Šiřitelé špatné nálady

01. června 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
01. června 2015, 00:00

Čeští politici děsili národ černými scénáři rozpadu eurozóny a nezvládli management veřejných financí

Až jednou budou ekonomičtí historici zkoumat opravdu velké rozdíly v hospodářské výkonnosti mezi Polskem, jediným členem Evropské unie, který se v letech 2008 až 2014 dokázal vyhnout recesi, a Českou republikou, která se do ní ponořila dvakrát, najdou mnoho objektivních příčin.

Neměli by ovšem pominout jednu podstatnou subjektivní příčinu: strategii, s níž tvůrci hospodářské politiky reagovali na světovou finanční krizi. A tady poměrně dost záleží na osobách a obsazení. Bývalý polský ministr financí (2001 až 2002) a premiér (2004 až 2005), profesor ekonomie vybavený zkušenostmi z vysokých pozic v mezinárodních organizacích (OSN) Marek Belka se stal 1. listopadu 2008 šéfem Evropského odboru Mezinárodního měnového fondu (MMF). Tedy v klíčové době, kdy MMF hledal nástroje, jak zamezit dalšímu šíření krize.

PolsKá Cesta Jedním z nich se stala „Flexible Credit Line“ – úvěrová linka —poedbižné opatrnosti“, již si mohly dojednat země, kterým nebylo možné z hlediska hospodářské, fiskální a měnové politiky v podstatě co vytknout. Tyto země se ale chtěly vyhnout případnému riziku, že budou odříznuty od mezinárodních kapitálových trhů, a chtěly získat dodatečný „bezpečnostní polštář“. Polsko bylo druhou zemí, která linku ve výši 20,5 miliardy dolarů s MMF dojednala v rekordním čase. MMF ji schválil už začátkem května 2009. Podstatné je, že ji Polsko nikdy nečerpalo, i když ji pořád „pro strýčka Příhodu“ drží – naposledy ji prodloužilo v lednu 2013, a dokonce navýšilo její rámec na 33,8 miliardy dolarů.

Tím se dostáváme k tématu, které rozebírá nobelista Robert Shiller, tedy k vlivu, jejž na chování ekonomických subjektů může mít vláda a její politika. Česko by zcela nepochybně dostalo od MMF stejnou linku jako Polsko. Ale rozhodlo se o ni nepožádat. Nikoli proto, že by o ní nevědělo (na NERV se to na jaře 2009 probíralo), ale z přesvědčení, že nechce ani tímto způsobem zpochybňovat svoji důvěryhodnost na trhu. Rok 2009, blahé paměti, byl také jedním z mála, kdy Česko pěstovalo proticyklickou fiskální politiku a v klidu sneslo vysoký defi cit veřejných financí daný prudkým poklesem ekonomiky, aniž krátilo výdaje (spíše trochu ještě přihodilo).

Na grafech vidíte jasně, že problém nastal v roce následujícím, kdy Poláci udrželi klidnou ruku a zvedli investiční výdaje a rozpočtový defi cit, zatímco Češi najeli na úsporný rozpočet a začali škrtat a zvedat daně (rozpočet na rok 2010 sestavoval nikoli Miroslav Kalousek, ale Eduard Janota). Polsko, které nespadlo do recese, zvedlo schodek veřejných financí, zvedlo investice a růst. Totéž se opakovalo v roce 2011, když se Češi koncem roku dostali do recese, ale snižovali výdaje a investice. Je poměrně obtížné dospět k jinému závěru, než že Poláci si připadali silnější v kramflecích. Jistěže v přesvědčení, že manévr s MMF v zádech zvládnou. Polsko na rozdíl od Česka mělo agresivně nastavenou dluhovou brzdu, na kterou docela brutálně šláplo v letech následujících včetně drastického omezení druhého penzijního pilíře, což polskému makroekonomickému managementu opravdu není ke cti.

Co k tomu říct? Mnohem menší a mnohem otevřenější česká ekonomika by měla pravděpodobně ještě větší užitek z úvěrové dispoziční linky MMF právě proto, že by se při zhoršení vnějších podmínek měla o co opřít. V letech 2010 až 2013 se samozřejmě dalo zvedat daně z přidané hodnoty a škrtat na spotřebních výdajích státu. Ale neměly se krátit, ale naopak navyšovat strategické vládní investice doprovázené strukturální reformou v dopravě, školství, zdravotnictví, penzijním systému, vědě a výzkumu. S úplně jinou rétorikou a sebedůvěrou.

Promarněná příležitost Neudělali jsme to ani napůl a zvnějška dovezenou recesi jako vynikající příležitost ke změně jsme promarnili. Poláci v ekonomickém managementu ve srovnání s Čechy pár let evidentně vynikali.

Absolutně první podmínkou je porozumět, v čem, proč a jak v české hospodářské politice došlo k tomu, že Poláci zvládli krizi o tolik líp než my, i s přihlédnutím ke všem rozdílům.

Jejich růst a naše padání už nejspíš nikdy nezvrátíme ve svůj prospěch. Proč? To vyžaduje smysl pro kontext, inteligenci, empatii a chuť k nápravě. Pýcha je naopak jediná záruka, jak se nikdy nic nenaučit.

Polskou makroekonomickou politiku v letech 2009 až 2013 jsme vychválili až do nebes, jenže ta je jenom tak dobrá jako lidé, kteří ji dělají. Vítezství Andrzeje Dudy v prezidentských volbách může předznamenávat návrat jiného typu politiky, připomínajícího tu za éry bratrů Kaczynských.

Je poměrně obtížné dospět k jinému závěru, než že Poláci si připadali silnější v kramfle cích.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče