Sedm bankrotů a pohřeb rozumu

13. července 2015, 00:00 - Miroslav Zámečník
13. července 2015, 00:00

Efektivnější by pro Evropu bylo umožnit Řecku „nový začátek“ v podobě přijetí drachmy v kombinaci s restrukturalizací dluhu

Český premiér Bohuslav Sobotka osvědčil suchý smysl pro humor, když konstatoval, že „hrdí Řekové znovu požádali o peníze“ a mají dva dny na to, aby předvedli, co za to hodlají udělat. Ano, je to depresivní, dívat se na řeckého premiéra Alexise Tsiprase v Evropském parlamentu, jak odříká své floskule a potom se tváří jako znuděný, trochu odulý a hodně zpovykaný prepubescent, když je citýrován za rozbité okno. Všichni musejí být strašně unaveni, ale únava není řešení.

Takže možná je užitečnější podívat se na dlouhou historii řeckých státních bankrotů, zda nenabídne nějaké náznaky, které by umožnily pochopit směr dalšího vývoje. Ty samotné dějiny jsou barvité, protože v antické kolébce demokracie, jíž všichni podle pevného přesvědčení Řeků tolik dlužíme, si aténský námořní spolek tehdejších řeckých městských států půjčil peníze od chrámu v Délu (sloužil jako spolková pokladna), ale většina jich nezaplatila a Délos musel odepsat 80 procent jistiny dluhu. To bylo někdy ve čtvrtém století před naším letopočtem.

Bobtnající dluhy

Ale i novodobý řecký stát má s platební neschopností bohaté zkušenosti, protože poprvé se do ní dostal v roce 1827, ještě než začal existovat. Řekové si tehdy nabrali dvě půjčky v celkové výši asi 2,8 milionu tehdejších liber šterlinků, z nichž se měly financovat náklady na financování bojů za nezávislost na Osmanské říši. Ani úrok, natožpak jistinu ale nesplácelo a půjčky (jež s akumulovaným úrokem nabobtnaly až na deset milionů liber) vypořádalo až v roce 1878.

Druhý default připadá na půjčky od britské, francouzské a ruské vlády z roku 1832 ve výši 66 milionů tehdejších drachem, jež měly tehdy již nezávislému Řecku pomoci s budováním státu. Většina jich ovšem padla na armádu a provoz královského dvora (Otto z bavorského rodu Wittelsbachů) a v roce 1843 je Řekové přestali obsluhovat.

Mezinárodní věřitelé pak dali stát na několik desítek let do finanční karantény, kdy si muselo půjčovat doma od Řecké národní banky, a v roce 1860 oficiálně vyhlásilo třetí bankrot, jemuž předcházela tříletá britská a francouzská blokáda přístavu v Pireu.

Vztahy s mezinárodními věřiteli vypořádalo v již zmíněném roce 1878 a opět se začalo vesele zadlužovat v cizině. Čtvrtý bankrot následoval o patnáct let později, kdy Řecko opět vyhlásilo platební neschopnost (1893). O dalších pár let později muselo přijmout kuratelu mezinárodního věřitelského výboru, který kontroloval řecké veřejné finance včetně výběru daní a dohlížel na to, aby nároky věřitelů byly řádně uspokojovány. Již tehdy musel hrdý národ přítomnost dohledu přijmout (1898).

Pak následuje relativně dlouhé období Řecka jako řádného dlužníka, které trvalo až do roku 1932, kdy pod tlakem velké hospodářské krize země zdaleka nebyla jedinou, která ohlásila moratorium na splácení zahraničního dluhu, takže to máme pátý bankrot. Drachma tedy devalvovala o padesát procent. Země obnovila dlužní službu těsně před začátkem války, aby ji vzápětí přerušila až do roku 1964.

Šestý, kontrolovaný bankrot jsme viděli v přímém přenosu v letech 2010 až 2012. Spočíval ve velkorysém refinancování řeckého dluhu ze strany MMF, bilaterálních věřitelů z eurozóny a odpisu pohledávek soukromých věřitelů (2012). Sedmou epizodu zahájilo Řecko nezaplacením splátky Mezinárodnímu měnovému fondu k poslednímu červnu.

Půjčovat zemi, která strávila v platební neschopnosti bezmála polovinu svých moderních dějin, to chce silný motiv. V případě šestého defaultu jím byla zjevná snaha zabránit nákaze v eurozóně a refinancovat z veřejných zdrojů soukromé pohledávky zejména francouzských, německých, italských a belgických bank, pojišťoven a penzijních fondů. Což je velmi špatný a utilitární motiv, který se dnes eurozóně velmi zle vrací.

Logika další intervence v případě zatím posledního defaultu se hledá ještě obtížněji, protože mnohem efektivnější by bylo Řecku umožnit „nový začátek“ v podobě přijetí drachmy kombinované s restrukturalizací dluhu, který Řekové tak jako tak v plné výši nezaplatí (tuhle realitu vnímá MMF, bohužel o pět let později, než bylo třeba).

Fajnový detail

Nejen Řekové, ale i hodně ekonomů zejména anglosaské provenience rádo připomíná příklad restrukturalizace dluhu poválečného západního Německa v roce 1953. Pokud odhlédneme od odlišného kontextu, pak londýnská dohoda o restrukturalizaci německého dluhu znamenala, že byl z půlky odpuštěn a zbytek měl splátkový kalendář natažený na více než třicet let.

Tehdejší dohoda má jeden fajnový detail. Limit splátek byl omezen na tři procenta příjmů z exportu a podmíněn přebytkem zahraničního obchodu. Takže věřitelé měli docela silný motiv dovážet z Německa, když chtěli dostat zaplaceno. (Zas až tak originální ten nápad nebyl, jak psal v pamětech Eugen Löbl, který byl v letech 1946 až 1949 náměstkem na ministerstvu zahraničního obchodu. Úplně stejnou taktiku použili pár let předtím českoslovenští vyjednávači po znárodnění zahraničních firem v roce 1945, kdy nabídli splácení náhrad z příjmů z exportu československého zboží - například do britských afrických kolonií.) Jakmile akceptujete myšlenku, že řecký dluh je nesplatitelný, můžete přemýšlet o tom, jak to udělat, aby se Řecko nezměnilo na „failed state“, tentokrát uvnitř Evropy.

Motivovat Řecko k přijetí a hlavně reálné implementaci strukturálních reforem snížením dlužní zátěže pak samozřejmě smysl má. Opět jsou zde ne tak dávné historické případy, kdy dluh byl odpouštěn výměnou za reformy, a v zásadě fungovaly. Můžete odpouštět část dluhu výměnou za strukturální změny v rozpočtu, za lepší výběr daní, za daňovou, penzijní a sociální reformu, za lepší podmínky pro podnikatele, za omezení byrokracie, za čistě provedenou privatizaci -v podstatě za cokoli, co zvedá potenciální ekonomický růst Řecka a umožňuje zbývající část dluhu spolehlivě splácet. Čím dříve se ke „kooperativnímu řešení“ eurozóna s Řeckem a nejlépe i s novou drachmou dobere, tím lépe pro obě strany.

Nic nepotřebuje Evropa včetně Česka méně než rozvrácenou, zatrpklou zemi, která si přeje se za svůj nezdar pomstít. l *

s

Kolik, komu a kdy

mají Řekové vrátit

částky splatné v daný rok

(v miliardách eur)

Zdroj: The Wall Street Journal,

Mezinárodní měnový fond

EFSF (euroval) - celkem 131 miliard eur

Evropská centrální banka - 27 miliard eur

Mezinárodní měnový fond - 22 miliard eur

soukromí investoři - 34 miliard eur

země eurozóny - 53 miliard eur

držitelé vládních dluhopisů - 15 miliard eur

Půjčovat zemi, která strávila v platební neschopnosti bezmála polovinu svých moderních dějin, to chce silný motiv.

Poznámka: Dluh nezahrnuje plus minus 40 miliard dolarů, které Atény dluží věřitelům, kteří nepřijali podmínky restrukturalizace řeckého dluhu v roce 2012

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče