Putinův med v malajsijském pralese

22. prosince 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
22. prosince 2014, 00:00

Až se zase rubl dostane pod tlak, a že se velice pravděpodobně dostane, může Rusko hledat inspiraci v Malajsii

Tohle číslo týdeníku Euro je plné Ruska.

Není divu, když ani turbulentní rok zakončený spektakulárním kolapsem rublu pořád nedává odpovědi na to, jak se s tím hodlají v Moskvě vypořádat. Konkrétní odpověď na „što dělať“ nepřinesl ani samotný Vladimir Vladimirovič Putin na ostře sledované výroční tiskové konferenci.

Kolaps rublu se všemi hrozivými implikacemi pro stabilitu finančního a bankovního systému si ale spíše dříve než později vynutí nějakou ráznější akci. Jaká bude?

Začněme u toho, jaká nebude. Rusko vedené Putinem zcela určitě nepožádá o pomoc Mezinárodní měnový fond, ačkoli to je přesně ta adresa, na kterou se obvykle v podobných situacích chodí. Cestu do centrály MMF na washingtonské 19. ulici číslo 700 navíc správci ruských státních financí znají ještě pořád nazpaměť. Rusko bylo v 90. letech jedním z největších klientů MMF a naposledy si vyžádalo a dostalo masivní pomoc při faktickém státním bankrotu před patnácti lety. Právě tahle reminiscence, již by návrat v roli prosebníka vyvolal, znamená, že jakékoli jednání s MMF můžeme nepochybně vyloučit. Nejde jen o ztrátu tváře, ale i o zbytečnou cestu, neboť Rusové velmi dobře vědí, kdo má v MMF právo veta. A jaké by byly podmínky, jež by bylo nutné Spojeným státům splnit zřejmě dokonce dřív, než by se o finanční pomoci začalo vůbec jednat. Nač klepat na dveře, odkud přijde odpověď, kterou nechcete slyšet.

Ostatně Američané takhle dovedli proškolit i mnohem bližší kamarády. Británie jako nejbližší spojenec USA si tohle ponaučení odnesla ze suezské krize v roce 1956. Libra byla tehdy pod tlakem a Bank of England docházely devizové rezervy, takže finanční výpomoc od MMF by se bývala byla velmi hodila. Právě hrozba amerického veta tehdy přinutila Británii vycouvat z Egypta.

Přes všechny paralely je zjevné, že Rusové ve stejné situaci pořád ještě nejsou, a Putin rozhodně nebude měnit politiku, dokud má k dispozici nějakých 400 miliard dolarů na devizových rezervách.

Ruská centrální banka zkusila v uplynulých měsících stabilizovat rubl sérií opatření, jež se nijak nevymykají obvyklému postupu. Nejdřív vyzkoušela v jeho prospěch intervenovat, když intervence nezabíraly, uvolnila kurzový režim a minulý týden podstatně zvýšila úrokové sazby, aby podepřela rubl i tímto způsobem. Reakcí byl ještě hlubší pád, z nějž se ruská měna do konce týdne vyhrabala k 60 rublům za dolar, tedy na úroveň o 45 procent slabší než počátkem roku, a za cenu růstu základní sazby až na 17 procent.

V tuhle chvíli musí v Moskvě existovat obrovská poptávka po úspěšných receptech.

Je fakt, že reakce dovede být velmi rychlá, o čemž svědčí tempo, jímž se podařilo prohnat dolní komorou návrh zákona, jenž umožňuje rekapitalizovat bankovní systém. Je jasné, že systémově významné banky a firmy Rusové nenechají padnout, zajistí pro ně refinancování a že z exportérů vyždímají i poslední dolar – důrazného upozornění se jim ostatně již dostalo od samotné hlavy státu, která se prý velice nerada dívá, „jak se nesmyslně pálí rezervy“. Rublu momentálně pomáhá i skutečnost, že na sklonku roku se kumuluje platba daní v rublech (a je tedy nutno směnit devizy za rubly). Otázkou je další chování obyvatelstva, zda bude nadále převádět rublová depozita z bank do dolarů v matraci a jak se bude vyvíjet odliv kapitálu v případě investorů.

Putin se zjevně nedokáže v složitějších ekonomických a finančních otázkách příliš orientovat, a přitom se může snadno dostat na křižovatku, kde bude nutné se rozhodnout.

Na jedné straně nechce plýtvat rezervami na podporu rublu, na straně druhé slíbil, že Rusko nezavede kapitálové kontroly. Minulý týden ukázal, že panika vypukne velice snadno, ale hasí se těžko. Při jejím opakování nemohou oba cíle přežít.

Možná by se Kreml měl již v předstihu spojit s bývalým malajsijským premiérem Mahathirem bin Mohamadem a zjistit, jak to tehdy v září 1998 v Kuala Lumpuru přesně dělali. Když zavedli rozsáhlá omezení konvertibility tamní měny ringgitu pro kapitálové transakce a zároveň zafixovali jeho kurz. I velmi dobří ekonomové s doktoráty z Harvardu nebo Stanfordu, honění v mezinárodním makru, se dodnes hádají, zda se malajsijská ekonomika a finanční trhy vzpamatovaly díky tomu, nebo navzdory tomu. Na každý pád seznam opatření, která tehdy malajsijské úřady přijaly, obsahuje takové chuťovky, jako je povolovací řízení pro rezidenty v případě větších převodů kapitálu do zahraničí a roční čekací lhůta, než bylo nerezidentům dovoleno převést výnosy z prodeje malajsijských cenných papírů. To oligarchy, ať již stihli „deofišorizaciju“ nařízenou Putinem provést, anebo se jejich držení aktiv v Rusku dosud schovává za firmy v o fishorech, potěší. Vsjo ravno, není úniku, alespoň tehdy v Kuala Lumpuru prý nebylo.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče