kteří měli obavy z přílišného vlivu politiků na obsazování soudů a překrývání exekutivy a justice. „Ústavní soud už léta říká, že soudci by se měli více podílet na personálních záležitostech a na správě svých vlastních věcí. Snaží se také politikům naznačit, že soudní moc by měla být od té politické více oddělena, což nebyla představa předchozího vedení ministerstva,“ uvedl tehdy například Jaromír Jirsa, někdejší předseda Soudcovské unie.

Blažek na podzim loňského roku sestavil komisi expertů, kteří se podobou budoucích výběrových řízení měli zabývat. Zasedli v ní místopředseda Nejvyššího soudu ČR Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího správního soudu Michal Mazanec, šéf Soudcovské unie Tomáš Lichovník a exekutivu v komisi zastupují náměstci ministra spravedlnosti. „Současné vedení ministerstva spravedlnosti je toho názoru, že výběr nových soudců má probíhat decentralizovaně. To jest, že moc výkonná, tedy ministr spravedlnosti, nebude do výběru kandidátů zasahovat a ponechá tuto kompetenci předsedovi příslušného soudu,“ říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Richard Schuster.

Tento názor je podle něj v souladu s instrukcí, na které se podíleli zmínění experti. Zatím má velmi obecnou podobu a detailní průběh konkurzů neřeší. „Instrukce zachovává princip, podle nějž se předsedové všech okresních, krajských a vrchních soudů vybírají ve výběrovém řízení. Posiluje však prvky decentralizace a samosprávy justice tím, že přenáší hlavní odpovědnost za výběr vhodných funkcionářů na předsedy soudů,“ uvedl Schuster.

Výsledkem ovšem je, že k žádné změně vlastně nedojde. Výběr kandidátů na nové soudce zůstává v kompetenci předsedů soudů, kteří mohou jak vypisovat výběrové řízení, tak vybírat kandidáty například z řad justičních čekatelů či asistentů soudců. „Žádný předpis však předsedům soudů výslovně nepřikazuje vybírat potenciální soudce pouze na základě výběrového řízení, které by navíc garantovalo ministerstvo spravedlnosti. Takovýto centralizovaný systém výběru uchazečů o funkci soudce ostatně nedoporučila ani expertní skupina a nemá své zastání ani u Soudcovské unie,“ dodal Schuster.

Politická vs. soudní moc Řadě budoucích soudců ale tento způsob výběru vadí. Jak upozorňují, skutečně se často stává, že před soudními asistenty či justičními čekateli konkrétního soudu dostane přednost kandidát, o kterém předtím vůbec neslyšeli. „Často je pak takový výběr ospravedlňován všemožnými způsoby, například tím, že konkrétní adept publikuje v odborných periodikách. To je ale požadavek, který se na soudce neklade a ani klást nemá,“ míní jedna z bývalých asistentek soudce, která si nepřála uvést své jméno.

Hlasy, kterým se odmítnutí výběrových řízení nelíbí, se ozývají i mezi soudci. „Myslím si, že absence výběrových řízení správná není. Transparentní výběrové řízení je pro legitimitu soudní moci mimořádně důležité,“ říká Zdeněk Kühn, soudce Nejvyššího správního soudu v Brně a významný teoretik práva, který přednáší na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Kühna neznepokojuje ani role ministerstva spravedlnosti, již by úřad v procesu výběru soudců měl hrát. „Podíl ministerstva spravedlnosti na výběru nových soudců je naprosto v pořádku. Dlouhodobě si myslím, že soudní moc se nemůže vybírat sama cestou nějaké,sebereprodukce‘,“ domnívá se Zdeněk Kühn. Stejně to podle něj funguje v systémech, kde existuje Nejvyšší rada soudnictví, která se podílí na výběru nových soudců. „V takové radě má zastoupení i exekutiva a ministerstvo spravedlnosti,“ vysvětluje Kühn.

V Česku Nejvyšší rada soudnictví, která má plnit funkci jakéhosi mezičlánku mezi výkonnou a soudní mocí, dosud neexistuje, byť se o její existenci a zakotvení v ústavě jedná. Současná vláda by s tímto novým orgánem chtěla projednávat zásadní otázky týkající se justice, kromě jmenování také přeřazování soudců, jejich počty, případně i podobu resortních financí.

Ke skeptikům, podle nichž by transparentní výběrová řízení sotva něco změnila, patří kupříkladu Jan Šott. Známý pražský soudce řešil již několik mediálně sledovaných kauz, mimo jiné kauzu Berdychova gangu či údajného uplácení ve Věcech veřejných. „Je především potřeba si uvědomit, že podle ústavy jmenuje soudce prezident republiky se spolupodpisem předsedy vlády, takže výběrová řízení (i jakýkoli jiný způsob výběru kandidátů na místa soudců) se pohybují mimo ústavní úpravu jmenování soudců a prezident republiky jimi nemůže být vázán,“ říká Šott. Pokud se podle něj například prezident rozhodne, že rok nebude jmenovat žádné soudce, konkurzy sice mohou probíhat, ale k žádnému jmenování prostě nedojde. „V praxi je jmenování soudců závislé hlavně na dohodě ministra spravedlnosti s prezidentem republiky a to bude platit i nadále. Jmenování soudců je tak zatím dle ústavy opravdu v rukou výkonné moci a na tom výběrová řízení sama o sobě nic nezmění,“ dodává.

Justiční čekatel - ohrožený druh Někteří předsedové ale konkurzy pořádají, ač jim to zákon nenakazuje, například Krajský soud v Ostravě. Jan Sváček výběrová řízení na nové soudce nevypisuje, ale dá na doporučení soudců a soudních funkcionářů.

„Ročně je v obvodu Prahy třeba doplnit jedenáct nových soudců. To je přirozená obměna,“ říká Sváček. Stejně jako většina jeho kolegů odmítá zavedení centrálních výběrových řízení. „Tam bych měl na rozdíl od současného stavu obavy před možným politickým vlivem,“ vysvětluje Sváček. Podporuje zavedení decentralizovaných výběrových řízení, která by měla jednotná pravidla pro všechny a také svého garanta.

Problém ale Sváček vidí především v počtu soudců a soudních asistentů. Mnoho adeptů se soudcem nestane nikdy z toho důvodu, že zkrátka nejsou volná místa. „Pražské soudy by podle zákona měly mít 630 soudců, ale ve skutečnosti jich mají jen 561,“ upozorňuje.

Stejné je to u soudních asistentů, jehož by v ideálním případě měl mít každý ze soudců.

„Naši práci by to výrazně zrychlilo,“ dodává Sváček.

Problém je ale i v tom, že prakticky vymizel institut justičních čekatelů, tedy vybraných absolventů právnických fakult, kteří se na soudech prakticky připravují pro svou budoucí práci. „V celé Praze máme jedinou, a to jen proto, že svou práci přerušila kvůli mateřské dovolené,“ říká Sváček. Pro stát jsou justiční čekatelé příliš nákladní a soudy je zase nechtějí proto, že by jim museli dávat volno na studium. Využívají proto asistentů soudců, kteří řeší administrativní agendu.

Jejich plat činí devatenáct tisíc hrubého a naděje, že jednou budou jmenováni soudci, je velmi nejistá. Budou mít ti nejlepší trpělivost čekat, nebo se raději přesunou třeba do advokacie?

Proti návrhu předchozího vedení ministerstva se ozývali soudci, kteří měli obavy z přílišného vlivu politiků na obsazování soudů a překrývání exekutivy a justice

O autorovi| Pavla Kreuzigerová, kreuzigerova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče