Snění o flexibilní evropské Číně

17. února 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
17. února 2014, 00:00

Poláci udělali za posledních pět let mnohem větší pokrok než Češi, ale označit tamní trh práce za pružný, by byl vtip

Na to, že s Polskem máme tak dlouhou hranici, víme o našich severních sousedech pozoruhodně málo. Úvaha tamního guvernéra centrální banky a bývalého premiéra Marka Belky o tom, kdy přijmout euro, tedy rozhodně stojí za přečtení.

Belka má pravdu v tom, že zdaleka nejde jen o plnění maastrichtských kritérií. Mnohem více jde o konkurenceschopnost země, o fl exibilitu místních trhů, zejména trh práce, a o zdravotní stav veřejných fl nancí. Ale je to samozřejmě také sázka na robustnost dostavby institucionálních základů samotné eurozóny, která momentálně nevypadá intelektuálně ani politicky přesvědčivě. Poláci nevyhnutelně poměřují výhody a nevýhody, možná méně skepticky než Češi, ale nezdá se, že by spěchali.

Každý, kdo byl v Polsku před třiceti nebo i jen před dvaceti lety, musí uznat, že pokrok v ekonomickém rozvoji je fenomenální. Marek Belka popisuje vzestup exportního výkonu Polska, který je skutečně velmi působivý. Na rozdíl od Česka si Polsko udrželo třeba obuvnický a textilní průmysl a dokáže se hýbat s dobou. Na druhé straně opravdu neznám žádnou Čechy vlastněnou a řízenou flrmu, která by vyráběla kvalitní fl nální produkt a cílevědomě zastírala původ zboží označením Made in Europe v naději, že si tím na trhu polepší. Předpokládám, že nejsem sám, kdo by to vnímal jako něco zcela nehodného stoosmdesátileté české průmyslové tradice.

Češi nikdy nechtěli být jakkoli malou „evropskou Čínou“. Fakt, že závody lokalizované v Česku jsou velkými subdodavateli mezinárodních koncernů, že konkurujeme většinou mzdami, nikoli kvalitou a inovacemi a že konečné značení původu bude spíše Made in Germany (stejně jako v případě polských subdodavatelů), na tom nic nemění.

Česká frustrace však plyne ze zcela jiné ambice, z možná nerealisticky vysoko nastavené laťky, kterou se nepodařilo přeskočit. A že Poláci mají mnohdy mnohem lepší kvalitu než reputaci, a navíc dobré ceny, o tom snad nemusíme jako Češi diskutovat.

Třeba polské zemědělství dnes zastupují tržní producenti, kteří dovedou uživit podstatně více lidí, než má Polsko obyvatel, a čeští zemědělci to pociťují velmi silně. Polsko už nejsou ty miliony malých a dožívajících hospodářství, byť mají stále ještě velký politický vliv. Novodobý polský stát nechal zejména malé farmáře, které komunisté nedokázali zkolektivizovat, v podstatě na pokoji a daňově je zatěžoval zcela minimálně.

Žádná příjmová daň, minimální a symbolické sociální a zdravotní daně, při srovnatelných dávkách. Rozsah křížového subvencování ze strany nezemědělského obyvatelstva byl takový, že si to nedovedeme představit.

Kdyby ovšem polský stát tlačil, nedokázal by lidi zaměstnat. Polský trh práce se vyznačuje podstatně vyšší strukturální nezaměstnaností ve srovnání s Českem (poslední odhady OECD hovoří o desetiprocentní nezaměstnanosti, která nezvyšuje inflaci – NAIRU), a to se nám na tomhle poli opravdu nedaří v poslední době nijak dobře. Českých občanů, kteří emigrovali do ciziny po vstupu do Unie v roce 2004, je asi tak dvacetina ve srovnání s Poláky (Polsko má skoro čtyřikrát tolik obyvatel) a současně má Polsko o dost nižší míru zaměstnanosti a o dost vyšší míru nezaměstnanosti. Hovořit o fl exibilitě trhu práce je v této souvislosti „joke“.

Navíc Poláci, jak je mám rád, byli v nedávné minulosti schopni vymyslet pozoruhodné populistické „blbiny“, jen aby lidi z práce vyhnali. Varovným příkladem byla třeba ochrana lidí v pracovním poměru ve věku nad 56 let, které v podstatě nešlo propustit. Co bylo výsledkem? Vyhodili je z práce před 56. narozeninami. Krásný dárek. Tohle nedělejme.

Marek Belka uvádí příklad pevného kurzu slovenské koruny těsně před přijetím eura jako příklad hrozby ztráty konkurenceschopnosti. Nějak si nevšiml, že tohle bylo přesně to, co slovenská vláda před vstupem chtěla – mít co nejsilnější korunu, jakkoli by jako excelentní ekonom předpokládal opačný taktický manévr s kompetitivní devalvací. „Každý máme svoje špecifiká,“ zněla by slovenská odpověď. Polská fl skální politika je příběhem důsledného keynesiánství, které ale narazilo v málo příhodný moment na dluhovou brzdu, což si vyžádalo opatření, na něž nelze být pyšný (namátkou sekvestrace úspor na důchodových účtech). Faktem je, že díky masivním veřejným investicím dokázali v nejhorší době udržet ekonomický růst a „animal spirit“, tedy důvěru v budoucnost, podstatně výš než Češi, kteří dělali pravý opak. Že máme díky větší expozici na eurozónu silnější ekonomický motiv přijmout euro (za předpokladu, že věříme v dobudování „evropské architektury“), je ale opravdu jiná věc.

Nicméně za posledních pět let posunuli Poláci svoji zemi výrazně kupředu, což bych o našem vlastním snažení na poli hospodářské politiky neřekl ani náhodou, a nepřiznávám to rád.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče