Reportáž: Každou noc se snaží dostat do Maďarska stovky běženců

01. srpna 2015, 12:47 -
01. srpna 2015, 12:47

Noc co noc ilegálně překročí schengenskou hranici mezi Srbskem a Maďarskem stovky uprchlíků. Většina pokračuje dál do Německa.

Konečně uprchlíci, říkám si, když z nádražní budovy v srbském městě Subotica vyjde skupina asi dvaceti černochů. Z Bělehradu je sem, na maďarskou hranici, přivezl ranní rychlík. Vypadají trochu, jako by přijeli na hudební festival – jsou vesměs mladí a na zádech mají jen malé batůžky, na nichž se houpou lehké letní spacáky. Ihned nasedají do taxíků a kamsi odjíždějí. Nedojedou ale daleko, auta je vysazují jen o pár set metrů dál. Černoši vystupují, platí, pak se rozvalí na trávě pod stromem v městském parčíku. Jeden z nich jde do samoobsluhy a vrací se s bochníky chleba, olejovkami v konzervě a sušenkami.

Místní obyvatelé na nově příchozí nepokrytě zírají jako na nějakou nevítanou atrakci. „Kup mi chleba. Dej mi práci. Zůstanu tam, kde mi dají práci,“ říká mi mladý černoch v kšiltovce, když se osmělím ke skupince přiblížit. Přestavuje se jako Sam z Konga a neumí moc dobře anglicky. Je prý na cestě už šest měsíců. Z domova, kde pracoval jako elektrikář, utíká před válkou.

Zatímco si povídáme, ostatní členové jeho skupiny mě sledují s nedůvěrou. „Dej mi eura,“ říká ještě Sam, pak ho konverzace přestane bavit. „Jsem unavený,“ mávne rukou a od té chvíle mě ignoruje. Opět se vrací taxi, větší část skupiny nastupuje a kamsi odjíždí. Zbylých několik mužů a jedna dívka zmateně přecházejí parkem sem a zase tam. „Vrátíme se do Bělehradu. Je to hlavní město,“ krčí rameny Afričanka.

Vracím se na nádraží a čekám na další vlak z metropole. Vystoupí z něj několik uprchlíků z Pákistánu a Iráku, kteříže neumějí vůbec anglicky ani jiný světový jazyk. V nádraží kanceláří se dám do řeči s jedním ze zaměstnanců srbských drah, který si nepřeje být jmenován. Vysvětluje mi, že jestli hledám uprchlíky, musím jinam. Pravidelně linkové vlaky z Bělehradu plné Syřanů, Afričanů, Afghánců a dalších imigrantů dřív jezdili do centra města, pak ale začaly srbské dráhy vypravovat speciální vlaky jen pro běžence, které stavějí na předměstí Subotice. Lidé si prý stěžovali, že hlavní afričtí běženci páchnou. Politici proto rozhodli o tom, že bude lepší držet je ve zvláštních vlacích a vysazovat mimo centrum města.

Vyrážím tedy na stanici Alexandrovo Pedgrade, kam mě poslal železničář. V malé drážní budce tu spí s nohama na stole výpravčí, který se mi po probuzení rozespale přestavuje jako Dragan. Vlaky s uprchlíky zastavují tady, potvrzuje. Nejezdí ale pravidelně. Někdy prostě Draganovi v jeho boudě zazvoní telefon a nadřízený mu do sluchátka oznámí, že jede další transport. Z těch slov mi přeběhne lehký mráz po zádech.

Když vystoupí z vlaku, většina cestujících se odebere do nedaleké ruiny bývalé fabriky na cihly. Té se přezdívá „džungle“ a jako improvizované občasné nocležiště pro uprchlíky slouží už mnoho let. Od přelomu loňského roku, kdy Srbsko zavalila vlna migrantů ze Sýrie a Afghánistán, je tu ale neustále plno. Každý den sem přijede několik set nových nocležníků, za soumraku pak stovky naopak odcházejí pěšky přes zelenou hranici do Maďarska. „Jděte tady po kolejích asi kilometr a pak zahněte po vyšlapané pěšině rákosím doprava. A pozor na vlaky,“ nasměruje mě Dragan do cihelny.

Subotická "džungle"

Cestou rozpáleným kolejištěm potkávám skupinu náctiletých hochů, kteří se trousí v obou směrech mezi zastávkou a cihelnou. Ti, co jdou od zastávky do cihelny, si nesou igelitky s nákupy. Po deseti minutách chůze se po pravé ruce objevuje hned několik pěšin skrz vysokou trávu. Pro jistotu čekám na jednu ze skupinek chlapců a pak je následuji do „džungle“.

Subotická „džungle“ se rozkládá na zhruba kilometru čtverečním země porostlé křovisky, kopřivami a plevelem. Uprostřed zarostlého rumiště se tyčí komín bývalé cihelny. Její obyvatelé jsou rozdělení podle národností: je tu afghánská sekce, africká sekce, syrská sekce. Nejprve přicházím na paseku, kde mají základnu afghánští běženci.

Na udusané rovince kolem košatého stromu tu na velkém „letišti“ poskládaném z dek a spacáků sedí a leží asi dvacet mladíků. Na ohni vaří čaj, kouří cigarety, vtipkují, spí. Většině z nich ještě nebylo osmnáct. Mají mírně šikmé oči, a jak se brzy dozvídám, jedná se příslušníky menšiny zvané hazára, která tvoří v Afghánistánu asi deset procent populace. Jako jediní v zemi se hlásí k šíitské větvi islámu, což z nich dělá terč diskriminace a násilných útoků. Jsou přátelští, nabízejí mi čaj. Jede z nich dokonce přivedl ovci, kterou koupil od srbských domorodců, dnes večer tedy bude hostina.

Uprchlíci na srbsko-maďarské hranici si od místních koupili ovci


Ujímá se mě jakýsi mluvčí skupiny, usměvavý šestnáctiletý mladík s kulatým obličejem, který se představuje jako Hamid. Umí dobře anglicky. Z rodné země odešel s otcem a matkou do sousedního Pákistánu ještě když byl velmi malý poté, co neznámí útočníci zavraždili jeho prarodiče. V Pákistánu pak Hamid vyráběl svatební oblečení a studoval na lékaře, před půl rokem ale i tam přestalo být pro jeho etnikum bezpečno. Jednoho rána asi před dvěma měsíci se Hamid probudil a z domova rodičů odešel bez rozloučení. „Matka by mě nenechala odejít,“ vysvětluje. Z Pákistánu cestoval přes Írán do Turecka, kde nasedl na loď do Řecka. Odtud pak pokračoval přes Makedonii do Srbska. V „džungli“ je už týden, dnes v noci se ale chystá vydat přes hranici do Maďarska.

Pak pochopím - jsou to Paštúni, jiné etnikum. Hamid si kmenovou nesnášenlivost veze do Evropy s sebou.

Po sedmi dnech v „džungli“ se tu Hamid vyzná jako málokdo. Popisuje mi, že každou noc tam chodí srbští policisté v uniformách a vyžadují po uprchlících peníze a mobilní telefony. Místní obyvatele ale chválí, dvakrát za týden sem prý chodí přišli lékaři, místní babičky nosí jídlo. V obchodě Hamida nechají dobít si telefon. Šestnáctiletý chlapec působí dojmem, že si to všechno užívá jako velké dobrodružství. Nejdřív mě vede do tábora Afričanů. Vypadá stejně jako ten afghánský: lidé leží na letišti ze spacáků a čekají. Působí odevzdaně, ale když je chci fotit, ostře se ohrazují. Za soumraku vyrazí do Maďarska.

Pokračujeme ke skupině stromů, kde prý odpočívají Syřané, důrazně nás ale zastavují dva Afghánci, které si Syřané najali jako osobní strážce. Když pak přicházíme ke studni vedle budovy cihelny, kde se koupou jiní afghánští mladíci, Hamid mi důrazně opakuje, ať jdeme pryč. Rozesmátí kluci dovádějící ve studni jsou podle něj příslušníci Tálibánu. Pak pochopím - jsou to Paštúni, jiné etnikum. Hamid si kmenovou nesnášenlivost veze do Evropy s sebou.

Nakonec se nám podaří najít syrskou rodinu. Syřané působí oproti Afričanům i Afgháncům nejvíce evropsky. Než začala občanská válka proti režimu Bašára Asada, po které přišel Islámský stát, většina uprchlíků z této země náležela do vzdělané střední třídy. Dva muži z Damašku, se kterými se dávám do řeči, pracovali jako policisté. Doufají, že se dostanou do Německa, kde chtějí pracovat v restauraci.

Scéna pochodujících lidí v zapadajícím slunci, kteří si v batůžcích nesou celý svůj život, působí až biblicky, přitom jsme ale stále ve střední Evropě.

Cestou zpět mě Hamid a jeho kamarádi doprovázejí s kameny v rukou. Na trati prý není bezpečno, číhají tam zloději. Vyměňujeme si telefonní čísla a Hamid slibuje, že se ozve, pokud dostane do Maďarska. Doufá, že ho celníci nechytnou, protože pak by mu vzaly otisky prstů a hrozilo by mu, že ho po příjezdu do vysněného Německa vrátí zpět do Maďarska. Tak totiž teoreticky funguje Dublinská úmluva - uprchlík je vždy vrácen do členské země Unie, kde byl poprvé zachycen. Po výměně telefonních čísel se s Hamidem loučím. Po dvou hodinách v „džungli“ jsem z té záplavy příběhů vyčerpaný. Každý je jiný, ale všechny jsou si podobné.

V centru v kavárně se dávám do řeči s místními Srby. Když přijde řeč na uprchlíky, kroutí hlavou. „Jeden tady pobodal jednoho z našich,“ říká Toma, basketbalový trenér.

Moje další zastávka je nedaleká vesnice Kanjiža, kudy protéká mohutná řeka Tisza. Právě tady vysazují taxikáři a autobusy uprchlíky putující z Bělehradu. Odtud pak migranti jsou po svých podél Tiszy, až dojdou do Maďarska. Dá se říct, že Kanjižu volí méně dobrodružní migranti než ti z „džungle“. Často to jsou rodiny z dětmi, z velké části Syčané. Počítají s tím, že po přechodu hranice padnou do rukou maďarským pohraničníkům. Cesta podél řeky je ale jasná a pohodlnější.

Centrum Kanjiži je plné lidí. Sedí v parku na trávě, v restauracích u piva, před samoobsluhou. Jsou tu skupiny mladíků, celé rodiny, Syřané, Afghánci i černoši z Afriky. Všichni čekají, až se setmí a budou se moci vydat směrem k hranici. Když se začne smrákat, první skupinky se pomalu vydávají po silnici podél řeky. Scéna pochodujících lidí v zapadajícím slunci, kteří si v batůžcích nesou celý svůj život, působí až biblicky, přitom jsme ale stále ve střední Evropě. Někteří zpívají exotické arabské písně, jiní šlapou mlčky. Když se řeka stočí od silnice pryč, pokračují po dlouhé hrázi, která vede až do Maďarska.

Přívětivý Segedín

Další den ráno jdu zjistit, komu se podařilo přes noc přejít na druhou stranu. Hamidův telefon hlásí, že uživatel je nedostupný. Místem, kam maďarská stráž všechny přeběhlíky nakonec sváží k registraci, je město Segedín ležící jen asi deset kilometrů od hranice. Před tamní policejní stanicí se dávám do řeči se Syřanem Artanem, padesátiletým otcem od rodiny, který přes hranici přešel před dvěma dny. Ze světových jazyků umí jen rusky, protože ve městě Rakka, kde měl obchod, dřív žilo mnoho Rusů. Když však přes několika měsíci město dobyl Islámský stát, Artan i s rodinou se rozhodli odejít.

Mimochodem, do Česka z uprchlíků nemíří nikdo. Není ani na trase.

„Syn nesměl pět měsíců chodit do školy. Moje žena musela chodit zahalená, jinak by ji podřízli. Na můj dům spadly dvě bomby. Bratrova manželka je doktorka, ale kvůli svému pohlaví nesmí pracovat,“ vyjmenovává Artan důvody útěku ze Sýrie. Celá cesta ze Sýrie do Maďarska vyšla patnáctičlennou rodinu v přepočtu na 2500 eur na osobu. Artan v Segedíně čeká, až policie pustí poslední členy jeho rodiny. Celou rodinu zadržela policie hned po překročení hranice na hrázi cestou v Kanjiži. Vzala jim otisky, držela je dva dni. Maďaři se k rodině ale prý chovali slušně. Po dvou dnech je policie propustila s tím, že se mají hlásit v uprchlickém táboře nedaleko Budapešti. kde si budou moci zažádat o azyl.

„Já nepotřebuju tábor. Jedeme autem do Německa. Dohodli jsme si to tady v jedné zdejší restauraci, že nás ještě dnes odpoledne odvezou autem do Mnichova,“ říká Artan. Samozřejmě to nebude zadarmo. Mimochodem, do Česka z uprchlíků nemíří nikdo. není ani na trase - cesta do Německa z Maďarska vede přes Rakousko.

Kékesi: Segedín tohle sousto nespolkne

Před policejní stanici mám schůzku s Markem Kékesim. Ještě před dvěma týdny byl Kékesi řadovým učitelem, který studentům přednášel na zdejší univerzitě o sociální práci. Až když pravicová vláda premiéra Viktora Orbána rozjela kampaň namířenou proti přílivu uprchlíků, který letos do země přišlo přes 70 tisíc, stal se z učitele politický aktivita. Vládní billboardy, na kterých stojí „pokud přijdete do Maďarska, neberte Maďarům práci“, v něm probudily občanskou neposlušnost. „Koupil jsem 14 litrů barvy a přetřel ty billboardy na bílo. Policie mi v tom nebránila a řidiči troubili na podporu, když jeli kolem. Byla to moje vlastenecká povinnost. Vzkázat vládě, že Segedín tohle sousto nespolkne,“ říká odbojně šestatřicetiletý Kékesi.

Kékesi ale nezůstal jen u gesta neposlušnosti. S kamarádem Balázsem Szalaiem založili spolek, který tisícům běženců ze Sýrie a Afghánistánu nejrůzněji pomáhá. Začali shromažďovat jídlo, oblečení, obuv nebo hygienické potřeby. Ke dvěma aktivistům se postupně začali připojovat další lidé. Zpočátku studenti z univerzity, později jejich rodiče a jejich známí a kamarádi. Snahy o pomoc podpořilo i město. „Segedín je tak trochu výjimka. Má velmi populárního levicového starostu Lászla Botku, který je otevřeně proti Orbánovi,“ říká Kékesi. Radnice poskytla sdružení Migszol dřevěný domek před budovou segedínského nádraží, ze kterého dobrovolníci rozdávají uprchlíkům boty, jídlo nebo kávu.

„Jsem tu kvůli dceři. Ale pomáhala jsem i v bosenské válce,“ říká Gabriela, která pracuje jako marketingová manažerka a právě na nádraží přinesla krabici jablek. „Hodně kolegů v práci nesouhlasí s tím, co dělám,“ připouští. Maďarská populace je v otázce migrantů rozdělená.

Vysněné Německo a nevděčná úloha Maďarska

Právě na segedínské nádraží přichází většina uprchlíků putujících ze Srbska, poté co je propustí maďarská policie. Odtud pokračují vlakem do Budapešti či Debrecínu, kde se nacházejí uprchlická centra a kde si oficiálně mají požádat o azyl. Většina ale neskrývá, že je pro ně Maďarsko jen přestupní stanicí na cestě do Německa. Podle oficiálních čísel letos do země přišlo 72 tisíc uprchlíků.

Maďarsko není první zemí Unie, do které se uprchlíci dostávají - tou je v 99 procentech případů Řecko, to ale příval lidí nezvládá a otisky jim nebere. Nevděčná úloha země, do níž se budou v případě přísného dodržování znění Dublinské úmluvy běženci vracet, tedy zbyla na Maďary. Maďarský parlament před časem schválil stavbu drátěného plotu, který má ilegálním přechodům 175 kilometrů dlouhé hranice zabránit. Návrh vyvolal ostrou kritiku Organizace spojených národů i mnoha evropských politiků.

Podle průzkumu z dubna je 46 procent Maďarů proti imigrantům. Rozpor v maďarské společnosti dobře ilustruje i jedná drobná epizozda: po mém příjezdu do Segedína mi Kékesi ukazoval kuchyň v prostorách františkánského kláštera, kterou jim zapůjčila místní katolická církev. O dvě hodiny později si to ale biskup rozmyslel a dobrovolníci museli kuchyň vyklízet.


Čtěte také:

Do Maďarsku už prý letos přešlo přes 100 tisíc uprchlíků

Orbán: Migrační vlna ohrožuje Maďarsko i celou Evropu

Srbsko se obává, že kvůli maďarskému plotu bude zavaleno uprchlíky

Chovanec: Česká policie by mohla pomáhat s uprchlíky v Maďarsku

Visegrád odmítá kvóty na uprchlíky, státy je prý mají přijímat dobrovolně

Uprchlíci se na Balkáně stávají terčem násilí, varuje Amnesty International

Uprchlíci se Polsku vyhýbají, přesto se jich prý místní bojí

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče