Sobotkova armáda a Zemanova V5

10. října, 00:00 - Jaromír Neumann
10. října, 00:00

Česko na mezinárodní scéně nahrává Putinovi Koncem srpna jsme nedočkavě očekávali příjezd německé kancléřky Angely Merkelové do Prahy. Role hlavního hostitele se ujal premiér české republiky Bohuslav Sobotka. Zdvořilostní návštěva u prezidenta Zemana byla veřejností chápána jako nutná, i když všichni věděli, že z obou stran nebude zrovna nejpříjemnější.

Témata jednání s českým premiérem byla nasnadě: migrační krize, brexit. Merkelová chtěla testovat Sobotkovy názory na tyto otázky před zasedáním skupiny V4 ve Varšavě a hlavně před zářijovým summitem Evropské unie nově ve formátu dvaceti sedmi zemí, poprvé bez Velké Británie, v Bratislavě.

Zčistajasna se objevilo ze strany premiéra Sobotky další téma – vznik evropské armády. Bylo to trochu překvapující. Téma rozhodně „nevybublalo“ z pocitů české veřejnosti ani z předcházejících debat politiků na evropské úrovni. Co jeho nastolením Sobotka sleduje? Chce tím začít svou individuální diplomatickou iniciativu, aby odrážel výtky, že v evropské politice je příliš pasivní?

Ne armáda, ale ´policie

Je třeba se zamyslet nad okolnostmi a smyslem vzniku nové evropské armády. Sobotka ho spojuje s migrační krizí a ochranou schengenské hranice. Podle politologických definicí má ale armáda sloužit k ochraně území před vojenským útokem cizí moci. Na jižní evropskou hranici však evidentně nehodlají útočit tankové divize cizí mocnosti, je ohrožena nelegálním přechodem neozbrojených migrantů dílem vyhnaných válkou, dílem jdoucích za svým snem o lepším životě a jistě i dílem snažících se dostat do Evropy s nekalými úmysly, ať již jako emisaři teroristických organizací typu Islámského státu, nebo jako součást organizovaného zločinu. Jde tedy o to, ochránit evropské pomezí ve smyslu zákonů: schengenská hranice je propustná pouze na oficiálních přechodech a evropské státy jsou povinny poskytnout mezinárodní ochranu pouze lidem, kteří vyhovují azylovým pravidlům podle mezinárodních smluv.

Ochrana schengenské hranice tak není záležitostí vojenskou, ale výsostně záležitostí policejní. Proto Evropská unie správně zřídila agenturu Frontex, která má policejní charakter. Nedostatečnost ochrany schengenské hranice pak nespočívá v tom, jestli máme nějaké nové těleso, například evropskou armádu, ale kolik prostředků jsme ochotni do ochrany hranice investovat.

Zkrátka: 1500 příslušníků agentury Frontex je katastrofálně málo. Možná by bylo třeba 70 tisíc příslušníků.

Skutečná hrozba

Hrozí tedy Evropě nějaké vojenské nebezpečí? Jistě. Z východu. Rusko posiluje svou sílu na evropských hranicích, kde „frontovými“ zeměmi jsou Pobaltí a Polsko. Tyto státy samy nedokážou uhájit své hranice v konfrontaci s ruskou vojenskou mašinerií představovanou především Západním vojenským okruhem s velitelstvím v Petrohradu. Ale zde ani hypotetická evropská armáda nepomůže. Dostatečnou odstrašující silou je jenom odhodlání Severoatlantické aliance chránit všechny své členy. Zkrátka rovnováhu na východní hranici je možné vytvořit jenom ve spolupráci s Američany. A na to také Polsko a pobaltské státy sázejí.

Dokonce do určité míry sázejí na bilaterální vojenské vztahy se Spojenými státy. Jak se ukázalo při jednáních o kompetencích Evropy při ochraně hranic (zda evropské orgány budou moci zasahovat při ochraně hranic bez souhlasu té které země), Polsko bylo proti tomu, aby Evropa chránila hranice, aniž by to suverénní země požadovala. Zkrátka Poláci si za ni chtějí odpovídat sami a chtějí k tomu použít spojenecké vazby, které uznají oni za správné.

Jaká může být další Sobotkova motivace nastolit nečekané téma evropské armády? Najít nějaké společné téma s německou stranou. Česko-německé vztahy nyní nejsou ideální, jak sám Sobotka říká, „nejsou nejlepší, ale nejsou fatální“. Je známo, že téma evropské armády je pro Německo pozitivním tématem. Je spojeno s německou vizí sjednocené Evropy – federální Evropy.

Zde ale zase něco v Sobotkově postoji skřípe. Společná armáda vyžaduje společné velení, společné ministerstvo obrany, společnou bezpečnostní politiku, která bude „prodlouženou rukou“ společné zahraniční politiky, tedy vyžaduje velkou federalizaci Evropy. A že by Česká republika byla tahounem takové federalizace, to se říci nedá. Přitom tady máme obranné uskupení armád NATO, které je vázáno smluvně a jehož rozhodovací procesy se přirozeně vytvořily podle toho, jaký byl vztah mezi jednotlivými státy.

Sobotka se sice deklaratorně k NATO hlásí, ale také říká, že některé problémy bude možná třeba řešit bez Spojených států či Turecka. Jaké má na mysli?

Zahraniční mise? Zatím se žádné bez USA neobešly. Ostatně historie obou světových válek ukázala, že západní civilizace se může účinně bránit jenom v transatlantické vazbě. Opět lze konstatovat, že netrpíme nedostatkem obranných institucí, ale nedostatkem ochoty do nich investovat.

A pevně doufám, že smyslem Sobotkova návrhu není postupné a nenápadné vyšachování Američanů z evropské obranné architektury.

Předskokan Sobotka

Den po návštěvě Angely Merkelové se oba státníci opět sešli na zasedání vedoucích představitelů V4 ve Varšavě, kam byla kancléřka pozvána jako host. I zde premiér Sobotka prosazoval svůj nápad se zřízením evropské armády. Poláci byli na tomto zasedání, ač mu předsedali, velmi pasivní, o evropské armádě ani nepípli. Slovensko se zatím nevyjadřovalo. Avšak hlasem velmi zvučným, který přehlušil i Bohuslava Sobotku, myšlenku evropské armády zvedl maďarský premiér Viktor Orbán.

Působilo to tak, jako by mu Sobotka dělal „předskokana“. A u Viktora Orbána si lze spíše představit motivace spojené s jeho příchylností k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Tomu by byla postupná eroze Severoatlantické aliance, třeba pod pláštíkem vzniku evropské armády (jejíž akceschopnost přinejmenším v začátcích by byla problematická), velmi libozvučná.

Zemanovo souznění

Protagonistou druhé zářijové politické epizody, která zdánlivě sice nesouvisí se vznikem evropské armády, avšak při bližším pohledu zapadá také do snahy o specifičnost české zahraniční politiky, je prezident republiky Miloš Zeman. Překvapivě přijal kandidáta v opakovaném druhém kole rakouských prezidentských voleb Norberta Hofera. Ten kandiduje za patriotickou, euroskeptickou Svobodnou stranu Rakouska.

Oba představitelé překvapivě překonali překážky, které jim stály v cestě ke vzájemnému porozumění, jako jsou Benešovy dekrety a temelínská elektrárna, a notovali si při diskusi o migraci a směřování Evropy. Hofer nešetřil chválou nad počínáním českého prezidenta a prohlásil, „že mnoho Rakušanů závidí Čechům Miloše Zemana“. Zeman na oplátku tvrdil, že V4 již často jedná ve formátu V4+, čímž chtěl naznačit, že se sbližují názory V4 a Rakouska.

Svobodná strana Rakouska toho hned využila a prohlásila, že po vítězných parlamentních volbách požádá o vstup Rakouska do Visegrádu.

Je třeba spravedlivě říci, že premiér Sobotka nad těmito prohlášeními nejevil žádné nadšení a řekl, že „se Visegrád rozšiřovat nebude“. Je třeba si uvědomit, že Rakousko je neutrální země. Vstup Rakouska do V4 by znamenal v první řadě komplikaci visegrádské skupiny v rámci jejích aktivit v Severoatlantické alianci a posun celého uskupení k neutralitě.

Je otázkou, jak by takový vývoj byl přijatelný pro Polsko. Mohlo by se stát, že by Vídeň vlastně nahradila Varšavu. Vstupem Rakouska pod vedením Svobodné strany by se posílila politická linie, kterou dnes reprezentuje Viktor Orbán, a znamenalo by to další odklon od hlavního západoevropského proudu a posílení proruského resentimentu.

Černí pasažéři

A prezident Miloš Zeman se v září ještě jednou zapsal do zahraniční politiky.

Pronesl svůj projev ve Valném shromáždění OSN. Za nezájmu newyorského publika se věnoval svému pohledu na boj s terorismem. Komentátoři se přeli, do jaké míry si v projevu protiřečil či navrhoval opatření, která se již vykonávají. Důležité však bylo něco jiného. Nešlo tolik o boj s terorismem, jako o to, dostat Rusko více do geopolitické hry. Proto důraz na společnou akci Rady bezpečnosti a společný vojenský štáb pod Radou bezpečnosti. Tam je totiž Rusko stálým členem s právem veta. Není náhodou, že se Zeman přímo odvolával na staré ruské návrhy „definice terorismu“, na které dosud nikdo nereagoval.

Zdá se, že by bylo pro českou zahraniční politiku lepší než vymýšlení křečovitých „neotřelých“ aktivit, kterého jsme byli svědky v poslední době, intenzivně pracovat na našem zapojení jak v hlavních proudech evropské politiky, tak ve stěžejních aktivitách Severoatlantické aliance, především vynaložením daleko větších prostředků na vlastní obranu tak, abychom v budoucnu nikým nemohli být označeni za „černé pasažéry“. To by byl zásadní příspěvek k naší mezinárodní bezpečnosti.

Rovnováhu na východní hranici je možné vytvořit jenom ve spolupráci s Američany. A na to také Polsko a pobaltské státy sázejí.

Pevně doufám, že smyslem Sobotkova návrhu není postupné a nenápadné vyšachování Američanů z evropské obranné architektury.

O autorovi| Autor je jeden ze zakladatelů ODA a bývalý bezpečnostní ředitel České spořitelny; v současnosti působí jako sborový dozorce Evangelické církve augsburského vyznání

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče