Selhání brzd II

02. února 2015, 00:00 - Miroslav Zámečník
02. února 2015, 00:00

Opakovanému zneužívání insolvenčního řízení lupičskými mafiemi nezabrání lepší legislativa, ale jen lepší poměry v justici

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Pavel Juříček, majitel úspěšného podniku Brano, není zvyklý, aby s ním lidově řečeno někdo vytíral podlahu, jako se mu to stalo v případě insolvence firmy Mora-Top z Uničova na Olomoucku. Rozezlený továrník tvrdí, že „se stal jakýmsi ombudsmanem podnikatelů“, kteří se stali spolu s ním obětí insolvenční mafie. Juříček hovoří asi o osmdesáti případech, kdy insolvenční správce spolu se soudcem připravili legitimní podnikatele o majetek a nazývá to „pátou vlnou privatizace v Česku“. Pod záštitou ministra financí Andreje Babiše proto vznikla skupina, která chce tuhle praxi zarazit a hodlá se svými návrhy co nejdřív předstoupit před poslance. Měřeno reakcí Soudcovské unie, ale i expertů jsou však návrhy opravdu hodně radikální a spíše zkratkovité.

Loupežné know-how Podle Pavla Juříčka využívá mafie spolčená s insolvenčním správcem a soudcem dvou metod, jak se zmocnit kontroly. První spočívá v podání fiktivní, nebo přinejmenším sporné pohledávky, kterou insolvenční správce uzná, a insolvenční soudce ve sporu o pravost, výši a pořadí pozici správce podrží.

Druhá metoda spočívá nikoli ve „výrobě“ pohledávek, ale naopak v popírání legitimních pohledávek věřitelů. V obou případech je cílem ovládnout celé řízení, hlavně zpeněžování majetku.

To, že si firmy podáním návrhu vyřizují účty anebo jej používají jako nástroj konkurenčního boje, že obchodníci pohledávkami často vydírají, není nic nového. Pokusy organizovaných skupin (zahrnujících soudce) zneužít tehdejší zákon o konkurzu a vyrovnání znají české ekonomické dějiny od dob legendárního ústeckého soudce Berky, tedy od nějakého roku 2003. Od té doby se sice podstatně změnila legislativa, ale poměry v justici až tak jiné nejsou.

Co chtěl insolvenční zákon Berkovu kauzu, v níž padly vysoké nepodmíněné tresty odnětí svobody, měli na paměti tvůrci nového insolvenčního zákona z roku 2006, který vstoupil v účinnost až od roku 2008.

Jeho základní osou bylo posílit postavení věřitelů, a to včetně jejich pravomoci hned po přezkumu na své schůzi odvolat insolvenčního správce a ustanovit nového; a soudce v podstatě nemá příliš na vybranou, nezbývá než jej potvrdit. Věřitelé také dostali právo rozhodovat o způsobu řešení úpadku, tedy určit, zda úpadce dostane šanci přežít prostřednictvím reorganizace, anebo zda bude majetek úpadce zpeněžen v konkurzu. Postavení zajištěných věřitelů (hlavně bank) se o hodně zlepšilo, ale všichni věřitelé dostali díky zveřejňování všech informací na insolvenčním rejstříku podstatně lepší přehled.

Už před lety nebyly „šikanózní návrhy“ nic nového a zákon dal dlužníkovi právo na obranu. V případě, že je řízení o věřitelském insolvenčním návrhu zastaveno nebo je návrh odmítnut vinou navrhovatele, má dlužník nebo jiný věřitel právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení. V pochybnostech se předpokládá zavinění navrhovatele. Tedy břemeno důkazu přechází na toho, který insolvenci navrhl, což je dosti podstatná ochrana dlužníků. V případě, kdy „neúspěšný“ návrh podala právnická osoba, ručí za splnění těchto nároků členové statutárního orgánu. Například jihlavské stavební společnosti PSJ přiřkl Městský soud v Praze za neopodstatněný insolvenční návrh náhradu materiální újmy milion korun.

Uzavřená insolvenční komunita Kolem insolvencí se u nás netočí moc lidí, v malé zemi to u vysoce specializované činnosti ani jinak být nemůže. Zatímco soudců jsou v Česku asi tři tisíce, insolvencemi se jich v Česku zabývá jen necelá stovka. Insolvenčních správců včetně právnických osob eviduje insolvenční rejstřík necelých pět set a v případě úpadků velkých firem ještě mnohem méně. Okruh věřitelů je samozřejmě obrovský, ale pokud jde o významnější podniky, opět můžeme hovořit o omezeném okruhu jejich bankovních věřitelů – v podstatě vždy mají jako hlavní banku někoho z první pětky. A banky mají centralizovaná oddělení, která se na „workouty“ specializují.

Soudce je ve skutečnosti přes všechny změny pořád tím pólem, kolem kterého se celý proces točí, a v podstatě – přinejmenším na začátku řízení – „za volantem“ ani nikdo jiný být nemůže.

Za předpokladu, že soudce je kompetentní a dělá, co má dělat, a na průběh řízení a jednotlivé kroky správce dohlíží a spolupracuje s věřitelským výborem, by mělo vše fungovat. Tandem kompetentního soudce a kompetentního správce by měl být například schopen detekovat existenci „bílých koní“, tedy nastrčených osob jednajících za subjekty, které nemají majetek, jímž by škodu způsobenou predátorským návrhem mohly nahradit.

Když si čtete jednotlivé paragrafy zákona, pak zjistíte, že správce může popřením anebo potvrzením pohledávek v průběhu přezkumu přihlášených pohledávek ovlivnit strukturu věřitelů, včetně těch, za nimiž stojí přihlášky od „bílých koní“. A o sporech o pravosti, výši a pořadí pohledávek rozhoduje – insolvenční soudce. Jsou-li spolčeni, skutečně se může stát to, co popisuje Pavel Juříček.

Je vcelku evidentní, že samotným „novým“ zákonem problémy nezmizely – šikanuje, vydírá a loupí se dál. A je příliš mnoho indicií o tom, že někteří soudci a insolvenční správci manipulují s procesem ve snaze jej ovládnout.

Insolvenční správci tvrdí, že Juříčkovy poznatky nenaznačují systémové selhání, ale problém nevelkého počtu černých ovcí, a o soudcích platí to samé. I když četnost „unesených“ konkurzů je obhájci současného systému uváděna na mnohem nižší úrovni, nikdo nepopírá, že se to stalo, dokonce už podruhé: zpětné vazby a systémy časného varování opět zjevně nefungovaly.

Slepá ulice Návrhy skupiny vedené Juříčkem jsou sice radikální, ale objektivně a mírně řečeno nejsou vydařené. Dílem představují obtížně přijatelný zásah do nezávislosti soudů, dílem silně posilují práva dlužníků na úkor věřitelů.

Dílem jsou nefunkční, protože neřeší problém. Kupříkladu upřednostňování reorganizace je ekonomická hrubá chyba. Reorganizace předpokládá, že firma je schopna produkovat volný cash flow z provozu a je nemnoho situací, aby napodruhé stejní hráči se stejnými aktivy hráli líp. A jen věřitelé mají rozhodnout, zda tomu příběhu uvěří, nikoli zákon, což má vědět každý ekonom a insolvenční právník. Stejně tak by druhotná platební neschopnost měla být považována za krizovou anomálii a jako taková by měla být předmětem racionálního šetření – může to být příznak jak strategického chování („hodit“ dodavatele do konkurzu a ovládnout jej), tak neodvratného tržního vývoje, „kroniky ohlášené smrti“, které není ekonomicky rozumné bránit. Věřitelé by měli být schopni to posoudit.

Obdobně zápis do rejstříku až po prohlášení úpadku je zjevným krokem zpět. Samotné oznámení o zahájení řízení je sice nepříjemné, ale předpokládejme, že obchodní partneři nejsou idioti, kteří nedovedou poznat zdravou firmu, a odstranění informační asymetrie je samo o sobě ekonomicky naprosto žádoucí.

Kdyby správce měl nad sebou rozumného a ekonomicky gramotného soudce, ani by to nezkoušel, neboť soudce by všechny výše uvedené jevy dokázal posoudit. A také by nikdy netoleroval ani zjevně „z prstu vycucaný“ zápis majetku třetích osob do majetkové podstaty – už proto, že o žalobách bude muset rozhodovat soud.

Jako nejméně rozporné opatření vypadá „kolečko“. Pavel Juříček, ale i ministerstvo spravedlnosti by chtěli riziko propojení osob omezit v podstatě čistě náhodným výběrem soudců a správců. Doopravdy si myslí, že to může fungovat?

Nedělejme si iluze. Vzhledem k omezenému počtu soudců a správců působících v dané „spádové oblasti“ je vyloučeno, aby se soudci a správci neznali. V malé zemi ve vysoce specializované branži se z definice musejí znát všichni. Po pár „rundách“ taky všichni zúčastnění vědí, s kým mají tu čest – kdo co umí, komu co naopak moc nejde a na „parádní saka“ by neměl být pouštěn, i když běžný případ zvládne. I kdybyste náhodným výběrem, elektronickým kolečkem či jakýmkoli jiným vynálezem – vedeni dobrými úmysly – nakrásně vytvořili nevhodnou a kontraproduktivní kombinaci, kdy se bude hůře krást, škoda napáchaná packaly při řešení složitých případů bude k pláči úplně stejně.

Takže ekonomicky je to jasná pitomost, kterou nahrazujeme řádný výkon funkce kvalifikovaného předsedy soudu, který by měl být schopen párovat soudce a správce dávající naději na efektivní zvládnutí případu podle jeho závažnosti a složitosti a řádně nad procesem dohlížet.

Obrana Sokratova Juříček je jistě schopný podnikatel, ale i v jeho případě lze vzpomenout klasiků: „Nakonec jsem tedy šel k řemeslníkům. O sobě jsem si byl totiž vědom, že neumím, abych tak řekl, nic, ale o těch jsem věděl, že u nich naleznu mnoho krásných znalostí. A v tom jsem se nezklamal, uměli, co jsem já neuměl, a po této stránce byli nade mne moudřejší. Ale, občané athénští, nabyl jsem mínění, že i ti dobří řemeslníci mají tutéž chybu jako básníci – pro dobré provádění svého umění si každý myslil, že je i v ostatních největších věcech nejmoudřejší – a že tato jejich zvrácenost zakrývá onu moudrost.“ (Sokrates podle Platona, 399 př. n. l.; právnické fakulty snad ještě tyto základy dodnes učí, i když kdysi šlo o klasické gymnaziální vzdělání.) Představa, že když jste obecně velmi schopný a v jednom složitém oboru jste dosáhl úspěchu, takže manažersky „pořešíte i tenhle bordel“, je očividně strašně stará a v časech hluboké společenské frustrace je politicky ohromně atraktivní. A jak je stará, tak je mylná.

Případů „unesených“ insolvenčních řízení je ovšem už zase dost na to, aby se z toho dal vyvodit zobecňující závěr. Selhal dohled v celé své hierarchii, v insolvenčním soudnictví zkrátka chybí „kontrola kvality“, v opačném případě by na sebe nenechala „kárná“ náprava tak dlouho čekat. Mohlo by se to stát jednou, ale už při druhém případě by zbystřily nejen justiční kontrolní systémy, ale také státní zástupci a policejní vyšetřovatelé.

Když chybí zpětná vazba a nadřízené složky a orgány činné v trestním řízení v dohledu selžou buď proto, že neumějí rozlišovat mezi „správnou insolvenční praxí“ a lumpárnou, nebo byrokraticky prokrastinují, či hůře – na insolvenčních mafiích dokonce participují, končí to průšvihy.

Řešením je pouze ono trpělivé budování státu, i se všemi jeho zpětnými vazbami reagujícími na selhání a třeba i „exemplárními flastry“ pro ty, kteří to už zase přehánějí. Když tuhle samoočistnou energii rychle nenaleznou „uvnitř“ všichni ti, kteří to mají – se vší svojí sebezáchovnou inteligencí – na starost, a udělají to podle práva, pak jim tuhle energii někdo dodá zvenčí.

Vběhnou do arény, silní jako býci, a stejně tak chytří. Vaše nezávislost, ctihodní soudci, pak bude stejně směšná jako naše svoboda.

Měli byste vědět, co národu dlužíte. l

Tandem kompetentního soudce a kompetentního správce by měl být schopen detekovat existenci bílých koní co chce Juříček 1. Časové omezení mandátu soudců na deset let s následným přezkoušením 2. Prodloužení promlčecí lhůty u kárné odpovědnosti soudců na deset let 3. O kárné odpovědnosti by měla rozhodovat patnáctičlenná Nejvyšší rada soudnictví jmenovaná Senátem, kde budou po třetinách zástupci navržení vládou, Nejvyšším správním soudem a senátory 4. Hmotnou odpovědnost soudců za způsobené škody (snížení platu na polovinu) 5. Náhodný výběr soudců a správců, znemožňující příliš těsné vazby 6. Zápis do insolvenčního rejstříku až po prohlášení úpadku (nikoli ihned po zahájení řízení) 7. Nemožnost prohlášení úpadku pro druhotnou platební neschopnost 8. Preferenci reorganizace jako způsobu řešení úpadku 9. Odsouhlasení transakcí nad milion korun věřitelským výborem 10. Omezení záloh pro správce částkou 50 tisíc korun měsíčně 11. Zapsání majetku třetích osob do majetkové podstaty jen se souhlasem soudu

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče