Rovnost, svornost, chudoba

03. září 2012, 00:00 - Tomáš Plhoň
03. září 2012, 00:00

Nový prezident řeší díry v rozpočtu zdaněním nejbohatších obyvatel. Ti se hromadně přesouvají do Londýna

Nemám rád bohaté. Ne, to není citát uvedený z deníčku mladého komunisty z počátku minulého století, ale autentická věta současného prezidenta Françoise Hollanda pronesená v přímém televizním přenosu. Nechme stranou, že jinde než ve Francii by se něco podobného pravděpodobně stát nemohlo. Ekonomická politika levicového prezidenta totiž doslova vyhání byznys z celé země.

Pozlátko k nezaplacení „Byli byste překvapení, kolik lidí odtud odchází.

Spousty mých přátel už jsou pryč,“ řekl ekonomickému serveru Business Insider nejmenovaný francouzský bankéř. Měl tím na mysli masový exodus bankéřů, investorů a nejmovitějších občanů, kteří podle některých zpráv hromadně z Francie prchají. Důvodem jsou Hollandovy reformy, především zdanění bohatších vrstev obyvatelstva. Rozpočet na příští rok počítá se zavedením nových daní v hodnotě 7,2 miliardy eur, přičemž drtivá většina z toho půjde z kapes bohatých.

„Není to tak, že by dnešní Francie neměla ráda bohaté, ona je přímo nenávidí. Je to paradox. Francie miluje pozlátko, celebrity, fotbalisty a večírky, ale nesnáší byznysmeny, kteří umožňují celé zemi udržet v chodu její sociální systém,“ řekl týdeníku Businessweek právník a člen ekonomického think-tanku IREF Jean-Philippe Delsol. Také on potvrzuje, že zaznamenává vzrůstající počet klientů připravených opustit Francii. Za poslední dva měsíce to je deset lidí, zatímco za celý předchozí rok zaznamenal jen dva podobně naladěné klienty.

Než se ale pustíme do hodnocení levicové ekonomické politiky, kterou týdeník Euro rozhodně nemá v úmyslu a priori odsuzovat, podívejme se na ekonomickou situaci, z níž země galského kohouta dnes vychází. Předně se o stagnaci francouzského hospodářství psalo už hodně dlouho před začátkem finanční krize. Část toho byla pochopitelně způsobena předsudky. Růst francouzského HDP nebyl během uplynulých deseti let výrazně horší v porovnání se západní Evropou, v některých letech dokonce překonal růst Německa. Cena práce, která je dlouhodobě uváděna jako tržná rána francouzského trhu, zde sice byla vždycky vysoká, ale ani v tomto ohledu Francouzi nějak nezaostávají za germánským příkladem dynamické ekonomiky (34 eur za hodinu práce ve Francii v porovnání s 30 eury v Německu, průměr eurozóny je 28 eur). Její růst se navíc podařilo výrazně zpomalit. Za posledních deset let rostly mzdy mnohem rychleji ve Velké Británii.

Žádná Skandinávie Pracovní trh přesto můžeme v klidu označit za epicentrum francouzských problémů. Nejde jen o to, že v současnosti nezaměstnanost překračuje deset procent. Potíž je, že pracovní vztahy jsou ve Francii flexibilní asi jako Le Corbusierovy železobetonové kolosy. Není to jen o pověstných každodenních stávkách a protestech odborů. Dlouhodobě na nastavení pracovního trhu doplácejí především mladí, ať už vysokoškoláci či méně kvalifikovaní potomci emigrantů. Ti první nemají přístup k práci, protože pozice obsadila početná generace 60. let se svými prakticky nezrušitelnými pracovními smlouvami. Ti druzí trpí kvůli dusícímu se francouzskému průmyslu.

Firmy jako Air France-KLM, farmaceutická Sanofi nebo nákupní řetězec Carrefour oznámily během posledního roku škrty desítek tisíc pracovních míst. Zdaleka největší ranou ale bylo nedávné oznámení automobilky PSA Peugeot Citroën, že uzavře fabriku na pařížském předměstí a v celé Francii propustí osm tisíc lidí. Přitom právě okraje pařížské aglomerace jsou centrem francouzského sociálního napětí. Panelové domy obsazené přistěhovalci bývají často dějištěm nepokojů.

Samotný dluh není s hodnotou 86 procent HDP, kterých dosáhne letos, nijak alarmující. Za poslední čtyři roky se sice zvýšil o třetinu (64 procent HDP v roce 2008), ale podíváme-li se opět na německý vzor, vidíme v podstatě identické hodnoty a vývoj. Vzhledem k tomu, že za desetileté dluhopisy chtějí investoři po vládě úrok dvě procenta, dluh se zemi financuje skoro sám. Oproti tomu ale stojí přebujelá státní správa v podobě devadesáti úředníků na tisíc obyvatel (v Německu je to ani ne padesát) a s tím související veřejné výdaje dosahující 56 procent HDP. S takovými čísly Francie platí za nákladnější stát, než je kupříkladu Švédsko.

Nic proti tomu. I to může být cesta a popravdě je nutné uznat, že francouzský model dlouho celkem dobře fungoval. V roce 2009 ho dokonce časopis The Economist vyzdvihl jako jeden z nejfunkčnějších v Evropě.

Oproti zmíněnému Švédsku a jiným severním zemím, které vybudovaly na velkých daních silné státy a štědré sociální systémy, však Francie pokulhává především slábnoucí reálnou ekonomikou. Ve Skandinávii zkrátka nevidíme krachovat podniky, velké koncerny tam nezavírají výrobu a nepřesouvají ji do východní Evropy a tak dále. A právě v takové situaci nejvíc zaráží, že prezident Hollande vidí cestu právě v přiškrcování bohatých vrstev obyvatelstva.

Vzhůru na Dover „Rádi roztáhneme červený koberec a přivítáme francouzské podnikatele v Británii. Mohou platit daně tady a přispívat na naše zdravotnictví, školy a cokoli jiného,“ rýpnul si do francouzské vlády britský premiér David Cameron na posledním summitu. Už kvůli odvěké rivalitě mezi oběma národy musel onen výrok Francouze bolet tím víc, že je to právě Londýn, kam se řada francouzských bankéřů a investorů hodlá přestěhovat. Nejde přitom o pouhou změnu sídla firmy kvůli vyhledávání daňového ráje. Nejbohatší francouzská vrstva se zdá být unavena celkovým společenským klimatem ve své domovině. A reformy nového prezidenta jsou hlavní rozbuškou. Asi největší ranou bylo zdanění všech osobních příjmů nad jeden milion eur taxou 75 procent. Opatření, které dle průzkumů veřejného mínění kvituje hlas lidu s velkým povděkem, povede jen těžko ke zvýšení příjmů státu. Právě nejbohatší obyvatelé se totiž dokážou nejsnáze přizpůsobit, aby vysoké daně odvádět nemuseli. V době, kdy stačí několik kliknutí myší a daně odvádíte v jiné zemi, hraničí podobné opatření se šílenstvím.

K tomu si připočtěte další podobné výstřelky, jako je zavedení dodatečných daní z dividendy, zvýšení dědické daně nebo navýšení majetkových daní. Posledně jmenovaná úprava je také zajímavá. Pokud budete mít trvalé bydliště ve Francii, ale po celém světě váš majetek přesáhne 1,62 milionu dolarů, budete platit speciální daň. Od srpna platí navíc nová daň z prodeje akcií ve výši 0,2 procenta. Podle zprávy agentury Reuters se jako první ozvaly firmy kotované na burze. Z indexu CAC 40, zahrnující čtyři desítky kapitálově největších francouzských společností, nyní pětina přemýšlí o přesunu do Londýna. Nejde o neznámá jména, ale o značky globálního významu typu Alstom, AXA, ArcelorMittal nebo Société Générale. Naposledy zmíněná mateřská skupina Komerční banky už údajně rozběhla projekt na přesunutí velké části makléřů právě do Londýna. O podobném kroku prý uvažuje i Bernard Arnault, nejbohatší francouzský občan a zároveň zakladatel konglomerátu LVMH, v němž se skrývají luxusní značky Louis Vuitton, Bulgari nebo Hennessy.

Už nyní žije v Londýně odhadem 30 až 40 tisíc profesionálů z oblasti finančních trhů, kteří jsou původem Francouzi. Oproti tomu na území Francie žije trvale jen 30 tisíc Britů, z čehož většina jsou důchodci. Nejenže se tedy dá říct, že se většina francouzského finančního sektoru přesunula do Londýna.

S trochou nadsázky ze země galského kohouta utíkají mladé talenty do Británie, zatímco Angličané posílají zpátky staré a nemocné.

Spíš černá Nemilosrdný Robin Hood v čele státu nehodlá zůstat u zdaňování bohatých. Mezi jeho nejpopulárnější opatření patří také plánované zastropování cen benzinu a nafty. Z původního plánu sice nakonec sešlo, protože ceny paliv v průběhu prvního pololetí spadly, slábnoucí euro a napětí na Středním východě ale nutí vládu tuto myšlenku oprášit. Kromě toho chce kabinet zvýšit limity na státem podporované a od daní osvobozené spoření (obdoba našeho „stavebka“). A zavede rovněž pravidelné navyšování minimální mzdy alespoň o inflaci.

Přestože jde o opatření vesměs velmi oblíbená mezi obyvatelstvem, Hollande to nebude mít lehké. Ač sám nesnáší používání anglického slova „austerity“, označujícího vládní škrty, a před časem v Evropě prosazoval prorůstová opatření, sám si dal za cíl snížit letošní schodek rozpočtu na 4,5 procenta a příští rok splnit maastrichtská kritéria (schodek pod tři procenta). Příští rok mu tedy bude chybět přes třicet miliard eur.

Čísla navíc vycházejí z růstové predikce samotné vlády. Jak ale nedávno upozornila francouzská centrální banka, ve třetím čtvrtletí se země pravděpodobně propadne do recese, a jak dlouho potrvá, zatím nikdo předpovědět nedokáže. Protože politik Hollandova typu si nebude moci příliš dovolit zatěžovat daněmi nízko- a středněpříjmové skupiny, bude muset na jedné straně dál obírat bohaté a na druhé podstupovat bolestivé škrty.

Abychom jenom nekritizovali, Hollandova politika není černobílá (i když má k té černé opravdu dost blízko). Smysl například dává plán na seškrtaní sociálních odvodů zaměstnavatelů a přesunutí této zátěže na nepřímé daně. Nový prezident se rovněž usilovně snaží vyřešit sociální problémy přistěhovalců, což bude sice běh na dlouhou trať, ale jeho předchůdci podobné úsilí podstatně scházelo. A není pravdou, že by na tom francouzská ekonomika byla zásadně špatně. Spotřeba domácností stále mírně roste, takže problémem zůstává hlavně deficit zahraničního obchodu, který se loni zastavil na rekordních 70 miliardách eur.

Hlavní potíže Francie nicméně nespočívají v číslech. Spočívají ve společenské náladě a nepříznivém podnikatelském prostředí. Nikdo netvrdí, že movitější občané by se neměli na „účtování za krizi“ podílet mnohem významněji než nyní, všechno má ale své hranice. François Hollande je svou politikou významně překračuje. l

Jak Francie nevyváží Bilance zahraničního obchodu (mld. eur) pramen: Eurostat

Bez práce nejsou lanýže Nezaměstnanost celková a do 25 let (v %) pramen: Eurostat

Ucházející model Meziroční růst HDP (v %) pramen: Eurostat

Nejbohatší francouzská vrstva se zdá být celkovým společenským klimatem ve své domovině unavena

O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče