Rozpad Itálie se odkládá

14. dubna 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
14. dubna 2014, 00:00

Liga severu bojuje s nezájmem, místo chudého jihu se nyní vymezuje proti cizincům

V době, kdy vážně hrozí rozpad Belgie, Španělska či Velké Británie, se jeden separatistický sen v Evropě rozplývá.

Liga severu, která chtěla odtrhnout nejvyspělejší části Itálie od zbytku země, o tom po skandálech svého dlouholetého předsedy přestala horovat.

„Roma ladrona“ - ve volném překladu „Řím krade“ - bylo často užívané heslo vůdce Ligy severu Umberta Bossiho, který chtěl pro horní část italské boty získat nezávislost. Jenomže se ukázalo, že samotný vůdce je také pěkný zloděj, který vysával stranickou pokladnu pro rodinné obohacení.

„Voliči nám oprávněně vyčítají, že jsme udělali přesně to, za co jsme politiky z Říma vždycky kritizovali. Zatímco v roce 2008 pro nás hlasovalo 8,3 procenta občanů, loni to bylo o polovinu méně,“ vyčíslil sešup obliby mladý muž, který mě přijímá v milánské centrále Ligy. Třicátník, s nímž jsem si domluvil schůzku, se při rozhovoru v omšelé kanceláři s omláceným nábytkem, která nijak nepřipomíná sídlo mocné organizace, pustí do své partaje tak upřímně, že se toho sám lekne a raději později požádá o anonymitu.

Vadí mu především to, že Bossi, který s ostudou v dubnu 2012 odstoupil z postu předsedy, byl záhy zvolen do role čestného prezidenta. „Museli jsme to udělat kvůli vnitřnímu míru v naší členské základně. Ale na lidi to nepůsobí dobře,“ běduje s tím, že stín šéfa s nenechavýma rukama bude na ně dopadat dál. Odkazu Bossiho, který Ligu na celonárodní úrovni třikrát přivedl do pravicové vlády, se jen tak nezbaví. Dokazuje to zakladatelovo příjmení, které se na vizitkách skví na stranickém logu.

Sever proti jihu Každopádně sever Itálie tak s odchodem Bossiho na výměnek ztratil svůj hlas volající po samostatnosti. Tento nyní 72letý politik byl poslední dvě desetiletí mluvčím bohatších regionů, které doplácely na jih země, jenž od sjednocení v předminulém století stále ekonomicky zaostává.

„Sever byl ovlivňován z Francie, Německa a Rakouska-Uherska, takže se tu vytvořila kultura občanské společnosti, kde je jednotlivec za sebe zodpovědný. Rozvinul se tu průmysl. Jih byl pod vládou španělského krále takovou latinskoamerickou kolonií v rámci Evropy, kde vše rozhodoval stát, a hospodářsky zůstal trčet na poli,“ vysvětluje Gianluca Ferri, který se věnuje zahraničnímu obchodu.

Po sjednocení se úřady po dějinách zděděné rozdíly snažily vyrovnat dotacemi, díky nimž si jih zvykl na pohodlné přijímání financí z centra, aniž by se rozvíjel. „Infrastruktura pro turisty je v krajích pod metropolí, které jsou plné památek a mají krásné moře, tak špatná, že Italové ze severu radši jedou na dovolenou do Tuniska,“ říká Ferri.

A navíc tu zásadní roli hraje mafie. Zatímco kolem Milána se organizovaný zločin zajímá o nejvyšší patra byznysu, na podrážce italské kozačky zasahuje všechny vrstvy života. „Její sílu poznáš podle silnic. Zatímco tady jsou vedeny logicky co nejvíce rovně, na Sicílii se kroutí do zbytečných zatáček. Je to proto, že mafie má moc prosadit, aby se stavaři vyhnuli pozemkům, jejichž vlastníci se jich kvůli vozovce nechtějí vzdávat,“ dodává rodilý Lombarďan Ferri, který však možné rozpůlení poloostrova jednoznačně odmítá.

Zatímco v Lombardii se daně platí s německou spořádaností, v takové Kalábrii daňové úniky dosahují výšin, které jsou normální na druhém břehu Středozemního moře. „Je to rozdílné myšlení. Na jihu mají stejné kontejnery k recyklaci odpadu jako tady, ale nikdo ho tam prostě třídit nebude,“ podotýká Dario Brignone. Je to střelba do vlastních řad. Strojní inženýr se ze Sicílie do Milána za prací přestěhoval teprve před deseti lety, tak jako už miliony osob před ním. Je typický terroni - tedy „vidlák“, jak seveřané dlouhá desetiletí s opovržením říkali všem na jih od Toskánska.

Jenže doba, kdy se na milánských obchodech objevovaly cedule „Psům a vidlákům vstup zakázán“, už dávno pominula. Jednačtyřicetiletý restaurátor a římský rodák Andrea Carini s odkazem na slavný film Luchina Viscontiho o těžkém životě poválečných příchozích z jihu říká: „Sice bydlím ve stejném komplexu jako Rocco a jeho bratři, ale na rozdíl od nich už na žádnou diskriminaci nenarážím. Za těch 12 let, co tu žiji, mi to jen jednou někdo dal sežrat.“

Carini dostal za dopravní přestupek pokutu a policista mu s nadřazeným tónem řekl: „Tady u nás se pravidla dodržují.“ Možná sám pocházel z apeninského podpatku. Řada „vidláků“ je totiž papežštější než papež. Ostatně řada jich patří k důležitým členům Ligy severu. Agitace proti jižanům už ale není v módě. Ve stranické propagandě v roli veřejného nepřítele nyní vystupují neevropští imigranti.

Především ti muslimští. V době krize, která silně zasáhla i centrum italského hospodářství, není těžké naštvanost lidí obrátit proti cizincům. Vždyť i ty nejkosmopolitnější Miláňany mrzí, že levné restaurace, které dělají polední meníčka z domácích specialit, jsou výhradně v rukou Číňanů.

Padánské tradice a Keltové Ale zpět k Bossiho nechuti k jihu a k Římu, na níž si založil kariéru. V roce 1991 spojil několik regionálních separatistických hnutí a tak se zrodil koncept Padánie. Země, která nikdy v historii neexistovala a která si jméno vypůjčila od největší italské řeky. Umělost projektu je patrná i při procházce ulicemi Milána, který by měl být metropolí případného státu.

Za pětidenní pobyt nevidím ani jednou padánskou vlajku, na které je zelené alpské slunce na bílém podkladu. V žádné restauraci nepodávají padánské speciality, brožury nelákají turisty na ukázky padánského folkloru.

Jen na odpadkovém koši objevím zašlou samolepku Ligy severu agitující za zrušení eura. Jaký rozdíl od vlasteneckým zápalem prodchnutého Katalánska, Flander nebo Skotska, které se v jiných koutech Evropy také snaží o odtrhnutí od větších celků, na něž rovněž doplácejí…

Bossi věděl, že vysněnou republiku složenou ze 14 národů kromě alergie na marnotratný Řím nic nespojuje, a tak se jí snažil vyrobit společnou identitu. Vyzdvihoval údajně keltský původ seveřanů či společné agrární postupy ve středověku. Připomínal, jak se městské celky ve 12. století spojily, aby odolaly invazi císaře Fridricha Barbarossy. Za hymnu vybral sborovou pasáž z Verdiho opery Nabucco, v níž židovští otroci lamentují nad ztrátou své vlasti.

„Nejkomičtější bylo, když každoročně u pramene Pádu nabrali vodu a pak ji u ústí řeky do moře,osvobodili‘,“ směje se Carini pokusům o vyjádření ujařmenosti Padánie. Bossi ji v roce 1996 prohlásil za nezávislou. Nikdo ve světě to ovšem nevzal v potaz jednoduše proto, že to vážně nebrala ani většina z 34 milionů Padánců.

Přesto Liga dokázala vždy získat dostatečnou podporu, aby mohli její členové zasedat v národním parlamentu. V Lombardii a na Benátsku, kde je myšlence odtržení nakloněný především podalpský venkov, jí v případě méně významných voleb dalo hlas přes 20 procent občanů. Nyní dokonce po dohodě s mnohem silnější Berlusconiho pravicí zastávají členové uskupení pozici prezidentů ve třech krajích včetně nejdůležitější desetimilionové Lombardie.

Stačí větší autonomie?

Bossi přebíhal od myšlenky na radikální samostatnost ke smířlivému federalismu a zase nazpátek podle toho, jak se to momentálně hodilo. Jeho následovníci deklarují, že usilují o druhou možnost. „Něco už se podařilo prosadit. Kraje mají větší finanční autonomii při správě školství nebo zdravotnictví. Ale úplná federalizace by byla lepší. Ne jako v USA, tam má Bílý dům příliš velkou moc. Ideálem pro Itálii jsou kantony jako ve Švýcarsku,“ říká významný straník, s kterým jsem se seznámil hned na začátku.

Ještě dál jde Stefano Bruno Galli, který si od politologie odskočil k přímému vykonání politiky. V předsálí lombardského zastupitelstva, kde - ač není členem Ligy severu - vede její poslance věrné regionálnímu prezidentu Robertu Maronimu. „Řím nás zabíjí svými daněmi a byrokracií, ale nemá smysl nahrazovat jeden nefunkční stát jiným,“ sípá nad kávou nachlazený Galli. „Budoucnost Evropy leží v přeshraničních makroregionech, které by spolu měly úzce spolupracovat. V případě severní Itálie jsou to alpské části Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska,“ přemalovává mapu kontinentu. Pokračuje v panevropském duchu, ač strana často hraje na strunu naladěnou proti Evropské unii a euru, vyzdvihuje roli společné měny a jedním dechem dodává, že ony makroregiony by měly mít daleko větší autonomii na Bruselu než dosavadní státy.

Jenže italští voliči se takovými složitými koncepty, jejichž proveditelnost v praxi si málokdo umí představit, nezabývají. Stále Ligu severu mají za separatistickou organizaci. Ostatně partaj, která po nedobrovolném odchodu svého dlouholetého vůdce evidentně neví kudy kam, má padánskou nezávislost stále napsanou jako hlavní cíl ve svých stanovách.

Agitace proti jižanům už ale není v módě. Ve stranické propagandě v roli veřejného nepřítele nyní vystupují neevropští imigranti. Italští voliči mají Ligu severu stále za separatistickou organizaci.

Strano, otřes se! Renzo Bossi, kterému i jeho rodiče kvůli rybovitě našpuleným rtům říkají Pstruh, dostával od otce kapesné poněkud komplikovaně. Eura mu předával jeho řidič, který si je u stranické pokladny vyúčtovával jako náklady na benzin. „Byl jsem Pstruhovým bankomatem,“ uvedl šofér, který aféru pomohl novinářům odhalit. Do vozu, kde podivné transakce probíhaly, nainstaloval skrytou kameru. Peníze Renzo potřeboval na divoké party a pokuty za vysokou rychlost. K tomu je nutné dodat, že mladík narozený v srpnu 1988 za Ligu severu seděl v dobře honorovaném křesle v regionálním zastupitelstvu. Sice třikrát nezvládl ani maturitu, ale její obdoba se dá za peníze od eráru koupit i mimo dosah čmuchalů z italských médií; třeba v Anglii. Pstruh rozhodně nebyl jediný z klanu Bossiů, který si u strany bral plnými hrstmi. Jeho bratr Ricardo si díky bezedným zdrojům, které Liga severu měla z veřejných rozpočtů za svoje volební výsledky, koupil BMW. Další sourozenec Sirio si zase pořídil nový nos. A jejich matka lehce „našetřila“ na celkem 11 nemovitostí. Navíc se jim líbilo cestovat - třeba na mistrovství světa oficiálně neuznaných národů, kde se reprezentaci Padánie v souboji například s Kurdy či Laponci kromobyčejně daří. Aby ne, když jejím manažerem byl Renzo Bossi a trenérem Ricardo Bossi.

O autorovi| Tomáš Nídr * spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče