Řízek z Lhasy

09. května, 00:00 - Petr Švihel
09. května, 00:00

Češka společně s manželem otevřela v hlavním městě Tibetu hospodu se vším všudy

Podnikání v Tibetu, okupovaném od padesátých let minulého století Čínskou lidovou republikou, je zároveň jednoduché i složité. Dokládá to příběh české hospody, do které si v Lhase tamní obyvatelé a turisté mohli zajít na „jedno“ nebo si dát třeba řízek.

Za podnikem stála Češka společně se svým manželem, rodilým Tibeťanem. Kvůli své bezpečnosti chce zůstat v anonymitě, a proto jí říkejme Jiřina. Situace v regionu je dlouhodobě napjatá. Jiřina svého muže poznala během studií v Pekingu a byl to právě jeho nápad, že by společně mohli v Lhase otevřít něco nového a jedinečného. Místo, kde by se mohli scházet mladí lidé. A koncept české hospody, kde se lidé najedí, ale zároveň mohou nad pitím trávit čas debatami, jim přišel ideální.

Oběhat všechna povolení přitom vůbec není tak pracné, jak by se mohlo byrokratické Číně přisuzovat. „Pro místního Tibeťana nebo Číňana je to otázka návštěvy jednoho úřadu a vyřízení jednoho papíru,“ popisuje Jiřina administrativu spojenou s otevřením restaurace. Žádné zdlouhavé dokládání například splnění hygienických norem nebo přihlašování k daním. To se menším podnikům zcela promíjí. Ale pozor, podle Jiřiny čínská vláda nastavuje mnoho různých pravidel pro různá města a pro různé lidi. Zkrátka všechno by bylo jinak, kdyby o založení restaurace požádala ona osobně jako cizinka.

„Vlastně nemám vůbec žádné informace, jak jakožto cizinec otevřít podnik v Tibetu, ale věřím, že to bude zdlouhavý a drahý proces bez jistého výsledku. Cizinci jsou v Tibetu vítáni pouze jako turisté, neumím si představit, že by vláda povolila někomu ze Západu, aby se zde snadno usadil,“ míní Jiřina. Pokud by to bylo vůbec možné, tak na to podle ní bude muset cizinec obětovat spoustu peněz, mít konexe na hodně vysokých místech a čekat, že ho požádají, aby vstoupil do strany či podepsal nějaký slib.

V Lhase funguje několik nepálských a indických restaurací. Je možné, že je cizinci napsali na kamaráda Tibeťana. Zároveň ale pro Nepálce a Indy platí v Tibetu opět jiná pravidla než pro lidi ze Západu.

MLÁDÍ VPŘED

Drtivá většina absolventů škol se v Číně hlásí na práci státního úředníka. Pracovat pro vládu je sen skoro všech. „Dostanete židli, počítač, zdravotní a sociální pojištění, která jinak vůbec nejsou běžná, služební byt a celkem vysoký stálý plat a důchod. Práce potom spočívá většinou v tom, že nic neděláte. Tito zaměstnanci často chodí během pracovní doby do parků, restaurací nebo hospod,“ popisuje Češka. Státních úředníků už je podle vlády příliš mnoho, a vláda tedy nabádá mladé, aby se zkusili uživit i jinak. Právě proto je založení ˇrmy tak neuvěřitelně snadné.

Provozovatel pohostinství si prakticky jen zaregistruje svůj podnik, a to s čínským názvem, a tím je vlastně vše hotovo. Pro Tibeťany to ale je hořká povinnost, protože čínské úřady vůbec nezajímá, jestli chtějí mít podnik pojmenovaný v tibetštině. Ve výsledku se oˇciálně podnik jmenuje nějak a nade dveřmi mu může viset jiný název. Působí to jako velká volnost, pro Tibeťany to však představuje nezájem o jejich jazyk ze strany úřadů.

„Občas přijde někdo, kdo chce vidět živnostenský list. Ten musí být neustále uložen někde v podniku. Pokud ho u sebe nemáte, úředník vám ihned podnik může zavřít. Věřím, že hodně lidí to v případě potíží řeší úplatkem,“ říká Jiřina. Jindy podle ní přijde policie a chce vidět povolení k pobytu, protože i Tibeťané, jejichž rodná vesnice je třeba deset kilometrů od Lhasy, je musejí mít a oběhat si kvůli němu kolečko po úřadech. Jinak se nic dalšího nekontroluje.

PO ROCE ZAVÍRÁME

Ze začátku bylo pro českou hospodu jedním z nejsložitějších úkolů sehnat české pivo. Nejdříve ho vůbec neprodávali a nakonec se jim na čínských internetových obchodech podařilo najít plechovky za rozumnou cenu. Řešili poštovné. Protože poslání piva z Číny do Tibetu je občas dražší než jedna krabice plechovek. Místní lidé si postupně na podnik zvykali.

Hitem se staly řízky, protože Tibeťané mají velmi rádi maso. Zákazníci si ale navykli chodit do české hospody i třeba cestou z práce na jedno pivo.

Jiřina s manželem přesto podnik zavřeli.

A to zhruba po roce podnikání. Podmínky v Lhase se pro ně nakonec ukázaly jako neschůdné.

„Lhasa jako taková už je několik let nepěkné čínské město plné čínských prostitutek a čínských násilníků. Hodně čínských dělníků sem přišlo pracovat do nových továren. Kvůli těmto továrnám a čínskému přístupu k ochraně životního prostředí se rapidně zhoršuje kvalita vody i ovzduší, v kombinaci s písečnými bouřemi v těchto částech Tibetu se Lhasa několikrát do roka stává neobyvatelnou,“ vysvětluje Jiřina.

Hitem se staly řízky, protože Tibeťané mají velmi rádi maso.

O autorovi| Petr Švihel, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče