Sedmdesát, a přece málo

04. května 2015, 00:00 - Pavel Páral
04. května 2015, 00:00

Němci se poučili a přijali odpovědnost za utrpení, které světu způsobili.

Rusové dodnes nechápou, za co by se měli omlouvat

Druhá světová válka rozdělila svět nejen na těch šest let, co trvala, ale i na dalších pětačtyřicet. A není dobře, že tu naši část světa dělí i dnes, kdy k tomu není důvod. I když čtvrt století poté, co jsme dostali šanci pochopit naše dějiny bez ideologického překreslování, by mělo být dostatečnou lhůtou.

Při pohledu na oslavy 70. výročí konce války to občas vypadá, jako bychom bez toho překreslování neuměli žít. To, že sovětské tanky, které osvobodily většinu československého území od německých okupantů, nepřivezly na svých pancířích svobodu, ale dalších pětačtyřicet let komunismu, je fakt. Nicméně ti tankisté, dělostřelci, pěšáci a další, kteří při tom osvobozování padli, byli raněni či se ve zdraví vrátili domů, za ten fakt nemohou a patří jim jak pietní vzpomínka, tak dík, který momentálně není skoro slyšet, zatímco spojeneckým vojákům se dostává zasloužené, a navíc zcela spontánní úcty.

Není to dobře, a alespoň ta racionálnější část veřejnosti by to měla i tak vnímat. Na druhé straně má tato realita své důvody, přes které nejede vlak. Skutečností je, že nejen Češi, ale i obyvatelé dalších zemí ve střední Evropě, která byla dlouhá staletí terčem agrese zčásti z německé a zčásti z ruské strany, dnes z Němců žádné obavy nepociťují, ale z Rusů ano. A důvodem není ani tak to, co se odehrává na východní Ukrajině či anšlus „historicky ruského“ Krymu. Jakkoli tahle rétorika zcela logicky a oprávněně tolik připomíná Čechům stále ještě dobře známé „Heim ins Reich“ německých Čechů velkého Rakouska, z nichž se rychle stali sudetští Němci.

Problém je v tom, že Němci poražení v horké světové válce s milionovými oběťmi se prostě poučili a přijali odpovědnost za utrpení, které světu způsobili. Zato Rusové poražení ve studené válce prakticky bez lidských obětí stále svou porážku nepochopili a ani netuší, za co mají nést odpovědnost. A tak po Rusku stále stojí pomníky Vladimira Iljiče i Josifa Vissarionoviče a národní tragédií pro řadového Rusa nebylo období komunismu, během něhož zahynuly miliony lidí, země přišla o intelektuální elitu a totalitní a zkorumpované řízení ji zavleklo do hluboké ekonomické zaostalosti, ale rozpad impéria Sovětského svazu, jehož mi tady v Česku asi sotva budeme jakkoli litovat.

Je evidentní, že nikdo zvenku toto ruské vnímání historie nezmění a Rusové se s tím musejí nějak vypořádat sami. Bude to těžké a bude to trvat asi ještě hodně dlouho. Možná dalších sedmdesát let. Není ale v našem zájmu jim to ještě ztěžovat takovými malichernostmi, jako je výlet nějakých Putinových kamarádů na motorkách do Evropy. Pár kašpárků na amerických motorkách nejsou vojáci na ruských tancích. A divadlo, které se kolem toho odehrává, jen usnadňuje ruské propagandě masírování tamní veřejnosti, že Západ s „ukrajinskými fašisty“ přepisují historii druhé světové války. A pomáhá autoritativnímu režimu držet se u moci. l

O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče