Redukce emisí v číslech

24. listopadu 2014, 00:00 - JEFFREY FRANKEL
24. listopadu 2014, 00:00

Číňané a Američané konečně slíbili, že splní svůj férový díl snižování emisí

Diskuse, které v Pekingu vedli americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin­pching, šéfové dvou největších znečišťovatelů, přinesly nečekanou a přelomovou bilaterální dohodu o emisích skleníkových plynů. Podle nového ujednání mají USA během 20 let snížit své emise o 26 až 28 procent oproti úrovním roku 2005 a čínské emise mají nejpozději po roce 2030 začít klesat. Za absence závazné globální dohody takové jednostranné či dvoustranné závazky zemí, že zmírní svůj příspěvek ke globálnímu oteplování, představují nejrealističtější naději na řešení změny klimatu.

Kjótský protokol z roku 1997 znamenal zásadní pokrok ve snaze odvrátit nejhrozivější důsledky změny klimatu a stal se vzorem právně závazných emisních limitů. Scházely mu ale závazky velkých rozvojových zemí, například Číny a Indie, a do velké míry právě z toho důvodu jej nikdy neratifikovaly Spojené státy.

Volný systém jednotlivých závazků, v jehož rámci si každá země jednostranně stanoví emisní cíle, může pomoci vytvořit důvěru a energii směřující k zahrnutí více stran do nástupce Kjótského protokolu, v jehož zformování během pařížské konference OSN o změně klimatu roku 2015 mnozí doufají.

Má­li ale takový systém fungovat, musela by existovat všeobecná shoda na tom, co pro každou zemi znamená férový cíl. Zájmové spolky a výzkumníci by mohli sestavit systém hodnocení ozřejmující, které země plní standard – a poukazující na ty, které jej neplní. Na první pohled by se zdálo, že neexistuje žádná shoda, jak by férové škrty vypadaly.

Indie zdůrazňuje, že průměrný Američan produkuje desetinásobek emisí průměrného Inda, a tvrdí, že emisní limity by se tudíž měly přidělovat podle počtu obyvatel. USA zase hájí názor, že by bylo nespravedlivé, aby břemeno nesly jejich firmy, jestliže by se energeticky náročná odvětví mohla jednoduše přestěhovat do rozvojových zemí, které své emise dosud nepotlačují. Kus pravdy mají obě strany.

CO JE FÉR Studie emisních cílů, s nimiž už různé země vyslovily souhlas (v Kjótu a na Konferenci OSN o změně klimatu v Cancúnu roku 2010), nám dává možnost popsat, a dokonce vyčíslit, co se historicky považovalo za férové a rozumné. Emisní cíle mají tendenci se implicitně držet určitého vzorce, který kvantifikuje tři hlavní principy: všechny země by měly potlačovat emise, ale ty bohaté by měly akceptovat větší škrty než ty chudé; země, kde v poslední době emise strmě rostly, by měly dostat určitý čas, aby je opět snížily; a žádná země ani skupina zemí by neměla nést zátěž neúměrně velkých ekonomických nákladů.

V Kjótu každé desetiprocentní zvýšení příjmu na hlavu odpovídalo dohodnutým 1,4 procenta snížení emisí. V Cancúnu každé desetiprocentní zvýšení příjmu odpovídalo 1,6procentní redukci. Bude­li tento vzorec pokračovat po zbytek století a důraz se bude postupně přesouvat od historických hladin k cílům na obyvatele, ekonomické modely predikují, že žádná země neutrpí ztrátu převyšující jedno procento současné diskontované hodnoty HDP (za předpokladu, že budou umožněny tržní mechanismy jako mezinárodní obchod).

Otázka, jak rozdělit ekonomickou zátěž snižování emisí, je samozřejmě něco úplně jiného než otázka, jak ambiciózní cíle by mělo mít celkové úsilí o zmírnění změn klimatu.

V rámci pokračujících jednání nám tento přístup umožní vyhodnotit, zda je zátěž plynoucí z omezování negativních důsledků změny klimatu spravedlivě rozdělena, a posoudit, zda jednotlivé země nesou svůj díl odpovědnosti v době, kdy míří do Peru na Konferenci OSN o změně klimatu 2014.

STABILNÍ PŘEDSTAVY Graf na následující dvoustraně porovnává příjmy na hlavu u konkrétních zemí s redukcemi emisí, jichž se do roku 2020 zavázaly dosáhnout. Redukce každé ze zemí se měří ve vztahu ke konkrétní základně, která průměruje její skutečné emisní hladiny v roce 2005 s emisemi očekávanými v roce 2020, bez vlivu ostatních zemí.

Sklon přímky pozoruhodně odpovídá datům z Kjóta a Cancúnu, což naznačuje, že představa, co je férové, zůstává v průběhu času stabilní. Každé desetiprocentní zvýšení příjmů v průměru odpovídá 1,4procentní redukci emisí. Skutečnost, že se země shlukují kolem přímky, dokládá, že tento vztah je statisticky významný.

Graf nabízí další zajímavé postřehy. Například indické cíle jsou sice skromné, ale adekvátní vzhledem k nízkým příjmům tamních obyvatel. Vůbec největší redukce nabízí Norsko. To lze zčásti vysvětlit tamními vysokými příjmy; plní ale víc než jen svůj díl zodpovědnosti. Naopak Singapur, Turecko a Moldavsko se jí podle všeho vyhýbají.

Nejdůležitější však je, že nám graf umožňuje zhodnotit cíle, které nadnesly Čína a USA – dvě nejvýznamnější země brzdící Kjótský protokol. Jak ukazuje obrázek, tyto cíle jsou zhruba v souladu s tím, co se doposud historicky považovalo za férový podíl, ač by obě země měly udělat o něco málo víc.

Až se při stanovování cílů pro rok 2030 a vzdálenější období připojí k Číně, USA a Evropské unii další, toto statistické měřítko k posouzení spravedlivosti může posloužit jako účinný nástroj k určení, jaký podíl zátěže je pro každou zemi adekvátní.

Z angličtiny přeložil David Daduč

O autorovi| JEFFREY FRANKEL, profesor tvorby kapitálu a růstu na Harvardově univerzitě

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče