Složité přibližování

19. května 2014, 00:00 - Josef Hladík
19. května 2014, 00:00

Evropská unie není dokonalá. V České republice se ale kritizuje, aniž by se rozlišovalo, upozorňuje čestný předseda Sdružení českých podniků v Německu Josef Hladík

Prvního května 2004 český premiér Vladimír Špidla, polský předseda vlády Leszek Miller a německý kancléř Gerhard Schröder v hraničním trojúhelníku ruku v ruce vyvěsili na stožár vlajku Evropské unie. Symbolizovali tím úmysl, že jejich státy spolu s dalšími dvaceti pěti zeměmi budou solidárně usilovat o společnou budoucnost.

Necelý rok předtím se v České republice pro vstup do Evropské unie vyslovilo 77 procent voličů. Deset let poté panují určité rozpaky. V Evropské unii z postoje Čechů, v Česku naopak z Unie. Modré vlajky s dvanácti zlatými hvězdami se ze stožárů v České republice, a toho jsem očitým svědkem, spíše odstraňují. Co se vlastně během těch deseti let stalo?

Evropská unie určitě není dokonalá. Při kritice je však nutno rozlišovat dvě věci: Na jedné straně myšlenku vytvoření evropského společenství jako takového, na druhé straně fungování této organizace. V České republice se kritizuje, aniž by se diferencovalo. Ostatně, vizi nové Evropy jako nástroj zamezení válek mezi národními státy a instrument hospodářské prosperity formuloval již v roce 1946 Winston Churchill.

Ale zpět k vlastnímu problému. Čechy ke vstupu do EU nikdo nenutil, rozhodli se pro tento krok dobrovolně. Určitě je lákala svoboda pohybu, stejně jako příslib získání stovek miliard korun. Značné části české politické reprezentace ale zřejmě uniklo, že členství v Unii s sebou přináší také povinnost spoluvytvářet její podobu, nést zodpovědnost za její chod. V tomto bodě se dopustila zásadního omylu – zaujala pasivní, až destruktivní roli v domnění, že tím svoji pozici posílí.

Myslela, že když bude dělat potíže, stane se obletovaným trpitelem, kterého je zapotřebí hýčkat. Po čase však šla s tímto postojem většině ostatních na nervy a sama sebe odsoudila do role zbytečných.

K českým těžkostem s integrací nedochází náhodou.

Se sametovou revolucí se vraceli Češi do Evropy v bláhovém domnění, že navazují na kvalitu předválečného Československa. Národu nikdo nevysvětlil, že přichází do úplně jiného světa, než – vinou komunistů – před čtyřiceti lety opustil. Zlaté ručičky byly překonány precizní automatizací, schopnost improvizace, další z českých zaklínadel, zaváněla spíše neschopností organizovat.

Následujících patnáct let před vstupem do EU bylo obdobím ztráty české průmyslové identity – z bývalého aktéra se stal komparz, v moderní terminologii dceřiná společnost zahraničního vlastníka nebo subdodavatel.

V této podobě vstupovala Česká republika do EU jako národní hospodářství, ze kterého nepřicházejí originální impulzy, jako ekonomika, která převážně vyrábí za cizí asistence. To rozhodně neposilovalo ani sebevědomí, ani nevzbuzovalo respekt.

Zůstaňme ještě u prvních let po sametové revoluci. V České republice začala v roce 1990 hra, jejíž pravidla se formulovala dodatečně. Tím vznikl prostor pro počínání, které bylo objektivně nemorální, ale nebylo v rozporu se zákonem, protože ten neexistoval. Vedle legislativního a exekutivního selhání politiků, jehož důsledky sahají do přítomnosti, převládá v širokých vrstvách společnosti jako mentální dědictví z komunistické éry deformované právní cítění. Obojí dohromady pak vede k tomu, že hodnocení právní úrovně České republiky v Bruselu je spíše negativní. Češi si s Unií často nerozumějí, přístup k evropským fondům to exemplárně dokumentuje. Formální harmonizace práva ještě neharmonizuje morálku a etiku.

Česká republika není a nebude hospodářskou velmocí. O to důležitější je mít představitele, kteří jsou schopni zjednat zemi přirozený respekt. Pokud chce Česká republika v Unii něco znamenat, potřebuje doma i v zahraničí mimořádné osobnosti. České elity byly v minulosti několikrát zlikvidovány, u značné části veřejnosti navíc existuje spíše sklon k rovnostářství než k výjimečnosti. Elity nelze jmenovat, jejich formování je proces, jehož průběh a výsledek jsou závislé na kvalitě společnosti.

Bilance po deseti letech je jako vysvědčení na konci základní školy. Rozhodující léta teprve přijdou.

O autorovi| Josef Hladík • autor je bývalým hlavním analytikem Spolkového svazu německého stavebního průmyslu, čestným předsedou Sdružení českých podniků v Německu a dlouholetým spolupracovníkem deníku E15

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče