Siouxové na byznysové stezce

26. srpna 2013, 00:00 - Tomáš Nídr, Pine Ridge
26. srpna 2013, 00:00

Energetická tyčinka ze sušeného bizoního masa vyráběná podle starých indiánských receptů slaví úspěch po celých USA

Před příchodem bělochů byl pro Siouxe Oglaly bizon základem jejich hospodaření. Maso sloužilo k jídlu, kůže k ošacení i postavení stanů, kosti a rohy k výrobě zbraní. Jenže pak byla ikonická zvířata Severní Ameriky téměř vyhubena a kmen, který v prériích dokázal bílým osadníkům a vojákům vzdorovat nejdéle, skončil v rezervaci.

Po více než století útrpného přežívání se dva z nich rozhodli, že slávu indiánů opět pozvednou a využijí k tomu právě bizony.

Díky starému receptu po babičkách dobývají trh s energetickými tyčinkami, v nichž smíchali sušené bizoní maso s brusinkami.

„Zboží konkurence chutná jako starý karton.

Naše Tankabar ruší představu, že co je zdravé, je bez chuti,“ chválí kvalitu svého produktu spoluzakladatelka firmy Karlene Hunterová.

Tyčinku začala společně s obchodním partnerem Markem Tilsenem vyrábět v roce 2007 a nyní se už dobře prodává po celých USA.

Padesátnice sice nechce prozradit přesná čísla výroby, obratu či zisku, ale to, že se jí daří, dosvědčuje i skutečnost, že Tankabar je na prodej u všech velkých turistických atrakcí v Jižní Dakotě.

Americký chudobinec Hunterová prožívá klasickou verzi amerického snu, který však byl od začátku velmi komplikovaný tím, že podniká v rezervaci Pine Ridge, která má smutný status nejchudší oblasti USA. Už dlouhá desetiletí sice není pro indiány vězením, ale přesto… „Kdybych začala s byznysem v Rapid City, bylo všechno mnohem jednodušší,“ odkazuje na nejbližší větší město, které leží 150 kilometrů od její domovské osady Kyle, „ale chtěli jsme udělat něco, abychom to tu pozvedli.“

Pine Ridge je oblast s neúrodnou půdou na konci světa. Právě pro malou hodnotu ji Američané při své expanzi přenechali domorodcům, kteří od té doby upadli do apatie, chudoby a alkoholismu. Zvykli si na to, být odkázáni na sociální dávky, a dokonce i na humanitární pomoc.

Rychlému rozvoji kraje brání především jeho odlehlost, kvůli níž Oglalové nemohou, podobně jako jiné kmeny, využít své autonomie a prosperovat prostřednictvím kasin, která jsou ve většině států USA tabu. „Ale vzdálenosti přestávají hrát roli díky internetu. V Kyle máme ženu, která po síti dělá účetnictví, nebo muže, který tak nabízí grafické práce,“ říká Hunterová. Sama však jde proti proudu výrobou potravin, pro které je vzdálenost při dopravě stále důležitý faktor.

„Pustila jsem se do toho náhodou a bez zkušeností. Měla jsem totiž marketingovou firmu a naši zákazníci, producenti bizoního masa, po nás chtěli kampaň, abychom zvedli jeho spotřebu,“ usmívá se. Navrhli tedy sáhnout do siouxské kuchařky. Jenže klientům se to nezdálo.

Hunterové s Tilsenem to však v době, kdy Američané začínají slyšet na malou tučnost bizoních steaků a nízký kalorický obsah ve srovnání s hovězím, přišlo jako geniální nápad, který nechtěli nechat spadnout pod stůl.

„Potíž je, že banky mají strach půjčovat těm, co mají bydliště v rezervaci. Kromě předsudků je v tom i fakt, že mnoho lidí bydlí na komunitní půdě, takže nemohou ručit svou nemovitostí. My půjčku dostali jen díky naší předchozí bezproblémové podnikatelské minulosti,“ říká s tím, že těžké je vycházet i s představiteli kmene, které si jeho členové volí každé dva roky. „Trvalo rok a půl, než jsme si u nich vymohli povolení na užívání pozemku, kde mám nyní centrálu,“ vzpomíná Hunterová.

Cíl? Mít vlastní stádo Ve tváři příliš indiánských rysů nemá a jako většina jejích vrstevníků – na rozdíl od dětí, které mají hodiny řeči Oglalů ve škole – zná z původního jazyka jen pár slov. I proto ji někteří sousedé neberou za svou a úspěch jí přisuzují jen proto, že je míšenka. Hunterová nad tím mává rukou.

„Pro mě je důležité, že dávám práci čtrnácti lidem, kteří jsou dobře vzdělaní, ale za prací by se jinak museli odstěhovat. Jsou vděční za příležitost a dělají s ohromným nasazením a loajalitou. Taky jsem všem v rezervaci ukázala, že když tu mohu uspět já, zvládne to i kdokoli jiný,“ říká sebevědomě.

Vysvětluje, že bizony na porážku se snaží nakupovat především u kmenů, které je chovají. Samotnou Tankabar, jejíž jméno se odvozuje od výrazu „větší než život“, podle jejích pokynů vyrábějí v masokombinátu v Missouri, pak je převezou do centrály v Kyle. Tam už je její podřízení přerozdělují do menších balení, která rozesílají po celých Státech, kde jim nově konkuruje okopírovaná tyčinka vyráběná bílými Američany.

Na otázky, zda se vrhne i na jiné oblasti podnikání či zda bude vyvážet své zboží do světa, odpovídá: „Abys běhal, musíš nejdříve chodit. Je potřeba, abychom nejprve stabilizovali to, co už máme. Postupně rozšiřujeme škálu produktů o různé příchutě a děláme bizoní klobásky. Rádi bychom přišli i s dalšími potravinami podle indiánských receptů a do budoucna rozhodně chceme mít vlastní stádo bizonů.“

O autorovi| Tomáš Nídr, Pine Ridge, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče