Smíšené pocity

18. listopadu 2014, 00:00 - Daniel Deyl
18. listopadu 2014, 00:00

Američané se přou o to, jestli Obama umí ještě něco jiného, než jen skvěle řečnit

Vysoký, elegantní snědý muž kázal nadšenému publiku: „Neexistuje nic jako konzervativní Amerika a liberální Amerika. Existují jen jedny Spojené státy.“ Psal se rok 2004 a mikrofon si během konference americké Demokratické strany vzal neznámý čerstvý politik ze státu Illinois – Barack Hussein Obama. Projev, jenž mu měl pomoci dostat se do Senátu, vynesl mladému profesorovi práv obdiv – explicitně se v něm zřekl rasové politiky a partajní nesmiřitelnosti, jakési americké dietní verze třídního boje. To bylo novum; americkému veřejnému životu se tehdy zablýsklo na lepší časy.

Ani sám Obama tehdy nemohl tušit, že o čtyři roky později bude mít našlápnuto rovnou do Bílého domu. Mezitím se ukázalo, že úspěch jeho projevu nebyl náhodný; během kampaně se etabloval jako hvězdný řečník.

Od ledna 2009, kdy skutečně funkci nominálně nejmocnějšího muže planety převzal, se však Američané přou o to, jestli umí ještě něco jiného. A představa velkorysejší politiky na nejvyšší úrovni, v níž by například barva kůže nehrála roli, je dokonale zapomenuta. Jako první se o tom proti své vůli přesvědčil dnešní Obamův viceprezident Joe Biden, jenž během primárek pohřbil vlastní prezidentskou kandidaturu zcela pravdivou poznámkou, že „Obamovi pomáhá, že je jediným černošským kandidátem, který se umí srozumitelně vyjadřovat“.

Na podzim roku 2008 zvolili Američané Obamu prezidentem vcelku hladce; za další čtyři roky podobně bezproblémově dosáhl na znovuzvolení. S tím ostře kontrastují výsledky pravidelných průzkumů veřejného mínění, podle nichž Američané s Obamovým výkonem ve funkci nejsou spokojeni.

Nízká podpora veřejnosti může obvykle mít dva důvody. První možností je, že prezident dělá nepopulární kroky, které se časem mohou ukázat jako moudré. Druhá možnost je, že zkrátka svou práci dělá špatně. V případě Baracka Obamy však je ve hře faktorů více. Zaprvé přišel do funkce ve chvíli, kdy na ekonomiku Spojených států právě začínaly s plnou silou dopadat důsledky předchozího kolapsu finančního systému.

Podobně se situace vyvíjela v mezinárodním kontextu. Obama zdědil bezvýsledné války v Iráku a Afghánistánu, jež polykaly každý týden nejméně miliardu dolarů. Kombinace válek nejasného odůvodnění a ekonomických i morálních důsledků finanční krize dávala nastupujícímu prezidentovi jistotu, že bude vládnout zemi v době mimořádně obtížné. O to nešťastnější byla obrovská očekávání, s nimiž většina Američanů Obamovu inauguraci vítala. „Vstupujeme do nové éry,“ hlásal jindy střízlivý časopis Time. Iracionální nadšení se jako nákaza rozneslo i do světa; vrcholem bylo udělení Nobelovy ceny míru ve chvíli, kdy Obama v Bílém domě ještě pomalu ani netrefil na toaletu.

Žádný prezident by nemohl taková očekávání naplnit, stejně jako by nemohl uchránit Spojené státy před relativním ústupem z pozic. A slogan „yes, we can“, jenž Obamovi tak dobře razil cestu do Bílého domu, záhy narazil na realitu. Jak si dosud vede?

Vysvědčení Dvěma klíčovými oblastmi Obamova prezidentování, zdravotnickou reformou a záchranou bankovního systému, se zabývá zvláštní text v tomto čísle týdeníku Euro. Co se týče ostatního, jeho bilance je smíšená. Pro většinu bodů z následujícího přehledu platí, že k nim Obama přišel jako slepý k houslím – a že s nimi následně mnoho nepořídil.

Irák Stažení vojáků z Iráku proběhlo podle plánu, ovšem dost možná předčasně: dnes je bagdádská vláda pod přímým vlivem Íránu, třetinu území ovládá extremistický Islámský stát a kurdský sever země koketuje se samostatností. Ačkoli Obama irácký hlavolam pouze zdědil, je obtížné považovat současný stav za jakýkoli typ úspěchu.

Guantánamo Zavření právně absurdní věznice na Kubě určené pro teroristy z Tálibánu bylo jedním z Obamových nejhlasitějších předvolebních slibů. O šest let později však Guantánamo vesele funguje dál; to nejrazantnější, co Obama v té věci dosud učinil, byla výměna pěti tamních prominentních vězňů za jednoho amerického vojáka zajatého v Afghánistánu.

Arabské jaro a Blízký východ Obama nepřímo podpořil extremistické arabské hnutí Muslimské bratrstvo, jež odstavilo od moci egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Bez ohledu na to, že se mocenské garnitury v Káhiře poté znovu vyměnily, Američané přišli o důležitého blízkovýchodního spojence. Libyi ovládla po pádu Muammara Kaddáfího občanská válka. Spor Izraelců s palestinskými Araby je na mrtvém bodě. V Sýrii stáli Američané pod Obamovým vedením jednu chvíli na obou stranách konfliktu najednou: nejprve šli proti prezidentu Bašáru Asadovi, později proti Islámskému státu, jenž vzešel z tamních povstalců. Írán v klidu staví jadernou zbraň.

Špioni, bezpilotní bombardéry Vztahy se spojenci, už od Bushových dob napjaté, dále utrpěly, když vyšlo najevo, že bezpečnostní úřad NSA odposlouchává i soukromé hovory šéfů spřátelených vlád. Stejně tak se drží sporné praxe boje pomocí bezpilotních letadel.

Rusko Obama zarazil přípravy na stavbu protiraketového štítu, jež započal Bush mladší. I to pomohlo Moskvě nabýt sebevědomí, s nímž beztrestně podniká nájezdy do okolních zemí (Gruzie, Ukrajina). Protiruské sankce jsou všeobecně považovány za nepříliš účinné.

Čína Minulý týden byl Obama na návštěvě v Pekingu.

Právě tou dobou odzkoušeli Číňané nový bojový letoun J-31 postavený na technologiích zjevně pocházejících z USA. To je diplomatický ekvivalent vztyčeného prostředníku – a Obama nemá po ruce žádnou pádnou odpověď.

Rasismus Příslib zvýšené dávky rozumu do napjatých rasových vztahů ovládajících značnou část americké veřejné diskuse zůstal nenaplněn. Když soudy zbavily obvinění muže, který v sebeobraně zastřelil 17letého černocha Trayvona Martina, Obama se vložil do rasově nabité debaty výrokem, že „Trayvon mohl být můj syn“. K jeho poradcům patří reverend Al Sharpton, černý rasista par excellence. Reforma imigračního zákona Prezident utratil drtivou většinu svého politického kapitálu na prosazení zdravotnické reformy a zjevně mu nezbyla energie na důležitý imigrační zákon. Měl v úmyslu jej změnit tak, aby ilegální přistěhovalci měli jednodušší možnost vstupu do oficiální společnosti.

Stejně jako jeho předchůdci v tomto směru – včetně Bushe mladšího – neuspěl. Na hranici s Mexikem tak dál vládne chaos.

Veta a dekrety Po zbývající dva roky bude mít Obama pozici ještě těžší, protože v obou komorách mají převahu republikáni. „Ať už s Kongresem, nebo bez něj,“ citovala prezidenta televizní stanice CNN, „ještě nejsem se svou prací hotov.“ V praxi to znamená, že bude moci používat dvou krajních prostředků: práva veta a dekretů či „výkonných příkazů“. O právu veta se mluví především v souvislosti s tím, že se nepřátelsky naladěný Kongres pokusí zrušit zákon o zdravotní reformě. „Jsem připravený dělat věci, které se Kongresu nebudou líbit,“ citovaly New York Times Obamu.

Exekutivní příkazy mu mohou posloužit v řadě oblastí. Ve starosti o životní prostředí může příkazem snížit maximální povolené hodnoty emisí. Stran imigračního zákona může vydat příkaz, jenž radikálně sníží počet deportací. A samozřejmě se může pokusit zavřít Gantánamo. Jestli se k tomu odhodlá, není jisté. Dosud nejprominentnější příkaz pochází z minulého týdne; prezident zakázal diskriminaci homo- a transsexuálů na pracovištích. A rozdělení Ameriky na konzervativní a liberální je hlubší než kdy předtím.

Prezidentské dekrety po 2. světové válce

Hlava USA má možnost, potřebuje-li z nějakého důvodu obejít Kongres, vládnout i pomocí výkonných příkazů

(executive orders). Fungují zhruba jako prezidentské dekrety s jedním podstatným rozdílem: jejich platnost zaniká

s koncem funkčního období jejich autora. Celkem jich američtí prezidenti dosud použili přes 13,5 tisíce; téměř

čtvrtinu jich má na kontě nejdéle vládnoucí z nich, Franklin Delano Roosevelt.

Prezident Počet příkazů Průměr za rok Roky ve funkci

Franklin Roosevelt 3522 290,59 12,1

Harry Truman 907 116,58 7,9

Dwight Eisenhower 484 60,50 8,0

John Kennedy 214 75,35 2,8

Lyndon Johnson 325 62,86 5,2

Richard Nixon 346 62,34 5,5

Gerald Ford 169 68,98 2,5

Jimmy Carter 320 80,00 4,0

Ronald Reagan 381 47,63 8,0

George H. W. Bush 166 41,50 4,0

Bill Clinton 364 45,50 8,0

George W. Bush 291 36,38 8,0

Barack Obama 193 33,57 5,7

Zdroj: www.presidency.ucsb.edu

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče