Růžová zahrada skoro bez trní

15. února, 00:00 - Tomáš Nídr
15. února, 00:00

Polovina růží, které dostanou Evropanky na svatého Valentýna, pochází z Keni. Co masová produkce květin zemi přináší a bere?

Krásná dívka s masivním příčeskem se ztrácí mezi řadami bílých růží, které jí sahají až po ramena. Před trny ji chrání modrý plášť, když se mezi změtí stonků prodírá s nůžkami v rukou. Zručně kolem sebe šmiká jak střihoruký Edward. Rychlým pohledem odhaduje, které z květů mají už parametry pro sklizeň, a odstříhává je tak šikovně, že je rovnou z nůžek přidává do objemného buketu v levé ruce. Nejdéle za pět dní si je ponese k oltáři ve svatební kytici nevěsta v Manchesteru, ve Volgogradu nebo třeba v Lovosicích.

Nacházíme se pod bílou fólií kousek pod rovníkem v Keni, zemi, která obstarává třetinu evropských řezaných květin. A v době valentýnského šílení, kdy muži skupují rudé růže, dodává dokonce rovnou polovinu. Východoafrický stát je jejich třetím největším vývozcem po Nizozemsku a Kolumbii (pokrývá poptávku v Severní Americe). Květinářství, které do Keni v úspěšných letech přinese téměř miliardu dolarů, je vedle turistického ruchu a pěstování čaje byznysem, ze kterého zbytek republiky žije. Tento model je tak úspěšný, že se ho snaží převzít i další africké země. Jejich výhoda proti evropské konkurenci je jasná: celoroční teplo, sluneční svit a levná pracovní síla.

Od uříznutí do vázy za tři dny

Venku je kolem 25 stupňů, uvnitř fóliovníku se rtuť teploměru sápe po padesátce. Na uličce mezi záhony stojí další ženy, přikládají růže k metru a rozdělují květiny podle délky stonku do kytic. Docela přitom kmitají a nejen proto, že jde zrovna kolem šéf. Musejí plnit svoji osobní normu, podle které jsou odměňovány.

Dále v této květinářské fabrice v rychlém tempu pracují plečky záhonů, ořezávačky listů, baličky pugétů. Většinou jsou to ženy. Až posledním článkem výroby jsou muži ve vaťácích, kteří podle barev rozdělené balíky ukládají do mrazáků. Tam růže v chladu čekají na kamion, který se každý den pod dohledem žiraf kodrcá po cestě plné výmolů kolem jezera Naivasha, aby je dovezl na 100 kilometrů vzdálené letiště v metropoli Nairobi. Od uříznutí do chvíle, kdy si ke květu přivoníte v obchodě, to trvá v nejlepším případě pouhých 72 hodin. Pokud růže prodávají přes specializovanou burzu v nizozemském Aalsmeeru, což většinou pěstitelům přinese lepší cenu než přímá zakázka od velkoobchodníka, protáhne se to na pět dní. „Máme tu 24 hektarů a na každém denně sklidíme 18 tisíc růží. Byznys jde dobře, nyní budeme rozšiřovat výměru o třetinu,“ říká manažer společnosti, jenž si nepřál zveřejnit své pravé jméno. Říkejme mu třeba John. Na pozemky firmy Bilashaka, kterou vlastní nizozemští majitelé, totiž neproniknu jako novinář, ale jako turista, kterého tam (možná přes známého, možná přes úplatek) dostane průvodce Simon, který jinak bere návštěvníky na loďkách k místům, kde se v Naivashe rochní hroši.

Na žurnalisty ani jiné „čumily“ nejsou na květinových farmách zvědaví. Většinou je obklopují vysoké živé ploty, které zabraňují nahlédnout, jak se růže pěstují. Pro jistotu ještě na plotech visí cedule oznamující zákaz fotografování.

Před cestou oslovím deset různých podniků, abych je mohl navštívit. Jen dva odpovědí, ale pouze mě odkážou na Keňskou radu pro květiny, která většinu pěstitelů sdružuje. Její šéfka Jane Ngige se mi dlouho věnuje s tím, že schovávat se před médii byla strategie, která jim zbytečně poškodila reputaci. Pak mi domlouvá návštěvu významné firmy VP Group. Její manažer Garreth Wilkie to nevidí jako problém, ale k dalším e-mailům i telefonátům zaujímá pozici mrtvého brouka. Nakonec mi nezbývá než jednu ze stovky farem, které se bělí kolem Naivashy, navštívit nazapřenou.

Za plat třicet růží

Proč jsou květinářské společnosti, z nichž tři pětiny vlastní domácí podnikatelé, tak tajuplné, dělám hloupého před svým průvodcem Simonem. „No proč asi,“ kroutí nejdříve hlavou mladík, který se dříve staral o zavlažování v jedné z farem. Když se dál tvářím nechápavě, vysvětluje: „Nechtějí, abyste vy běloši viděli, za jak mizerné platy tam pracujeme.

A že nám dávají jen drobné ze svých zisků. Tak schválně, kolik u vás stojí jedna růže?“ ptá se. „Asi dva dolary,“ zazní moje odpověď. Zase vidím nechápavé kroucení hlavou. Simon si počítá, že jeho měsíční plat ve výši 60 dolarů odpovídá jen 30 květinám, které zručná zahradnice ustřihne během pár okamžiků.

Ano, z českého hlediska je 1500 korun pakatel. Ale v Keni to zanedbatelná suma rozhodně není. Zvláště když si představíme, že většinu dříčů ve fóliovnících tvoří ženy s minimálním vzděláním, pro které jedinou alternativou k současnému zaměstnání je nevýnosné prodávání přebytků ze skromného políčka.

„Pracovníkům také poskytujeme na náklady podniku jeden pokrm denně,“ kasá se manažer John z Bilashaky monotónním jídelníčkem, v němž fazole jednou doprovází rýže a podruhé tuhá kukuřičná kaše jménem ugali. V jiných firmách podél jezera Naivasha jsou ještě dál. Pro zaměstnance stavějí naproti svým polnostem zděné domky. Dokonce pro ně zdarma nabízejí školu a lékařskou péči. Tamní zdravotní středisko má k tomu, jak si ho představuje běžný Čech, asi stejně daleko jako pramice k vesmírnému korábu, ale opět je to potřeba vidět v africkém kontextu, kde jinak pacienti za sebehorší práci doktorů draze platí.

V oblasti Naivasha ještě v 70. letech žilo pouhých 30 tisíc lidí, pro které byl hlavní obživou rybolov. Masivní osázení břehů jezera růžovými keři, pro něž tu vládne vzhledem k nadmořské výšce dva tisíce metrů ideální klima, sem za výdělkem přivedlo nejméně desetinásobek lidí. Vyústilo to mimo jiné v konflikty mezi tamními masajskými pastevci a nově příchozími z kmene Kikujů. Nejviditelněji etnická nenávist vyvřela na povrch na přelomu let 2007 a 2008, kdy se po zmanipulovaných volbách země ocitla na prahu občanské války mezi znepřátelenými skupinami. Oblast kolem Naivashy patřila k nejkritičtějším místům.

Nově příchozím nevadilo, že dělají za almužnu a že při práci s hnojivy a pesticidy nedostanou předepsaný ochranný oblek. „Před pár měsíci mi zemřel kamarád na rakovinu.

Určitě ji dostal z těch chemických postřiků růží,“ prohlašuje Simon. Ostatně kvůli nevyhovujícím pracovním podmínkám se keňští pěstitelé ocitli před deseti lety pod drobnohledem západních médií a neziskovek. Díky tlaku zvenčí se začala situace ve fóliovnících zlepšovat. I Simon, který má pro květináře převážně kritická slova, uznává, že kampaň západních organizací měla pozitivní dopad na jeho bývalé kolegy. Třeba v tom, že platy lidem bez specializace vzrostly na 80 dolarů.

Pěstitelé nemohou jinak než zákazníkům, které zajímá, co se schovává za každou růží, vyjít vstříc. Kdyby Evropané ze dne na den přestali květiny kupovat, byla by to pro Keňu rána. O obživu by rázem přišlo zhruba půl milionu lidí.

Ždímají milovníci růží Afriku?

Největší kritika na keňský květinářský průmysl padala v roce 2009, kdy za velkého sucha jezero Naivasha ustoupilo od břehů. Vina za jeho vysychání automaticky padla na pěstitele. Na vypiplání jedné růže je potřeba deset litrů vody, takže my Evropané svým nakupováním pugétů už tak vysychající kontinent vlastně ždímáme ještě víc. A k tomu květiny přepravujeme od rovníku tisíce kilometrů letadlem. Jenže takové růže z nizozemských vytápěných skleníků mají na životní prostředí kvůli spotřebě energie ještě šestkrát horší dopad. S nadsázkou platí, že ekologicky se budeme chovat pouze v případě, že svátek svatého Valentýna přesuneme na léto a v lednu narozenou manželku přesvědčíme, aby se stejně jako z kytice radovala z čerstvě postaveného sněhuláka.

Každopádně Bilashaka ukazuje, že se pěstitelé i z ekologických chyb minulých let poučili. Ve všech záhonech mají zavedený izraelský systém zavlažování, který přivádí kapky přímo ke kořenu keříku. Voda se navíc co nejméně stahuje z jezera, nahrazuje ji dešťovka, kterou zachycují okapy na všech fóliovnících.

Nemluvě o tom, že energii na provoz zajišťují hlavně solární panely. Místo přehnaného hnojení veškeré půdy rostliny trůní v dovezené vrstvě kvalitního substrátu. Další častou kritiku kvůli nasazování pesticidů proti škůdcům v Bilashace umlčují nasazováním červů a pavouků do substrátu, kde jako přirození nepřátelé ničí hmyz už v zárodku. „Děláme to, co chce zákazník. Květiny nepostříkané pesticidy můžeme prodávat za vyšší cenu,“ směje se John s tím, že do jezera už zdaleka neteče tolik chemických látek jako ještě před deseti lety.

Když posloucháte šéfku Keňské rady pro květiny (KRK) Jane Ngige, připadá vám, že se pro nadměrné opakování slov udržitelnost a zodpovědnost nenacházíte v Africe, nýbrž v Evropské unii. Její instituce vytvořila etický kodex, kontroluje dodržování ekologických a sociálních norem. Své členy kádruje pomocí certifikátů a zařazuje do různých kvalitativních skupin, přičemž Bilashaka patří do té nejlepší. Po všem spatřeném je nepochopitelné, proč se květináři návštěvám neotevřou.

Hlídat před zvědavýma očima laboratoře, kde se vědci snaží vyšlechtit růže nezvyklých barev či vůní, by bohatě stačilo. Naopak na turistických prohlídkách velkovýrobny přírodní krásy by mohly ještě vydělat.

Čokoládový konkurent

Dnes už je jezero Naivasha na svém dlouhodobém objemu a pěstování růží, ale i karafiátů a lilií postupuje do sušších oblastí Keni, kde podle optimistických odhadů při modernějších metodách zalévání bude stačit voda z podzemních zdrojů.

Květinářství, kterému s 60 procenty objemu dominují růže, se v Keni začalo ve větším měřítku rozvíjet v 50. letech ještě za koloniálních časů. Podle statistik KRK se v roce 1960 exportovalo 25 tisíc tun, v roce 2006 pak 86 480 tun a v roce 2014 už se ze země vyvezlo 136 601 tun květin. Předpokládá se další nárůst o pět procent ročně. Netýká se to jen okrasných rostlin z Keni, ale i z dalších blízkých států od Etiopie přes Ugandu a Rwandu až po Tanzanii se Zambií, které v posledních letech do tohoto odvětví mohutně investují. Jane Ngige se konkurence nebojí. Naopak Keňané se snaží jako pionýři v oboru svým následovníkům poradit.

„Evropan nebude rozlišovat, zda je pugét z našich, nebo etiopských růží. Uvidí v nich pouze africké, takže je v našem zájmu, aby je všude na našem světadílu pěstovali tak kvalitně jako u nás,“ vysvětluje Ngige ve své kanceláři, ze které je výhled na jednu z mála zelených částí Nairobi. „Ostatně v našem odvětví neznamenají konkurenci květiny, ale spíše jiné luxusní věci, které se dávají jako dárky. Pro nás je důležité, aby lidé upřednostňovali řezané květiny před čokoládami a parfémy. Dobrá pověst je v našem oboru nesmírně důležitá, protože naše zboží je nadstandardem, který lidé nepotřebují ke svému životu a mohou od něj dát kdykoli ruce pryč,“ dodává drobná padesátnice.

Přesvědčovat o kvalitě africké produkce však není nutné jen Evropany, k jejichž kultuře obdarování květy patří od nepaměti.

Větší osvětu je nutné udělat mezi obyvateli kontinentů, které na kytice především z ekonomických důvodů neužije. Například manažer John z farmy Bilashaka se směje, když se ho ptám, zda přinese ke Dni matek té své nějakou růži. „Koukala by na mě, že jsem se zbláznil. Raději by uvítala něco praktického do domácnosti, nebo rovnou peníze,“ říká to samé, co další dotázaní muži. Přesto se KRK snaží dělat kampaň, aby občané zjistili, že jejich vlast je květinářskou velmocí, jejíž postavení by šlo umocnit, kdyby tamní muži také svým blízkým ženám kupovali květiny. Ngige přiznává, že zatím to jde velice pomalu. Takže květinový svatý Valentýn je sice z Keni, ale Keňané ho ignorují.

Na vypiplání jedné růže je potřeba deset litrů vody, takže my Evropané svým nakupováním pugétů už tak vysychající kontinent vlastně ždímáme ještě víc. S nadsázkou platí, že ekologicky se budeme chovat pouze v případě, že svátek svatého Valentýna přesuneme na léto a v lednu narozenou manželku přesvědčíme, aby se stejně jako z kytice radovala z čerstvě postaveného sněhuláka.

O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče