Šeptanda o Řecku Asie

21. ledna 2013, 00:00 - Dáša Hyklová
21. ledna 2013, 00:00

Nový japonský premiér chce zastavit deflaci a zkrotit silný jen. Ekonomiku však nejvíce tíží obří dluh

Tokijská čtvrť Ginza patří mezi nejluxusnější obchodní čtvrti na světě. Nablýskané výlohy obchodních domů a butiků zdobí prvotřídní zboží známých módních značek. Nechybějí ani prodejny s nejnovější elektronikou a restaurace s vybranými pokrmy. Zářící světla japonské Mekky konzumu však vytvářejí falešnou iluzi. A sice tu, že i zbytek země vycházejícího slunce je na tom stejně skvěle jako několik bohatstvím překypujících ulic hlavního města Japonska. Někdejší druhá nejsilnější ekonomika světa, kterou o tento status obrala v roce 2010 Čína, přitom již více než dvě desetiletí prochází krizí. Loni na podzim upadlo Japonsko opět do recese.

Průmyslová produkce klesla v listopadu na nejnižší hodnotu od zemětřesení v roce 2011. Propad o 1,7 procenta v meziměsíčním porovnání překonal i ty nejpesimističtější předpovědi. Zemi navíc sužuje zhoubná deflace. Spotřebitelské ceny očištěné o ceny potravin v prosinci meziročně klesly o 0,6 procenta. Co je však horšího: Japonsko dlouhodobě žije „nad poměry“. Státní dluh země se loni podle odhadů Mezinárodního měnového fondu vyšplhal až na 14,6 bilionu dolarů, což odpovídá přibližně 237 procentům ročního HDP. V případě tolik kritizovaného evropského potížisty Řecka to bylo „jenom“ 165 procent HDP. Někteří odborníci se obávají, že astronomická částka může představovat časovanou bombu. Ne náhodou se o Japonsku začíná šeptat jako o „Řecku Asie“.

Abe se chytá kormidla Situaci Japonska a Řecka pochopitelně nelze tak jednoduše srovnávat. Rozdíly mezi nimi se totiž netýkají pouze historie, fungování vlád či disciplinovanosti občanů například při placení daní. Když nic jiného, Japonsko nežije na úkor žádného jiného státu. Prozatím ani nehrozí, že by v případě nejčernějšího scénáře a roztočení pomyslné deficitní spirály doplatily na dluhy Japonska nějaké cizí banky. Tamní vláda si totiž dlouhodobě půjčuje od vlastních občanů. I když Japonci stále věří, že mají situaci pod kontrolou, experti varují, že podobné praktiky nemohou pokračovat donekonečna. Podle Takatošiho Ita, profesora ekonomie na University of Tokyo, musí vláda změnit kurz, jinak peníze od občanů jednoduše dojdou. Ito a jeho tým vypočítali, že kdyby Japonci investovali všechny své úspory do státních dluhopisů, pokrylo by to státní výdaje pouze na nejbližších dvanáct let. Nepříznivá hospodářská data z podzimu dodala kuráž novému premiéru Šinzóovi Abemu, jehož pravicová Liberálně demokratická strana (LDP) zvítězila v prosincových parlamentních volbách. Abe již v průběhu kampaně avizoval, že se chce zaměřit hlavně na ekonomiku. V úřadu hodlá vyvíjet tlak na centrální banku k razantnějšímu uvolňování měnové politiky, chce zastavit deflaci a také by rád zkrotil silný jen, který prodražuje japonský export.

Osmapadesátiletý vnuk bývalého japonského premiéra se do pozice předsedy vlády vrátil po pěti letech. Šinzó Abe poprvé úřadoval pouhý rok. Po sérii skandálů ve vládním kabinetu a po zničující porážce LDP ve volbách do horní komory parlamentu musel v roce 2007 předčasně odstoupit.

Do premiérského křesla Abe usedl teprve 26. prosince, ale již 11. ledna představil plány na rozsáhlou ekonomickou intervenci v podobě měnové expanze. Do hospodářství hodlá v nejbližších měsících napumpovat 20 bilionů jenů (4,3 bilionu korun). Přímé vládní stimuly mají dosáhnout 10,3 bilionu jenů (2,2 bilionu korun), zbytek dodají lokální vlády a privátní sektor. Nový ministr financí Taro Aso již koncem prosince prohlásil, že vláda nebude spoléhat na emisi dluhopisů při financování balíku dodatečných ekonomických stimulů. Jak dodal, kabinet také hodlá omezit prodej nových státních dluhopisů. Jeho cílem je získání důvěry trhu při sestavování státního rozpočtu pro příští fiskální rok, který začíná v dubnu.

„Schválená podpora má zajistit dvouprocentní nárůst reálného HDP Japonska a pomůže vytvořit asi 600 tisíc nových pracovních příležitostí,“ uvedl Šinzó Abe během představení obřího stimulačního balíku. Minulý týden si do svého sídla pozval ministry a také ekonomické poradce, aby si vyslechl jejich názor na měnovou politiku. Vláda chce totiž s centrální bankou Japonska (BOJ) dosáhnout dohody, která by jasně určovala, co musí každá strana udělat pro ekonomiku země.

Stimulace, anebo plýtvání?

Úsilí premiéra Abeho schvaluje 68 procent Japonců, přičemž dvě třetiny podporují jeho kroky k větší koordinaci s centrální bankou a důraz na ekonomický růst. Pouze 44 procent obyvatel země však souhlasí s jeho plány v oblasti energetiky. Nová vláda totiž uvažuje o spuštění deaktivovaných jaderných reaktorů, které kontroloři po tragédii ve Fukušimě prohlásili za bezpečné. Zaznívají i kritické hlasy, podle nichž ambiciózní stimulační program zemi ještě více zadluží a je pouze zdrojem dalšího plýtvání veřejnými prostředky na zbytné výdaje.

Největší částky mají putovat na veřejné práce a stavební projekty, jejichž cílem je oživení strádající ekonomiky a prevence před dalšími ničivými přírodními katastrofami.

Zkrátka nepřijdou ani průmyslové podniky.

Peníze na obnovu regionů mají směřovat například do zdravotních služeb, péče o děti a dalších odvětví. Stimulace privátních investic údajně pomůže rozvoji produkce elektřiny z čistých zdrojů a projektů zacílených na energetickou šetrnost.

„Zvláštní vládní výdaje pomohou Japonsku dosáhnout v letošním druhém kvartále reálného růstu HDP na úrovni 3,5 procenta,“ uvedla japonská bankovní skupina Nomura v nejnovější analýze. Díky tomu také zvýšila celoroční prognózu pro další fiskální rok o osm desetin na 1,8 procenta. Vylepšený výhled banka kromě oznámených stimulačních programů vlády opírá také o očekávané zlepšení exportu. Mělo by k němu dojít díky oživení ekonomiky Spojených států a po oslabení japonského jenu.

Nutno však dodat, že na poklesu japonského vývozu se podepsala především slabá poptávka v Evropě. V minulých měsících méně zboží odebírala i Čína. Jednak její ekonomika rostla pomaleji a jednak se opět rozhořel spor o osm ostrovů ve Východočínském moři, o které se hlásí Tokio, Peking a samostatně i Tchaj-pej. Japonci je nazývají Senkaku, pevninská Čína Tiao-jü a Tchajwanci je označují jako Tiao-jü-tchaj. Přetahování o neobydlené skalnaté ostrůvky, jejichž celková rozloha je všehovšudy 6,3 kilometru čtverečních (v jejich okolí se však nacházejí zásoby plynu a zřejmě i ropy), se negativně odrazila i na odbytu japonských automobilek v Číně.

Dodrželi slovo Japonsko bylo dlouhá desetiletí považováno za ekonomicky velmi úspěšnou zemi. V letech 1950 až 1973 rostla tamní ekonomika v průměru o deset procent ročně. V sedmdesátých letech se sice hospodářský růst zpomalil na průměr 4,5 procenta, ale i tak to bylo více než v případě ostatních průmyslově vyspělých států. V osmdesátých letech dosahoval přírůstek HDP v průměru 2,5 procenta, nicméně poslední výrazný růst země zažila v roce 1988, kdy HDP poskočil o 6,2 procenta. Od devadesátých let japonská ekonomika stagnuje.

Problémy začaly v polovině osmdesátých let, kdy došlo k přehřátí ekonomiky. Kvůli tlaku ze strany Spojených států Tokio opakovaně revalvovalo jen. Šlo o smlouvu z hotelu Plaza z roku 1985, která zavazovala pět států ke koordinovanému prodeji dolarů. Měla za úkol zastavit posilování dolaru vůči hlavním neamerickým měnám (to jest německé marce a právě jenu). Japonci vzali toto ujednání vážně, což pro ně bylo kamenem úrazu a příčinou následné deflace.

Japonské zboží vyráběné na export se stávalo čím dál dražším. Aby se vyrovnaly ztráty, vláda pumpovala množství peněz do ekonomiky a centrální banka drasticky snížila úrokové sazby. Díky levné měně začali Japonci spekulovat na burze a také na trhu s nemovitostmi. Ceny domů a bytů šly vytrvale nahoru. Centrální banka reagovala na boom zvýšením úrokové míry, což vyvolalo krach na tokijské burze a následný pád cen na trhu. Bublina splaskla. Ceny nemovitostí rázem spadly a ještě dnes jejich průměrná hodnota dosahuje ve srovnání s rokem 1974 kolem 25 procent. „Obávám se, že náš dům na předměstí Ósaky již nikdy nebude mít cenu, za kterou jsme jej s manželem koupili před rokem 1990,“ svěřuje se Miyako, jejíž manžel působí v Čechách jako manažer u jedné významné japonské firmy.

V dubnu 1991 začala recese a až do roku 2000 rostla japonská ekonomika v průměru o pouhé jedno procento. To bylo výrazně méně než v případě ostatních industrializovaných zemí. V důsledku toho došlo ke zvyšování nezaměstnanosti, snižování důchodů, japonské firmy se v rámci hledání cesty ven z krize začaly stěhovat do zahraničí.

Mladí bez budoucnosti Hledání východiska ze současné krize komplikuje skutečnost, že Japonsko nemůže sázet na mladou generaci. Pokud porodnost zůstane na současné úrovni, podle vládních propočtů se v roce 2050 sníží populace země ze současných 127,5 na 95 milionů, přičemž 40 procent obyvatel bude starších 65 let. K tomu téměř 20 procent těch, kteří by měli nahradit pracovní sílu odcházející do penze, tuto roli odmítá. Říká se jim hikikomori. Jsou to mladí lidé ve věku okolo třiceti let, kteří stále bydlí u rodičů. Většinou pocházejí ze střední či vyšší třídy a často žijí v převráceném biorytmu. Především se ale straní společnosti, přestože netrpí žádnou duševní poruchou. Typický hikikomori je inteligentní, obvykle však nepěstuje žádné partnerské vztahy a se světem komunikuje maximálně prostřednictvím internetu. Někteří z nich parazitují na svých pracujících rodičích, kteří získali postavení a peníze v době, kdy země ještě prosperovala. Jiní se vstupu do světa „dospělých“ vyhýbají kvůli obavám z neúspěchu. Pokud rodiče ztratí zaměstnání nebo se jejich příjem ztenčí do nevysoké penze, pro hikikomoriho to představuje velký problém.

Bez kontaktu s ostatními lidmi se totiž mezitím stal sociálně nepřizpůsobivým. Termín zavedl japonský psychiatr Tamaki Saitó a tito lidé se dnes považují za nemocné, o které je potřeba se starat. V Japonsku proto existuje řada klinik, které se na hikikomorie specializují. Kolem roku 1997, v průběhu asijské finanční krize, vznikla další nová skupina mladých lidí, takzvaní freeters. Kvůli hospodářské situaci a také vlastním limitům nemohou tito lidé najít stabilní zaměstnání. Pokud pracují, tak na částečný úvazek nebo si najdou nějakou krátkodobou brigádu. Vzhledem k tomu, že nejsou schopni se finančně postarat ani o sebe, většinou nezakládají rodinu. Mnozí si však užívají v rámci možností rušného nočního života, zvláště ve velkoměstech. Nic jim nebrání v tom, aby se procházeli po Ginze a nasávali iluzi o bohatství.

Odborníci se shodují, že klíčem k řešení nelehké situace Japonska je dlouhodobý hospodářský růst včetně ukončení deflace.

V rámci strategie boje proti deflaci by mělo dojít ke zlepšení koordinace měnové a fiskální politiky. O to momentálně usiluje i premiér, který tlačí na centrální banku, aby zdvojnásobila svůj inflační cíl na dvě procenta HDP. Druhou páku boje proti deflaci představuje zmíněné oslabení jenu. Pouhá úprava kurzu by však problém deflační spirály nevyřešila. Třetí možností, jak bojovat proti deflaci, je adaptovat režim cílování inflace, který by po přechodnou dobu doprovázela „nekonvenční“ měnově politická opatření. Rozbor předností a omezení jednotlivých strategií však hovoří ve prospěch jejich vzájemné kombinace. Problémem eroze modelu tradiční rodiny a budoucnosti mladých, kteří nejsou schopni zopakovat materiální úspěch rodičů, se ale musejí zabývat jiní odborníci.

Hledání východiska ze současné krize komplikuje skutečnost, že Japonsko nemůže sázet na mladou generaci

Graf

Roste a roste Vývoj japonského státního dluhu od poloviny devadesátých let (ve 100 mil. jenů)

pramen: ministerstvo financí Japonska

Problémy Japonska začaly v polovině osmdesátých let, kdy došlo k přehřátí ekonomiky

O autorovi| Dáša Hyklová, hyklova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče