Sláva Perské říše se vrací

17. března 2014, 00:00 - Daniel Deyl
17. března 2014, 00:00

Jen co se ve sporu Íránu se Západem ohladily nejostřejší hrany, s obchodníky z celého světa se v Teheránu dveře netrhnou. Prodělávají jen Američané

Ještě v roce 1978, rok před vypuknutím islámské revoluce, jež z Teheránu udělala nepřítele Západu, a Spojených států zvlášť, rovnal se íránský HDP dvojnásobku tureckého. Dnes je to právě naopak. Nicméně kombinace íránského kapitálu v podobě pětitisícileté civilizační historie s přírodním bohatstvím znamená, že někdejší perská říše dnes znovu aspiruje na postavení nezanedbatelného globálního hráče. Její snaze přitom nahrává skutečnost, že v době váhavého ekonomického růstu po celém světě si jen málokdo může dovolit potenciálně mocného spojence ignorovat.

Z evropského pohledu měla nová role Íránu coby přijatelného obchodního partnera dostat punc oficiality minulý víkend návštěvou unijní de facto ministryně zahraničí baronky Catherine Ashtonové v Teheránu. Skutečnost však byla rychlejší než Evropská komise. Od doby, kdy loni nevypočitatelného výbušného populistu Mahmúda Ahmadínežáda nahradil v prezidentském křesle pragmatičtěji založený Hasan Rúhání, politika „konstruktivního zapojení“ Íránu do světového dění dostává stále konkrétnější podobu.

Zlomový bod nastal loni v listopadu, kdy zástupci pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německa podepsali v Ženevě prozatímní dohodu o částečném uvolnění ekonomických sankcí vůči Íránu s cílem pokračovat v jednání o budoucnosti tamního jaderného programu.

Nový obchodní režim začal platit 20. ledna a bude v platnosti do 20. června.

Vstřícní sousedé Diplomatické příměří však již začalo přerůstat v postupné normalizování obchodních vztahů. První důsledky o sobě dávají vědět logicky především v bezprostředním sousedství Íránu.

Írán a Spojené arabské emiráty (SAE) jsou blízko vyřešení velkého sporu o postavení tří ostrovů v blízkosti Hormuzské úžiny, nejcitlivějšího bodu světového obchodu s ropou (vloni tudy proplulo 35 procent veškerého námořního obchodu s touto surovinou). Ostrovy samotné by podle dohody měly zůstat pod kontrolou SAE, zatímco Írán by měl získat nadvládu nad okolním mořem.

Dohoda zasahuje víc než jen osud tří ostrovů, jakkoli strategicky důležitých. Skutečnost, že jí dosáhl Írán právě se Spojenými arabskými emiráty za účasti ománské vlády coby prostředníka, signalizuje změnu rovnováhy sil na Blízkém východě. Ochota jmenovaných arabských spojenců USA (alespoň nominálních) a jejich převážně sunnitských režimů jednat s šíity ovládaným Íránem vytváří tlak na regionálního soka Teheránu, Saúdskou Arábii.

Dohodou o Hormuzu to totiž zdaleka nekončí. Omán například plánuje uzavřít s Íránem dohodu v hodnotě celkem 60 miliard dolarů, jejíž nejdůležitější součástí je stavba plynovodu vedoucího do Ománu z íránských nalezišť.

Také Irák oznámil navázání spolupráce s dávným protivníkem o zvýšení objemu těžby ropy na devět milionů barelů denně - přičemž Saúdská Arábie coby nejsilnější producent ropy v rámci OPEC sama těží 9,8 milionu barelů denně (údaj pochází z prosince 2013). Právě proměna vztahů s Irákem za deset let od svržení režimu Saddáma Husajna vypovídá nejlépe o postupně sílící pozici Teheránu. Loni dosáhl vzájemný obchod těchto dvou zemí hodnoty 12 miliard dolarů; odečteme-li specifický obchod s ropou, byl loni Bagdád pro íránský export největším trhem.

Obchodní křižovatka Stejně citelný je stoupající vliv Teheránu v Afghánistánu. Z tamní provincie Herát sice nejsou dostupná přesná čísla, ale přinejmenším podle dobře informovaného indického serveru Viewsaround.com tam z Íránu proudí investice ve výši milionů dolarů ročně a objem přeshraničního obchodu roste každým měsícem.

Z Afghánistánu se tak může postupně stát brána pro íránský obchod se zeměmi Střední Asie. Právě to má Teherán v plánu: začal již diplomaticky pracovat na otevření severojižního obchodního koridoru, spojujícího středoasijské země a Čínu se západoasijskými a severoafrickými zeměmi přes přístav Čáhbahár na jihu íránského pobřeží. To by umožnilo zemím z uvedených oblastí vyhnout se nebezpečnému jihu Pákistánu, jímž dnes musí jejich zboží a lidé cestovat.

Íránu by takové oživení přišlo nesmírně vhod. Vždyť například za posledních deset měsíců před vstupem ženevské dohody v platnost (březen 2013 až leden 2014) jeho vývoz klesl o 2,5 procenta a celkem čítal jen něco přes 33 miliard dolarů. Hlavními partnery v tomto období byly Čína, Irák a Spojené arabské emiráty, jejichž import z Íránu činil 5,9 miliardy, respektive 4,8 miliardy a 2,9 miliardy dolarů.

Největšími dovozci v témže období byly opět Emiráty a Čína, doplněny o Indii; hodnoty jejich importu byly 7,9 miliardy, respektive 7,3 a 3,3 miliardy dolarů.

Ne že by veškerou mizerii íránského mezinárodního obchodování měly na svědomí pouze samotné sankce. Příkladem budiž bizarní vývoj pistáciového trhu. V září 2010 uvalili Američané svoje vlastní, na OSN nezávislé embargo na obchod s íránskými pistáciovými oříšky. Nakolik v tom hraje roli skutečnost, že vedle Íránu jsou právě Američané největším producentem této komodity - jakkoli strategicky méně významné než třeba ropa - je jiná věc. Tak či onak, kalifornští pistácioví magnáti obsadili 95 procent amerického trhu a značnou část evropského (protože většina Evropy se k americkému protiíránskému opatření připojila).

Po srpnovém zvolení Hasana Rúháního prezidentem Američané toto opatření zrušili, čímž se uvolnil prostor pro natěšené íránské pěstitele a producenty. Ti však najednou zažili nečekaný problém: jejich oříšky se prodávaly příliš dobře, takže jejich cena stoupla. V tu chvíli zareagovala vláda v Teheránu a nahradila americké sankce opatřením vlastním, prakticky totožným: aby zamezila zdražení oříšků doma, jejich vývoz zase zakázala. V důsledku toho vládnou trhu s oříšky Američané nerušeně dál.

Bez ohledu na pistáciové extempore však zůstává šestiměsíční příměří a očekávané následné uvolnění velkým lákadlem pro potenciální exportéry na tamní 75milionový trh. Jak a kdo si tedy brousí zuby na obchod s Íránem?

Tlačenice vT eheránu Největším obchodním partnerem Íránu je dnes Čína a této pozice se nehodlá vzdát. V únoru do Teheránu dorazila 110členná čínská obchodní delegace, z jejíchž jednání vyplynul záměr dosáhnout do roku 2020 vzájemného obchodu v objemu 200 miliard ročně. To je velkorysý plán.

Další kapitolou je Střední Asie. Íránci patřili v k nejaktivnějším účastníkům loňského mezinárodního veletrhu bavlny a textilu v uzbeckém Taškentu. Tamní obchodní komora a íránské ministerstvo zahraničí navázaly podle časopisu Business New Europe velmi dobré vztahy při jednání o již zmíněném dopravním koridoru z Čáhbaháru.

Podobně se mluví v Turkmenistánu. Tamní ministr zahraničí Rašíd Meredov řekl během lednové návštěvy Teheránu, že dosavadní pětimiliardový objem vzájemného obchodu by se měl v následujících dvou letech zdvojnásobit. Turkmeni mají podle něho největší zájem o dovoz íránských „vyspělých technologií“, které ovšem blíže nespecifikoval.

Velká očekávání mají i Turci, jejichž obchod s Íránem poklesl kvůli sankcím z 21 miliard v roce 2012 na 13,5 miliardy dolarů vloni. Ačkoli premiér Recep Tayyip Erdogan kritizoval Teherán za podporu syrského prezidenta Bašára Asada, podepsal v lednu dohodu o rozšíření vzájemného obchodu. Kromě dovozu ropy byla konkrétně řeč především o turistickém ruchu.

Své obchodní delegace poslaly do Teheránu i další asijské země: Šrí Lanka, Thajsko, Indie a Jižní Korea. Posledně jmenovaná země zrušila s platností od 17. března zvláštní poplatky, jimiž dosud zatěžovala vývoz do Íránu. Thajci zase mají zájem o obchod v oblasti potravinářského a automobilového průmyslu.

Evropa nezůstala stranou Aktivitu vykazují i evropské země, včetně těch nejvýznamnějších. V únoru dorazila do Teheránu výprava německých obchodníků. Soustředili se na energetiku, potravinářství, stavebnictví, zemědělství, telekomunikace i ocelářství; seznam toho, na co se nesoustředili, by patrně byl kratší. Šéf íránské obchodní komory Gholamhosajn Šafej řekl, že obchod povede k normalizaci vzájemných vztahů. Z druhé strany zazněl v Die Welt hlas šéfa frankfurtských veletrhů Wolfganga Marzina, jenž počítá s tím, že se z Íránu „rychle stane důležitý trh“.

Ochota obchodovat s Íránem silně zazněla i z Francie, která do Teheránu také poslala více než stohlavou obchodní delegaci. Nejvíce pozornosti se dostalo chřadnoucímu výrobci automobilových pneumatik Michelin (jehož zisk klesl loni o 28 procent) a ropné firmě Total, jež doufá, že by včasným příchodem do Íránu mohla předhonit nominálně silnější anglosaské konkurenty.

Své delegace do Teheránu poslaly i Polsko, Řecko a Gruzie (trochu pikantně v téže době jako s posledně jmenovanými jednali Íránci i se zástupci samostatné výpravy ze Severní Osetie).

Maďarsko zase projevilo zájem o převzetí ukrajinských závazků k dodávkám pšenice (na tu se sankce nevztahují), přerušeným kvůli současné politické nestabilitě Kyjeva.

Poslední slovo má Chameneí Nic z toho samozřejmě neznamená, že všichni partneři a sousedé Íránu jsou posilováním Teheránu nadšeni. O obavách Saúdské Arábie již byla řeč a zjevný je i rostoucí neklid Izraele, ačkoli ten má původ v bezpečnostní hrozbě, kterou Írán pro židovský stát představuje.

Samostatnou kapitolou je například Ázerbájdžán. Dobré vztahy Íránu s Arménií (a podpora, již Teherán poskytuje Arménům v Náhorním Karabachu) nejdou azerským vůdcům v Baku pod vousy; naopak Íránci neradi vidí strategické spojenectví Baku s Izraelem. Etničtí Azeři tvoří největší menšinu íránského obyvatelstva a jejich oblíbené heslo „jižní Ázerbájdžán není Írán“ vzájemné vztahy nijak nezjednodušuje.

Obě vlády, sekulární v Baku a teokracie v Teheránu, se obávají vzájemného kulturního vlivu. Když v roce 2012 Baku hostilo popovou hudební soutěž o cenu Eurovize, Írán ze země na protest stáhl svého velvyslance. (Kdo kdy Eurovizi viděl, musí dát Teheránu částečně za pravdu, ale to jiná věc.) Především si však obě země mohou zanedlouho konkurovat v roli producentů ropy a plynu, což je obava, která v době tvrdých sankcí byla bezpředmětná. Projekt Jižní koridor, jenž měl omezit závislost Evropy na Rusku stran zemního plynu, původně počítal s Íránem jako hlavním dodavatelem. Kvůli sankcím však Íránce rychle nahradili Azeři, tamní zásoby však jsou podstatně nižší - jejich 990 miliard kubických metrů je ve srovnání s íránskými 33 biliony téměř zanedbatelné množství.

A konečně jsou tu Spojené státy, hlavní iniciátor sankcí. Ačkoli objem jejich obchodu s Íránem v posledních letech pozvolna roste, stále se pohybuje v řádech stovek milionů dolarů, což je směšně málo. Administrativa Baracka Obamy se podle bezpečnostního experta serveru Stratfor pokusí obchodní vztahy obnovit, přičemž se soustředí na osobu umírněného prezidenta Rúháního.

Taková strategie má samozřejmě tu nevýhodu, že moc íránského prezidenta je do značné - a především nevypočitatelné - míry iluzorní; v zemi má poslední slovo klerikální rada v čele s ajatolláhem Chameneím. Američané tak nejen prodělávají dodnes, nýbrž se současnou nečinností připravují i o výhodné pozice do budoucna. To se zdá potvrzovat teorii, že ekonomické sankce se nejen míjejí účinkem, nýbrž se nakonec obracejí proti svým původcům. Novinkou ovšem je, že se tak děje, nejen když jsou v platnosti, nýbrž i v době jejich uvolňování.

Oboustranný zájem

Objem vývozu a dovozu mezi Evropskou unií a Íránem

(v mil. eur)

Export z EU Import do EU Celkem

2002 5 664 8 309 13 973

2003 6 962 10 103 17 066

2004 8 223 11 930 20 153

2005 11 536 12 991 24 527

2006 14 373 11 289 25 662

2007 14 166 10 118 24 284

2008 15 936 11 337 27 273

2009 9 378 10 424 19 802

2010 14 526 11 312 25 838

2011 16 457 10 494 26 950

2012 5 645 7 362 13 007

Zdroj: Eurostat

Z Afghánistánu se tak může postupně stát brána pro íránský obchod se zeměmi Střední Asie. A právě to má Teherán v plánu. Obchod mezi nepřáteli Objem vývozu z USA do Íránu

(v mil. USD)

Zdroj: U. S. Census Bureau

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče